Pocit viny u dětí

Můj prcek je úžasný, kouzelný chlapeček. Je bystrý, milý, má velké srdce a je s ním sranda. Takhle si získává lidi a mají ho rádi.
Samozřejmě zlobí. Mluvila jsem dnes s učitelkou ve škole. Má pocit, že si z ní dělá legraci - děti odpovídají na otázku, co roste na stromě, jablka, můj prcek se kroutí a říká furt dokola Evropa2. to dělá i doma, s něčím si hraje a u toho si mumlá, brouká názvy rádií a jejich znělky. Myslela jsem, že je to projev autismu, ale ve škole je to chápáno jako zlobení. Jiné zlobení spočívá spíš v tom, že se nechá strhnout s ostatními, cestou domů mi povídá, že zlobil jeden kluk, druhý a třetí a já se ptám, kdo ještě, tak mluví i o čtvrtém a doma kouknu do deníčku a je tam razítko prasátka - jako poznámka za chování (prňáčci). Když mu třikrát řeknu vem si ty boty, nulová reakce, počtvrté křičím a boty jsou nazuty v cukuletu. Takto skoro všechno. Bez smajlíku, beze srandy; po večerech koukám, jak spí a říkám si, bože, co se to ze mě stalo, uječená histerka.
Na všechno toto je jeho odpověď - to je moje vina, všechno je moje vina, já za to můžu.. K tomu fňukání, mnohdy i pláč. Jinak moc nebrečí, na bolest reaguje minimálně.
Ohledně zlobení - tresty nefungují, prsátko je do sbírky, na telku nekoukáme, pc půlhodinku nahradí svými rádii, sladkosti i pohádku před spaním oželí..
Ohledně pocitu viny - proč to říká, jak to myslí? Panebože jsem tak špatná, zadělávám mu na trauma? Jsou to všechno prkotiny, proč pro něj mají až takový význam? A co v té chvíli? On tak pláče a naříká všechno je moja vina, já za to můžu.. Já ho uklidňuju, objímám a miluju, ale příště je to znova.
Před půl rokem to slyšel od kamaráda ve školce, ale prázdniny a škola nás rozdělili, už se nevídají, ael přesto tyhle pocity viny se stupňují.
Znáte něco podobného od vašich dětí? A vůbec proč děti mají tak silné pocity viny? Malé děti, čisté duše..