Řeč pařížského kardinála

Jo, kdyby si z něj ten náš xenofobní, středověký Zemanův kámoš DD vzal příklad:


K útokům ve Francii

Homilie kardinála Andreho Vingt-Trois
při mši za oběti ze Saint-Étienne du Rouvray

Středa 27. července 2016, katedrála Notre Dame v Paříži

Ve středu 27. července 2016 sloužil pařížský arcibiskup kardinál André Vingt-Trois ve katedrále Notre-Dame mši sv. za oběti teroristického útoku v Saint-Étienne du Rouvray severně od Paříže, které se prezident François Hollande, členové vlády, poslanci a šéfové opozičních stran.

Předseda francouzské biskupské konference mons. Georges Pontier vyhlásil na pátek 29. 7. 2016 den modlitby a postu za svou zemi a za pokoj na celém světě.

(Biblická čtení pro 27. 7. 2016: Jer 15,10.16-21; Žl 59,2-3.4-5a.10-11.17.18; Mt 13,44-46)

Dámy a pánové, bratři a sestry!

1. Pane, ty jsi nás opustil?

„Budeš mi jako klamavý potok, voda, na kterou není spolehnutí?“ V této hrozné chvíli, kterou prožíváme, jak bychom se neztotožnili s tímto výkřikem k Bohu proroka Jeremiáše uprostřed útoků, jímž byl vystaven? Copak bychom mohli neobracet se k Bohu, copak bychom od něj neměli žádat účty? Křičet k Bohu není známkou nedostatku víry. Právě naopak, znamená to nepřestávat k němu mluvit, vzývat ho ve chvíli, kdy se zdá, že události zpochybňují jeho moc a jeho lásku. Znamená to nepřestávat potvrzovat naší víru v něho, naši důvěru v podobu lásky a milosrdenství, kterou projevil ve svém Synu Ježíši Kristu.

Ti, kdo se schovávají za závoje náboženství, aby zakryli své smrtonosné záměry, ti, kdo nám chtějí hlásat Boha smrti, Molocha, který by se radoval ze smrti člověka a který by sliboval ráj těm, kdo ho vzývají a přitom zabíjejí, tito nemohou doufat, že lidstvo jejich klamu podlehne. Naděje vepsaná Bohem do lidského srdce má jméno, to jméno je: život. Naděje má tvář, tvář Krista, který dává svůj život v oběť, aby lidé měli život v hojnosti. Naděje má záměr, záměr shromáždit lidstvo do jediného lidu, nikoli pomocí vyhlazování, ale přesvědčováním a naléháním na svobodu. To je ta naděje uprostřed zkoušek, která pro nás navždy zahrazuje cesty beznaděje, pomsty a smrti.

Tato naděje živila službu Otce Jacquesa Hamela, když slavil eucharistii, během níž byl surově popraven. Tato naděje nese křesťany Východu, když musejí utíkat před pronásledováním a když si raději vybírají všechno opustit, než aby zapřeli svou víru. Tato naděje naplňuje srdce stovek tisíců mladých lidí shromážděných okolo papeže Františka v Krakově. Tato naděje nám dovoluje neupadnout do nenávisti, když jsme pohlceni soužením. Přesvědčení, že lidská existence není prostou hříčkou evoluce odsouzená k nevyhnutelnému zničení a ke smrti, naplňuje srdce lidí, ať jsou jejich víry a náboženství jakékoliv. Toto přesvědčení bylo surově zraněno v Saint-Étienne du Rouvray, ale díky tomuto přesvědčení můžeme odolávat pokušení nihilismu a zalíbení ve smrti. Díky tomuto přesvědčení odmítáme nechat se strhnout šílenstvím konspiračních teorií a nechat otrávit naši společnost nákazou podezírání.

Jednota lidského společenství se nevytváří tím, že se hledají obětní beránci. K soudržnosti společnosti a životnosti sociálních vazeb se nepřispívá tím, že se rozšiřuje virtuální svět polemik a verbálního násilí. Nepozorovaně ale skutečně toto virtuální násilí nakonec vede k tomu, že se stává skutečnou nenávistí a že povyšuje destrukci na prostředek pokroku. Slovní boje příliš často končí tím, že se banalizuje násilí jakožto formu vztahů. Společnost založená na důvěře se může rozvíjet jedině dialogem, ve kterém si rozdílné názory naslouchají a respektují se.

2. Strach všechno ztratit

Krize, kterou naše společnost v současnosti prochází, nás neúprosně konfrontuje s novým oceněním toho, co pro sebe považujeme za nejcennější dobra. Často se mluví o hodnotách jako o jakémsi talismanu, kvůli němuž musíme stůj co stůj všechno vydržet. Ale už jsme méně výmluvní, když jde o obsah těchto hodnot. A to je škoda. Z velké části se nedůvěra v naší společnost – a její degradace nenávistí a násilím – živí podezřením, že hodnoty, na které se odvoláváme, jsou velmi pochybné a mohou se zpochybňovat. Abychom převzali slova z evangelia, které jsme právě slyšeli: jaký poklad je skrytý na poli našich lidských dějin, jaká perla nesmírné ceny nám byla odkázána? Možná v nás nakonec útočníci vzbudí cit, abychom si uvědomili, co je tím, kvůli čemuž máme všechno vydržet?

Pokud se společnost zbaví kolektivního záměru, který si zaslouží vynaložit společné síly a který je schopen motivovat k jednotlivce ke zříkání, aby sloužili jedné věci a aby se každý vzdal svých vlastních zájmů, taková společnost se zredukuje na zájmové sdružení, ve kterém každá skupina upřednostňuje své chutě a své ambice. Potom běda těm, kdo nemají moc, nepatří k nějaké klice, nemají prostředky nátlaku! Protože nemají, čím by škodili jiným, nemohou ničeho dosáhnout, protože se jim nikdy nepodaří dát vědět o své bídě. Závist a strach se spojují, aby za každou cenu bránily a zvětšovaly výsady a zajištění.

Je dnes potřeba vyjmenovávat seznam našich společných strachů? Když už se tomu nemůžeme ubránit, jmenujme některé z nich, abychom si alespoň uvědomili, v jakých dobách žijeme. Bezpochyby jsme nikdy během lidských dějin nepoznali větší celkovou prosperitu, větší životní pohodlí, větší bezpečnost, než jaké dnes ve Francii máme. Nejstarší se nemusí příliš vracet do minulosti, aby si připomněli bídu života, stačí jedna generace. Ani tolik vyprodukovaných a sdílených statků, byť rozdělení není vyrovnané, ani takové usnadnění života nám nezabrání, abychom nebyli sžírání úzkostí. Protože toho máme tolik, co můžeme ztratit, proto se tolik bojíme?

Atomová síla, ozonová vrstva, klimatické oteplování, znečištěné potraviny, rakovina, AIDS, nejistota budoucích důchodů, doprovázení starých lidí v posledních letech, ekonomika podřízená hříčkám financí, hrozba nezaměstnanosti, nestabilita rodin, strach z nepodařeného dítěte či z narození dítěte vůbec, obavy z neschopnosti začlenit mladé lidi, rozšiřování užívání drog, nárůst sociálního násilí, které ničí, zapaluje, pustoší a znásilňuje, slepé vraždění rozjetým autem… Už se zastavím, protože vy sami si snadno můžete doplnit tento seznam a přidat k němu své vlastní strachy. Jak mohou normálně uzpůsobení muži a ženy bez ochabnutí sil odolávat takové masáži? Masáži reality, jejíž každodenní dávku dostáváme v různých skutečnostech. Mediální masáži, která spojuje realitu s opravdovými kampaněmi, vedle kterých vyznívají pekelné hrůzy kazatelů minulých století jako neškodné pohádky pro děti.

Můžeme se divit, že naše doba zaznamenala rozvoj syndromu úkrytu? Protiatomového úkrytu pro nejbohatší, úkrytu tújových alejí pro méně bohaté, úkrytu za zástrčkami dveří, za pojištěními, volání po veřejném pořádku za každou cenu, vyhánění odpovědných lidí při sebemenší nefunkčnosti; zkrátka využíváme všechny prostředky, abychom se uzavřeli. Jsme přesvědčeni, že my uspějeme tam, kde neupěla opevněná města a hrady. Zabráníme hrabivosti a krádežím, zabráníme chudým, aby nám brali naše statky, zabráníme národům světa, aby k nám přišly. Ochrana zdmi, ochrana hranicemi, ochrana mlčením. Hlavně nikoho nedráždit, nevyvolávat konflikty, agresivitu či dokonce násilí neuváženými výroky nebo prostě vyjádřením názoru, který není v souladu s obrazem o jednotném postoji, jež se nám vnucuje.

Mlčení rodičů před vlastními dětmi a selhání při předávání společných hodnot. Mlčení elit před deviacemi mravního chování a legalizace deviací. Mlčení při volbách neúčastí. Mlčení v práci, mlčení doma, mlčení ve společnosti! K čemu je dobré mluvit? Mnoho strachů vytvářejí kolektivní strach, a strach uzavírá. Strach nutí schovávat se a schovávat.

K těmto skrytým obavám přidávají své hrozby hrůzy slepých atentátů. Kde najdeme sílu čelit těmto rizikům, jestliže se neopřeme o naději? Pro nás, kteří věříme v Boha Ježíše Krista, je nadějí důvěra v Boží slovo, které prorok přijal a předává: „budou bojovat proti tobě, nic nezmohou, neboť já jsem s tebou, abych ti pomohl, abych tě vysvobodil. Vysvobodím tě z ruky zločinců, vytrhnu tě z dlaně násilníků.“

„Mou hradbou je Bůh, Bůh mé lásky.“

Amen.