Re: Psychické týrání

Ahoj,
nevím, jestli ti to pomůže, ale pokusím se ti napsat pohled dítěte, které v manželství, kde jeden týrá druhého, vyrůstalo.

Můj táta pil, taky mámu týral, občas jí nějakou vrazil, podváděl ji, křičel na ni, byl hnusnej, zlej, urážel ji... Na mě byl hodný, já jsem ho (jako malé, max sedmileté dítě) měla i přesto ráda, nestěžovala jsem si, nic jiného jsem neznala. Přesto, to dítě to vidí, ví to...

Máma odešla, když mi bylo sedm. Dávala se léta dohromady. Táta mi nechyběl, věděla jsem, že to bylo jediné možné řešení, jak mohla máma přežít (o hodně let později mi řekla, že nad TŘETÍM řešením taky uvažovala...měla na půdě vybraný trám). Není nic horšího, než když dítě vidí svojí mámu, kterou má rádo ze všeho na světě nejvíc, jak stojí před zrcadlem a brečí, že je tlustá (cca 50kg na 173 cm tehdy měla, tuším) a ošklivá, trhá sebou, když slyší zabrzdit v ulici auto, jak se bojí mluvit, pohybovat, vůbec dýchat... jak je přesvědčená, že je totálně k ničemu.

Stojí za to odejít, nejen kvůli tobě, ale i kvůli tvým dětem, není to sranda vyrůstat v něčem takovém, i když je otec na děti hodný a ony ho mají rády a vypadají, že se jim dokonce bude stýskat... Objeví se to později, třeba až budou samy dospělé, psychické problémy, antidepresiva, úzkosti, strach ze tmy, problémy s vrstevníky, o vztazích s muži ani nemluvím, občas mám pocit, že jsem učebnice psychických problémů. Všechno to jde řešit a je mi líp a líp, ale mám občas vztek, že to, co se ostatní naučili docela lehce a samy jako děti od rodičů, já se musím postupně a bolavě učit až teď, jako dospělá. Není to jenom vztahem mých rodičů, jasně, ale přispělo to a já vím, že kdyby máma s tátou zůstala déle, bylo by to všechno ještě horší.

Najdi sílu, prosím, i kvůli svým dětem