Nešťastný ten, kdo něco čeká,

a čím víc a většího toho čeká, tím má větší potenciál být nešťastný, protože je dost velká šance, že se toto očekávání nenaplní.

Reaguji tím na témata o hmotných darech ke svatbě/promoci/"do začátků".

Myslím, že nejjistější cesta ke spokojenosti je neočekávat od druhých NIC, kromě jejich povinností (tj. od manžela žijícího se mnou ve společné domácnosti mohu spravedlivě očekávat, že se bude se mnou dělit o finance i o práci, tam to považuji za nárokové, stejně tak jako to, že se jako rodiče postaráme o děti až do jejich dospělosti, případně vystudování - postaráním rozumím živit, šatit a přiměřeně podporovat na studiích a při provozování koníčků) a základní slušnosti.

Úderem dospělosti si ale podle mě dítě od rodičů nemůže NÁROKOVAT VUBEC NIC krom střechy nad hlavou a základního živobytí v případě nějakého životního průšvihu.

Cokoli rodiče dají/poskytnou dospělému dítěti - ať už materiálního nebo třeba hlídání, fyzickou pomoc... vnímám tak, že to dělají NAVÍC a Z DOBRÉ VULE, tedy nikoli z POVINNOSTI, a že by dospělé dítě v žádném případě nemělo nabýt dojmu, že to vlastně nic není, že na to má NÁROK, případně se zlobit, že dali málo a měli by dát více.

Mimo jiné si myslím, že i ty děti jsou takto šťastnější - když nic nečekají a dostanou, tak jsou potěšeny a příjemně překvapeny, zatímco když čekají (třeba) dva milióny a dostanou jen milión, tak jsou zklamané a naštvané, a to není moc dobré pro zdraví.

Jak to máte "hozené" vy?