Jsem těhotná a nechci své dítě

Vím, že mě spousta milujících matek po zadání tohoto tématu odsoudí, ale já prostě milující matka nejsem. Mám za sebou problematické dětství, matka neschopná, otec agresivní, matku často byl, hrál na automatech. Matka zemřela, otec je nevím kde a ani vědět nechci. Celý můj osobní život je katastrofa, střídám partnery, zamiluju se, bolavý rozchod - většinou kvůli mé nesnesitelné povaze. A tak pořád dokola. Nyní jsem po rozchodu zjistila, že jsem těhotná. Nejdřív jsem tomu nevěřila, protože užívám antikoncepci, ano, sem tam zapomenu, ale.. Jenže za měsíc to lékař potvrdil. Partner nechce ani mě, ani dítě. Nyní jsem v 7. měsíci, porod se blíží a čím dál tím víc cítím, že svoje dítě nechci. Celý můj život se už teď změnil. Trpěla jsem na strašné nevolnosti, byla jsem 3x hospitalizována, 1 - 2x denně zvracím dodnes. Nyní trpím na příšerné křeče v podbřišku, užívám hořčík, ale v podstatě nemůžu udělat žádný prudší pohyb. Už za měsíc přijdu o svou skvělou práci, o kterou jsem bojovala 2 roky. Už mají za mě náhradu. Když slyším křičící dítě, nejradši bych mu vlepila facku. Neustále vyžadující, přisáté na své matce, neustále nespokojené.. Já na to prostě nemám. Děsím se toho, až ho porodím a on začne řvát a já se ani nevyspím, ani nic jiného. Musím se vzdát přátel, koníčků, celého svého života. A přitom vím, že to tak nechci. Nedej bože, když nebude zdravotně v pořádku.
Ano, jsem sobecká a nelidská, vím to. Chci dát dítě k adopci, ale bojím se reakce okolí. Mám vůbec právo žít v lidské společnosti? Prosím o reakce, potřebuju konfrontovat svou vlastní osobu. Vím, že jsem měla jít na potrat, ale bála jsem se to řešit, tak nějak jsem nezodpovědně čekala, že to přejde samo. Nebo jsem možná doufala, že si to můj ex rozmyslí a budeme šťastná a spokojená rodinka. Nerozmyslel. Nevím, co dál.