Začarovaný kruh školních odkladů

Začarovaný kruh školních odkladů: rodičům nedochází, jak moc dětem ubližují. Ve hře je i jejich úplné zrušení

Název uzamčeného článku z Lidovek. Velmi úzce souvisí se sousedním tématem o důchodech. Před pár dny vyšel taktéž uzamčený článek s titulem : “Odklad školy přitěžuje firmám, stát přichází o miliardy.”

Tady je ten první.

“Začarovaný kruh školních odkladů: rodičům nedochází, jak moc dětem ubližují. Ve hře je i jejich úplné zrušení.”


Jsme velmoc v odkladech školní docházky, máme jich nejvíc v celé Evropě, zní stále častěji. Poslední léta podíl dětí s odkladem neklesá pod 20 procent a ministerstvo školství by to chtělo změnit. Co vlastně k situaci vede a jak z ní ven.

Současná čísla ukazují, že odložení školní docházky se v posledních letech stalo běžnou praxí. Ve školním roce 2022/23 nastoupilo do ZŠ celkem 117 607 dětí, z nichž 29 311 bylo sedmiletých či starších – snadno si tedy spočítáme, že se jednalo prakticky přesně o čtvrtinu prvňáčků.

Při pohledu do tabulek vidíme, že podobná situace panuje v českém školství už delší dobu – celkový podíl „odkladových“ dětí od roku 2010 nikdy neklesl pod 19 procent, v posledních letech se pohyboval kolem 23 procent a minulý školní rok se s 25 procenty stal rekordním.
V minulosti to bývaly výjimky
Odklady školní docházky byly u nás zavedeny v polovině 60. let a na začátku mířily na malou skupinu dětí, u kterých hrozilo, že nebudou první třídu dobře zvládat.
Jednalo se především o děti, které byly často nemocné – pobyty v nemocnicích jim znemožňovaly běžný kontakt s vrstevníky, proto měly větší potíž v zapojení do kolektivu a kromě toho hrozilo, že by mohly promarodit i větší část první třídy.
Druhou skupinu představovaly děti s těžkými logopedickými vadami (nikoli jen špatné „r“ a „ř“), které bylo třeba během dalšího roku odbourat. Na přelomu 70. a 80. let bývalo ve třídách běžně třicet pět dětí a odklad mívali jeden či dva žáci, žádnou výjimkou nebyly ani třídy úplně bez odkladů.
Postupně se ale věci začaly měnit. Někteří rodiče se na odklad začali dívat jako na způsob, jak dítěti „prodloužit dětství“, bez ohledu na to, jak bylo vyspělé a zdravé. Objevovaly se rodiny, které dávaly automaticky odklad všem svým dětem.
Zvyšování počtu o rok starších dětí ve třídě pak vedlo k dalším následkům. Rodiče začali dětem dávat odklady ze strachu z toho, že jejich potomek bude ve třídě nejmladší, fyzicky slabší než jeho spolužáci i pomalejší v učení, a proto bude dostávat horší známky. (Odkladové děti se například často za poslední předškolní rok naučí plynule číst.) To vše vedlo ke stále vyššímu množství „odkladových“ dětí.
Začaly se objevovat i třídy, do kterých nastoupila o rok později až polovina žáků. Rodiče se o odkladech naučili uvažovat jako o běžné možnosti, nejen jako o krajním řešení pro děti skutečně na školu nepřipravené.
Úlohu tu může sehrát i mateřská škola, která je nakloněná odkladům, nebo psycholog, který doporučuje odložit docházku při jakékoli drobnější odchylce, a to i dětem, u kterých o tom rodiče vůbec neuvažovali.
Dodejme, že věc se ještě zkomplikovala v souvislosti se zavedením povinných devátých tříd, které ve spojení s častými odklady studenty výrazně „postaršily“. Žáci tak končí základní školu po šestnáctých narozeninách.
Výjimkou nejsou mladí lidé, kteří slaví osmnácté narozeniny ve chvíli, kdy mají za sebou stěží polovinu druhého ročníku na střední škole a jako oficiálně dospělí ještě dalšího dva a půl roku studují.
Jak je to s „odloženým startem“ v Evropě?
Ne všechny děti v Evropě mají možnost nastoupit do první třídy později. Například ve Spojeném království odklady vůbec neexistují. Jiné evropské země je ovšem mají, jen jich využívá opravdu malé procento rodičů.
Nejmarkantnější rozdíl vidíme na Slovensku, které s námi sdílí velkou část historie i podobné zázemí, a odkladů jsou tu pouhá dvě procenta.
V Rakousku odklady existují, je ovšem nutné nastoupit do jakéhosi nultého školního ročníku. Tudíž tu neexistuje možnost, aby byly sedmileté děti na velkou část dne vypuštěny do zahrady společně s tříletými, aby si jen tak hrály, jak to bývá v českých školkách.
V Belgii se odklady téměř nevyskytují, na druhou stranu tu existuje běžná možnost „přeskočit ročník“ nebo „vrátit se o ročník níž“, která umožňuje dorovnávat rozdíly ve zralosti a schopnostech.
Za zmínku stojí také fakt, že ve velké části evropských zemí se střední škola končí v osmnácti letech, takže odložení znamená devatenáctileté, nikoli až dvacetileté maturanty.
Odklad reálně potřebují dvě až tři procenta dětí
Množství odkladů je u nás tedy extrémně velké, ale rodiče o jeho snižování často nemají zájem, protože v odloženém nástupu do školy nevidí nic špatného.
Není výjimečné, že se v diskuzích pod internetovými články kriticky píšícími o příliš velkém počtu odkladů objevují rodičovské reakce typu „můžu si svému dítěti dát odklad, když chci, nikdo mi do toho nemá co mluvit“, případně diskutující poukazují na to, že „stát potřebuje peníze“, a proto chce, aby lidé nastoupili co nejdříve do práce.
Jako by se zapomínalo na to, že dítě, které využije odklad, by mělo být v nějakém směru opravdu nezralé a na školu nepřipravené – důvodem by neměl být jen nějaký detail, a už vůbec ne zmíněné „prodloužení dětství“.
„O odložení povinné školní docházky lze uvažovat, pokud je dítě například nesoustředěné, neklidné, přebíhá od jedné činnosti k druhé, je neobratné a nesamostatné, impulzivní, neumí se podřídit autoritě, objevuje se u něho agresivita, velmi špatně navazuje kontakt s vrstevníky, je přecitlivělé až plačtivé nebo naopak pomalé, bázlivé, nápadně unavitelné, nekomunikující až apatické,“ vyjmenovává důvody Galina Jarolímková, ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4.
Dále připomíná děti výrazně nemocné, ty s kombinovanými postiženími či smyslovými vadami, stejně jako děti s odlišným mateřským jazykem.
A také říká, že dětí, které by skutečně potřebovaly odklad, jsou odhadem asi dvě až tři procenta. Tento názor sdílí i řada dalších psychologů. Rozdíl dvaceti až pětadvaceti procent oproti dvěma je tedy opravdu veliký.
Jak je tedy možné, že děti doporučení k odkladu dostanou z pedagogicko-psychologické poradny tak často?
V testech zralosti se totiž zpravidla najde nějaká věc, ve které nebudou úplně stoprocentní. Velká část dětí má diagnózu sociální nezralost, což je pojem, pod který se může schovat všelicos.

A najdou se i rodiče, kteří psychologa k odkladu pro dítě prostě „přemluví“, i když byly testy zcela v pořádku. V případě, že nesouhlasí, obrátí se na jiného, který jim doporučení dá.
„Stále je dost velký počet rodičů, kteří i přes veškerou podporu, doporučení a rady trvají na odkladu školní docházky, a pokud jim není odborným pracovníkem vyhověno, snaží se manipulovat nebo někdy i vyhrožovat Českou školní inspekcí či právníky. Obcházejí různá školská poradenská zařízení a vůbec jim nedochází, že mohou svým dětem uškodit,“ potvrzuje Galina Jarolímková.
Pomohly by například přípravné třídy
Odborníci se většinou shodují, že počet odkladů je zapotřebí snížit. Ale jak na to? Věcí se v současnosti vážně zabývá ministerstvo školství. „Jsme si vědomi vysokého počtu odkladů povinné školní docházky, a připravujeme proto v této oblasti opatření,“ sděluje mluvčí MŠMT Tereza Fojtová.
„Jde například o revize Rámcových vzdělávacích programů, ale také o to, aby se snížil tlak na výkon a aby se konkurenční prostředí změnilo na prostředí, kde zažije úspěch každý žák,“ vypočítává. S tím souvisí i plánovaná změna hodnocení v nejnižších ročnících, a to zvažované zrušení známkování v 1. až 3. ročníku ZŠ.
„Ministerstvo bude dále také modernizovat metodiku pro školská poradenská zařízení, konkrétně pro posuzování školní zralosti včetně dětí cizinců a dětí ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí. Zaměřit se chce také na osvětu rodičů.“ K tématu vysokého počtu odkladů povinné školní docházky ustanovilo MŠMT i pracovní skupinu, která v současnosti zvažuje možná řešení.
Ve hře je i úplné zrušení možnosti odkladu. „Pokud by se tak stalo, je potřeba, aby se určitě více zefektivnila příprava předškoláčků a více rozvolnilo učivo v první a druhé třídě,“ říká k tomu psycholožka Jarolímková.
„Protože to, že si dítě ještě v polovině první třídy neposkládá slabiky k sobě, ještě nic neznamená. Může to ovlivňovat horší sluchová percepce. Ale je potřeba s tím dál pracovat. Kdyby to bylo na mně, nekladla bych v první třídě hned takový důraz na čtení a počítání, ale rozložila bych tyto dovednosti mezi dva první roky,“ dodává.
Jako dobré řešení zmiňuje i takzvané přípravné třídy určené dětem, které jsou svou zralostí na pomezí, ale ve školce by se už nejspíš nudily. Zatím je jich u nás velmi málo, proto by mohlo být užitečné jejich počet rozšířit, a nahradit tak odklady.