Re: Můj táta rezignoval dá se s tím něco dělat?

Ono je to těžké. Taky může nezvládat chtít.
MM měl úraz - krvácení do mozku. Měsíc v umělém spánku. Když mu začali snižovat tlumení, říkal mi lékař, že není jisté, co bude, až ho probudí, že už by měl nějak začít reagovat. Já na to, že jo, že už hýbá prsty na ruce a noze třetí den, když mu řeknu. Doktor tomu nechtěl věřit, na nikoho jiného totiž nereagoval ani minimálně. Řekla jsem MM, ať pohne prsty, a nic. Když jsem s ním byla já, dělal pokroky, ze začátku nereagoval vůbec na nikoho jiného, pak na moji ségru, až později na ostatní.
Zajímalo by mě, jestli by se natolik zotavil, kdybych za ním nechodila, nebo chodila třeba 2x týdně (chodila jsem za ním denně).
Možná nejsi ta správná osoba, na kterou je otec schopen reagovat. Na tvém místě bych za ním chodila jen tolik, abych sama sebe nezničila, ale návštěvovala bych ho dál. Ty nic víc nezmůžeš, tak neznič i sebe. Vím, jak moc je to únavné a náročné, navíc, když nevidíš pozitivní reakce a posun. MM se od probuzení denně posouval k lepšímu, viděla jsem, že jsem pro něj důležitá. Byl 2 měsíce na um. plicní ventilaci, nemohl mluvit, nebyl schopný komunikovat nějak smysluplně, tak jakmile byl schopný, naznačil mi, že mi chce dát pusu. Musela jsem mít respirátor, tak jsem se k němu naklonila a on mi dával třeba dvě minuty pusinky na tvář. Před nehodou jsem se s ním chtěla rozvést, až do této chvíle jsem za ním chodila vlastně "z povinnosti", zpočátku mi to bylo i protivné. Tohle to zlomilo a nabíjelo mě to. Pokud ti táta nedává nic, co by ti dávalo sílu a pocit smysluplnosti, musí to být fakt šíleně těžké. Ale těžko říci, jak na tom mentálně a psychicky, asi to taky nedělá plánovitě