Re: Sebeúcta a láska k sobě

Fisperando, ty si opožděně kompenzuješ věci, které jsi měla prožít v dětství a ničís si tím vztahy.

To je to samý, jako když je plaché dítě doma držené zkrátka a pak se najednou třeba v dospělosti urve ze řetězu a zahájí opožděnou pubertu s cílem kompenzovat si všechno, co jsem v dětství nesměl/neměl

To je přesně důvod, proč nás naše vlastní minulost pořád dohání, chováme se ode zdi ke zdi.


K té sebeúctě obecně - ono hodně záleží, jak moc člověka semele život. Co na své cestě potká a jakou má sílu, jestli ho to nakopne výš, nebo zlomí.
Někdo se k sebeúctě nedopracuje za celý život, ne že by třeba nechtěl, ale hodně to bývá, že když jí nemá, tak ho osud ješě just staví do situací, které ho sešlapávají ještě níž.
Např. žena bez sebeúcty si pořídí děti s partnerem, který jí začne ušlapávat. Ona to může i časem pochopit, že by měla ten destruktivní vztah překopat nebo opustit, jenže teď má ještě navíc svázané ruce existenční nejistotou.

Takže - začarovaný kruh. Zůstane. Ale sebeúcta padá ještě níž, protože ona si i je toho vědoma, ale nedokáže s tím nic udělat.