Re: Aby se člověk stal doopravdy otcem, musí přestat žít svůj vlastní život

"Hele mne ani nepohoršuje, když to někdo má celý hozený jinak. Třeba jako Ty. Že to prostě jako samozřejmost nebere, nebo posuzuje recipročně."

já myslím, že na mým přístupu nic k pohoršení není, že je logickej a v daným kontextu i poctivej. Já jsem nikoho ze svých prarodičů vlastně nezažila, takže u mě se ten řetěz "přetrh" přirozeným vývojem situace. Můj táta deklaroval, že se starat o vnoučata ve smyslu, že bych mu je "frkla" na delší dobu, nebude (jak by to dělal doopravdy a zda by nezměnil názor netuším, protože se nedožil).

U mě ten řetěz navázala znovu moje pěstounka , která byla ochotná nám děti pohlídat, a já to mám díky všem těmhle okolnostem zakódováno nikoli jako "samozřejmost", ale jako velkou vzácnost, který je nutný si vážit (pro jistotu podotýkám, že tohle po mně v žádným případě nechce moje pěstounka , jen já si uvědomuju, že jsem to vlastně vůbec nemusela mít, ale mám to), a možná díky tomu budu zase ochotná já v nějaký míře hlídat svým dětem, protože vidím, jak ten vztah navázali a jak je to hezký.

"Tady mne ovšem zvedla ze židle ta drzost kázání jinejm o tom, jak jsou špatní rodiče, co svýmu dítěti poskytnou JEN nukleární rodinu, a zároveň dodání ve smyslu "já jsem babičky POUŽILA a sama hlídat nebudu, túdle"."

Ale tohle vnímám naprosto stejně jako Ty.