tisk-hlavicka

Neumetejme dětem cestičky...

26.8.2013 Hana Kušnírová Děti a my 5 názorů

...říká o výchově psycholog Jan Híreš.

Jsou dnešní děti nezvladatelné, bezohledné a bezcitné? Jak poznáme, že náš výchovný styl je správný? Podle psychoterapeuta a vedoucího rodinné a manželské poradny Jana Híreše, který sám vychoval čtyři syny, je důležité dětem nic příliš neulehčovat, být k nim otevřený a hlavně mít je rád, ať už jsou vlastní nebo ne.

* Máte dlouholeté zkušenosti z práce s dětmi i s dospělými. Jaká témata se vás nejvíce dotýkají?

Mé profesionální počátky jsou spojené s klinickou psychologií, kde jsem působil 4 roky. Stěžejně působím v poradenství. Nejprve 18 let v pedagogicko-psychologické poradně, nyní 19. rokem v poradenství rodinném a manželském. Jako první se mi vybaví dětská bezbrannost a závislost dětí na rodičích, na dospělých. V pedagogicko-psychologické poradně, kde jsem pracoval, se asi třetina případů týkala tzv. výchovných problémů. Nenaplněnost dušičky dítěte a jeho zvídavost začaly hledat náhradní formy. Dítě se orientovalo „ve světě“ podle svých zkušeností. A tak se objevovalo někdy chození za školu, jindy lákaly bonbóny v obchodě nebo nějaké drobnosti, které měl spolužák, a dítě to chtělo mít také. Objevovaly se přestupky. Rodiče to často zjistili, až když si je zavolali do školy, a nechtěli uvěřit, že jejich hodné dítě může mít vroubek. Chtěli s chováním svého dítěte něco udělat, a tak se obrátili na psychologa, aby jim řekl, kde je u dítěte problém. Ale ten jim řekl něco jiného, než čekali: že problémy dítěte jsou odrazem nedostatku pozornosti, kterou dítěti věnují. Že drobná krádež většinou byla „klukovina“. Z tohoto úhlu pohledu pak lze na výchovné obtíže pohlížet jako na zástupné problémy. U vnímavých rodičů stačilo, aby získali náhled, a dokázali poskytnout to, co mu chybělo – blízkost, pochopení při starostech, které ho potkaly ve škole nebo s kamarádem. Někteří rodiče ale svalovali vinu na školu. A to je jiná písnička. Jako rodič vím, že dítě je bezbranné, že potřebuje blízkost dospělého, rodiče, který ho umí vést i nechat mu volno pro hru, přesto v realitě tento fakt rodičům unikal. A jak to je v manželském a rodinném poradenství? Hodně zjednodušeně řečeno „je to nemlich stejné“. Dospělí hledají původ problémů u dětí, v okolí, na škole, ale pohled do vlastních řad uniká, nebo říkají, že dělají pro dítě vše. Při hledání zdrojů potíží se velmi často dostáváme opět do rodiny. Jeden z rodičů „nefunguje“ nebo se nejednou objevují skryté nebo otevřené vztahové problémy, které rodič nerad připouští. Měli bychom mít stále na paměti, že dětská „dušička“ je dušičkou křehkou, i když už jde o puberťáka nebo adolescenta. Nezapomínat, že dítě se těžko vyrovnává s problémy mezi rodiči. V praxi často pomáháme rodičům, kteří se rozcházejí nebo se už rozvedli, aby měli pochopení pro potřeby svého dítěte. Pokud se nám podaří s rodiči posunout hranice vzájemného boje do fáze většího klidu a postupné spolupráce, pak jsme rádi za jejich děti. Rodičům nabízíme pomoc řešit situace v poradně formou mediace, terapie, doprovázení, asistovaných kontaktů. Naší radostí je, že dítě je spokojené a rodiče začínají lépe spolupracovat, více se začínají domlouvat a respektovat v opodstatněných požadavcích.

„Dospělí hledají původ problémů u dětí, v okolí, na škole, ale pohled do vlastních řad uniká.“

* Vzpomenete si na nějaký „nezapomenutelný případ“ s dobrým koncem?

Do poradny poslali ze školy 9letou slečnu kvůli krádeži v obchodě. Zcizila sponky do vlasů. Po šesti týdnech už si nevzpomínala na detaily krádeže, už o tom nechtěla hovořit. Při hovoru s maminkou se ukázalo, že mezi manžely jsou dlouhodobé vztahové problémy, hádali se, vyhýbali se sobě navzájem, bývalo u nich velmi často „dusno“. Hovor se stáčel k nim a k matčině potřebě uklidnit vztah s manželem. Takže jsme více povídali o nich než o krádeži. Při následné kontrole maminka sdělovala, že se vztah mezi ní a manželem uklidnil a dcera se jakoby „zázrakem“ vyléčila. V jejich případě jsem si jako poměrně mladý psycholog potvrdil, jak je pro dítě důležitá klidná rodina a jak citlivým „senzorem“ rodinné pohody dítě je.

* Máte dojem, že se za roky vaší praxe nějak změnilo postavení dítěte v rodině?

Je to jen ryze osobní dojem. Dříve se děti vychovávaly víc autoritativně. V osmdesátých a devadesátých letech se ve výchově začaly objevovat prvky liberalismu, děti byly vedeny k většímu sebeprosazování. Rodiny se zmenšovaly, dítě se stalo středem pozornosti. Rodina se více orientovala na spotřební způsob života. Do popředí se dostal individualismus a sebeprosazování. A tady se vývojové potřeby dítěte a potřeby moderní společnosti dostávají do rozporu. Rodiče mohou ve své výchovné nejistotě na dítě klást přehnané požadavky, dítě se dostává do „dospělých“ rolí, s čímž si samo neporadí. Rodiče pak ztrácejí trpělivost a trochu jim uniká, že dítě je ještě dítětem a ne malým dospělým. Velký rozdíl vnímám v trávení volného času. Dříve byly děti více venku, více si hrály. Dnešní děti více zacházejí s moderními technologiemi, sedí u počítačů a jiných vymožeností, a tím jsou více vystaveny virtuálnímu světu a jeho pravidlům. Dítě přijímá virtuální pravidla za správná, a proto je potřebné, aby rodič věděl o světě dítěte a uměl mu nabídnout správnou korekci. Víc než dřív tráví čas v různých zájmových kroužcích, dětský svět je více organizovaný, strukturovaný. Trochu se zde vytrácí úměrnost mezi volným časem strukturovaným časem v neprospěch hry, která je pro dítě zásadní. Dřív se od dítěte vyžadovalo více fyzické práce pro rodinu, ať to byla pomoc v domácnosti nebo na zahrádce. Některé děti dnes mají problémy i s udržením pořádku ve vlastním pokojíku. Méně se podílejí na domácích pracích, mají větší volnost, jsou častěji nadměrně ochraňovány.

U dětí od tří let výš považuji za škodlivé „umetání cestiček“. Dítě získává pocit, že je nejdůležitějším členem rodiny a ostatní se mu mají podvolit, podřídit se.

* Dnešní děti jsou prý bezohlednější, nezvladatelné, bezcitné. Jak vnímáte dnešní děti vy?

Já je vnímám jako hravé, milé, toužící po lásce svých nejbližších. Myslím si, že děti se s tím rodí, rodí se bezelstné. To, že jsou rozpustilejší a bezohlednější, bych připisoval výchovnému stylu. A to, co popisujeme jako „děti nezvladatelné nebo bezcitné“, je často důsledkem hrubých chyb ve výchově.

* Jaké postavení v rodině dítěti prospívá a jaké naopak spíše škodí?

Když je menší, potřebuje dítě, aby ho rodiče uznávali, vedli, aby mu ukazovali, co má dělat, a posilovali ho v tom, co udělá úspěšně. Kárání by mělo přicházet až po fázi, kdy si dítě osvojilo správné vzory. Dítěti předškolního věku už prospívá více samostatnosti ve hře a v činnostech, avšak stále s možností nabídnout mu korekci. Tím se zvyšuje jeho sociální a emoční kapacita včetně inteligence, posiluje se jeho bezpečí. Umět s ním probrat, co udělalo dobře a co ne, napovědět mu, jaké má další možnosti řešení problému, se kterým se potýká, nepřímo ho navést k dobrému řešení. Školákům prospívá vědomí, že se mohou obrátit na rodiče i s nepříjemnými věcmi, že jim rodiče věří. Dětem naopak nejvíc škodí, když vnímají, že nejsou milovány. U nejmenších dětí pak velká volnost, kterou může dítě vnímat i jako nezájem rodičů. Dítěti chybí od rodičů vymezení toho, co je správné, co má dělat. U dětí od tří let výš považuji za škodlivé „umetání cestiček“. Dítě získává pocit, že je nejdůležitějším členem rodiny a ostatní se mu mají podvolit, podřídit se. To je mylný výklad pravidel výchovy a dětem to škodí.

*Můžeme na chování dítěte poznat, kdy se o ně jako rodiče staráme dobře a kdy se máme naopak zamyslet nad svým výchovným stylem?

Zažíváme-li s dítětem hodně radosti, je to pro nás ujištění, že se dobře staráme, umíme uspokojit jeho potřeby a náš výchovný styl je v pořádku. Nespokojenost dítěte může být „teploměrem“ vztahu, výchovného stylu. Pak bychom se měli zamyslet nad kroky, které my jako rodiče činíme a sjednat nápravu ne u dítěte, ale u sebe – u rodičů. Pro objasnění bych použil z psychologie pojem „role“ – role dítěte, role rodiče, role partnerská. Pokud my v roli rodičů a partnerů jednáme tak, že naše slova jsou v souladu s našimi činy, dítě nás vnímá jako autentické, klidné a bezpečné. A my potom vidíme spokojené, pohodové dítě. To, co děláme, děláme správně. Když dítě začne zlobit, začne být v nepohodě, měli bychom začít zjišťovat, zda je to nepohoda somatická, jestli nemá problémy ve vztazích s vrstevníky anebo jestli není problém na naší straně jako rodičů a partnerů. Dítě je pro nás jako indikátor – měli bychom se zastavit a zamyslet se nad tím, co neděláme optimálně nebo dobře.

* V poradně pracujete také s tématem náhradní rodinné péče, tedy adopcí a pěstounskou péčí. Provádíte vyšetření žadatelů o náhradní rodičovství. Jaký je váš pohled na dnešní „náhradku“?

Je to téma velké, permanentně žhavé – jak pomoci najít ty správné náhradní rodiče, kteří přijatému dítěti pomohou rozvinout a naplnit potřebu přináležitosti k druhému. Kteří mu ukážou, že ho milují, i když se na něj občas nahněvají. Náhradní rodiče mají za úkol naučit dítě jemně rozlišovat, že láska je jak přijímání, tak i přechodné odmítání a bezpodmínečné dávání. Jako psycholog mám v tomto procesu primárně roli diagnostickou, spojenou s přípravou zájemců. Cílem je najít takové rodiče, kteří dokážou dítě milovat, i když není dítětem pokrevním. Psychologické posuzování v NRP se stále vyvíjí. Pořád se objevují nové poznatky z oblasti vývojové psychologie, ale i věd příbuzných, a také z praxe, tj. ze zpětných vazeb při návratech dětí zpět do domovů nebo do jiných rodin.

* Co je pro vás vodítkem při výběru žadatelů o adopci a pěstounskou péči?

Nosnou částí jsou výsledky diagnostických technik, rozhovory, pozorování, testy, skupinová práce, zjišťuje se, jak žadatelé reagují v zátěži, ve skupině a na sebe navzájem. Pokud mají vlastní dítě nebo děti, zajímají mne představy dítěte o budoucím sourozenci, to, jak dítě emočně zpracovává informace. Větší rodiny navštěvuji doma. Vytvářím si co nejplastičtější obraz o rodině jako celku a jejích jednotlivých členech. V tzv. přípravě žadatelů nabízíme seznámení s prostředím dětského domova nebo kojeneckého ústavu, ale také setkání s odborníky, např. pediatrem, dětským psychiatrem, sociální pracovnicí, setkání s adoptivními rodiči a s pěstouny. Pomocným vodítkem je představit si, zda by mohli být mými rodiči, což je hodně subjektivní a silně emotivní.

* Jak na vás působí, když to sledujete?

Mám radost z toho, že dítě našlo náhradní rodiče – své nové rodiče, a zároveň náhradní rodiče vnímají, že patří s dítětem k sobě. Pokud se adoptivní rodiče nebo pěstouni občas přijdou s dítětem pochlubit, máme z vykonané práce radost a uspokojení. Náhradním rodičům nabízíme možnost konzultací, pokud by potřebovali porozumět chování dítěte.

* Sám jste vychovával čtyři syny. Co vám osobně pomáhalo ve výchově?

Měl jsem je a stále je mám rád. Byl jsem k nim otevřený, dával jsem jim najevo hranice – co bylo pěkné, i co se mi nelíbilo. Hovořili jsme spolu s manželkou se syny o všech situacích, na které se dotazovali, co se dělo kolem nich, je to stále o otevřenosti. Co funguje, i když jsou už velcí? Dát jim najevo, že jsme s nimi rádi, že je milujeme, ale taktéž jim dát najevo, že nedělají všechny kroky z našeho pohledu zcela správně. A co se týče kritiky? Tu volíme jako krok č. 2 – tzn. nejdřív ukázat na to dobré, až pak vyjádřit svůj kritický názor. Děti to obecně snesou – což je signál jejich zralosti a schopnosti umět jednat konstruktivně i v nepříjemné situaci.

* Co byste popřál rodičům – čtenářům na závěr?

Aby měli stále pozitivně laděného ducha, aby se jim dařilo být dobrým vzorem pro dítě, aby vnímali, že dětský úsměv a dětská „záře v očích“ dává rodičům zpětnou vazbu zase pro jejich laskavou a otevřenou náruč a také jim přeji, aby měli pro dítě milující oči a milující náruč. Zkrátka aby se jim dařilo a když jsou ve stresu, aby dokázali nejdřív „vychladnout“ a pak teprve začali situaci řešit. Aby pak někdy za nimi děti přišly a poděkovaly jim, že je vedli s láskou.

Mgr. Jan Híreš (1951) vystudoval jednooborovou psychologii v Olomouci. Věnoval se klinické psychologii a poté práci v pedagogicko-psychologické poradně. V současnosti je vedoucím Rodinné a manželské poradny v Opavě. Zabývá se odborným psychologickým poradenstvím a také náhradní rodinnou péčí, především vyšetřováním žadatelů o náhradní rodinnou péči a jejich odbornou přípravou. Je ženatý, má čtyři dospělé syny.

Názory k článku (5 názorů)
Omyl v článku Hanča 27.8.2013 10:30
*Re: Omyl v článku katka+synek2007 27.8.2013 11:51
**Re: Omyl v článku Pavla 28.8.2013 0:49
**Re: Omyl v článku Pavla 28.8.2013 0:49
Naprostý souhlas Jeniffer 1.9.2013 9:4




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Fotky podle věku

Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.

Naše milovaná ---ADELINKA-----ADELINKAFilípekEliška 3.8.2010Naše ADÉLKA ve školce:-)(ve fialovém tričku)FotbalistaFotbalistaTo jsem pěkná čarodějka .....ADÉLKA.......Naše princezna AdélkaADÉLKA A PEJSEK

Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.

Přihlásit k odběru

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě

(C) 1999-2016 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.

Zajimavé odkazy:
   Předporodní kurzy   |   Wellness Víkend   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.