Dcera má radši dědu než mě

Bydlíme v relativně oddělených bytových jednotkách s manželovými rodiči (podotýkám, že já jsem to tak nikdy nechtěla a jsem tu nešťastná, ale manžel na tom trval a až později se ukázalo, jak moc velká chyba to byla, investovali jsme tu všechny úspory do nezbytných rekonstrukcí a navíc dům není napsaný ani na mě ani na manžela, a to ani zčásti, je tchánův).

Dceři jsou 4 roky, synovi 1 rok. Dceři jsem se odjakživa naplno věnovala, není to tak, že bych si dceru k prarodičům odkládala, naopak oni neměli zájem se o ni starat, jenom se s ní občas pohráli, ani ji nikdy nehlídali, resp. jednou a ukázalo se, že je to pro ně "příliš náročné", tak si ji beru všude s sebou, vždycky jsem si mateřství užívala s tím, že to uteče jako voda. Nejsem ale nijak hyperprotektivní ani nemám potřebu každou minutu života jí naplánovat, má dost možností rozhodovat se sama (a nést důsledky přiměřené jejímu věku). Hrajeme si, "pomáhá" při domácích pracích, jezdíme na výlety, do bazénu, do zoo, na hřiště, hodně si čteme, navštěvujeme se s jejími vrstevníky, které máme v rodině, mladšího brášku přijala dobře, má ho ráda, pomáhá s péčí o něj, hlídá ho, je to "velká sestra" a zároveň si užívá to, že ona je ta starší, víc toho umí, ví atd. a cítí se hrozně důležitě.

Znělo by to jako idylka, kdyby dcera neměla nejradši dědu (mého tchána). Už když se narodila, tak mi v podroušeném stavu na jedné oslavě (= v upřímnosti) řekl, že až bude starší, tak si ji stejně získá. Tak se taky stalo. Koupil si ji za sladkosti, vždycky jí je cpal s tím, že si je má "honem spapat než to uvidí mamka", naučil ji lhát (instruoval ji, že mi má říct, že nic sladkého neměla, přestože má pusu celou od čokolády), u dědy mohla vždycky všechno, dnes jim už začíná "skákat po hlavách", ale jim to nevadí, protože je "ještě malá".

Pořád jenom poslouchám, že dcera chce jít za dědou, jenom ráno otevře oči, už se ptá, jestli může jít za dědou, dnes jsme šly na hřiště a už po cestě tam se ptala, jestli až přijdeme domů, může jít za dědou, vyzvedávám ji ze školky a už v šatně se ptá, jestli může jít za dědou (v "lepším" případě se na to ptá už když ji vedu do školky, jestli po školce může jít za dědou), dokonce i na dovolené říkala, že až přijdeme, tak půjde za dědou. To je otázka, která mi spolehlivě pokazí náladu. Když jí to nedovolím, tak jsem samozřejmě já ta špatná. Už jsem jí řekla, že se za dědou může i odstěhovat, protože jsem z toho fakt nešťastná (odstěhovat se tam zase nechce

Tchán mi co se týče dcery dělá naschvály (tudíž domluva s ním není možná, nerespektuje žádná pravidla ohledně dcery, ani nás nerespektuje jako rodiče, prostě si dělá, co chce) - je kuřák a neustále jí dýmí do obličeje, přestože ví, že to nesnáším a nepřeju si to, učí ji mluvit sprostě (záměrně, nikoliv že by mu před ní nějaké to slovo "uteklo", ale chce po ní, aby vybrané výrazy opakovala) a pak se vítězoslavně usmívá, když přede mnou dané slovo řekne. Upřímně ho nenávidím a nejradši bych byla, kdyby nebyl s mým dítětem vůbec v kontaktu, nejradši bych se odstěhovala, ale to jedině do azylového domu, na jiné bydlení nemám finance. Můžu říct, že jsem upřímně nešťastná a takto jsem si svůj život teda nepředstavovala, kvůli manželovi jsem opustila všechno, žiju v cizím domě, kde se nesmím ničeho chytit, protože to není moje a protože když to tak bylo 40 let, tak to tak bude i dál, jediné, co tady mám, jsou moje děti, a tchán mi je chce ukrást, daří se mu to a má z toho škodolibou radost.

Jsem pořád podrážděná, otrávená, znechucená z tady toho celého, takže se ve výsledku ani nedivím, že se mnou nechce trávit čas, je to začarovaný kruh. Asi bych měla zapracovat na svojí vnitřní pohodě a tchána si nevšímat, protože takto to dál nejde.