Kanadskému učiteli systém kryje záda

V jejich školách ale není chaos a děti jsou stále pod dohledem. Jak to zařídili? Kdo jim s tím pomáhá? O kanadském školství jsme si povídali se Zdeňkou Machutovou, která žije v Calgary, městě nacházejícím se v kanadské provincii Alberta. Její muž žije v Kanadě od svých 16 let, emigroval tam se svými rodiči, a Zdeňka ho poznala během jedné z jeho pracovních cest do Čech. Od roku 2000 tam žije s ním a mají spolu dva kluky, Pavlíka Václava, kterému je pět a půl, Johna Daniela, kterému je sedm a půl a doma mu říkají Janíček. Pochopitelně mě zajímalo, jak vypadá školka a škola, kam kluci chodí, a Zdeňka začala vyprávět.

„V Kanadě je to tak, že každá provincie má svůj školský systém, který se může v lecčems lišit od systémů v jiných oblastech. Takže mohu popsat, jak to chodí u nás. Oba kluci chodí do stejné školy. Jedná se o katolickou školu – v provincii Alberta nejsou katolické školy soukromé, ale státní. Naše škola je elementary school a junior high school v jednom, což tu ale není pravidlem, často je elementary school samostatná. Elementary school zahrnuje kindergarden (jakýsi nultý ročník základní školy, který je již „dobrovolně povinný“), první až šestou třídu, junior high school je od sedmé do deváté třídy.“ Školka, do níž chodí Zdeňčin mladší synek, vypadá jinak než mateřské školy, na které jsme zvyklí u nás. „Kindergarden je buď dopolední, od 8.45 do 11.25, nebo odpolední mezi 12.30 a 15.15. Děti do školky dopravují buďto rodiče, nebo školní autobus, který děti sváží z různých míst dané oblasti. Ve třídě je v průměru 15 dětí,“ vysvětlila mi Zdeňka, a pokračovala: „Učitelé, kteří pracují v kindergarden, musejí mít vysokoškolské vzdělání, konkrétně čtyřleté bakalářské studium. Učitel často mívá ‚k ruce‘ asistentku, což ale rozhodně není pravidlo, a také mu pomáhají dobrovolníci ze strany rodičů. Je zajímavé, že o dobrovolníky rozhodně není nouze a rodiče se rádi zúčastňují i mimoškolních akcí, třeba výletů.“ Mimoděk jsem si vybavila, jak jsem nedávno jela tramvají, do které nastupovala samotná učitelka s asi dvěma desítkami předškoláků, a říkala jsem si, že kanadští učitelé se určitě nestresují tak jako učitelka, kterou jsem potkala. Musela ohlídat, aby nikdo nezůstal na refýži, přitom sledovat, aby nějaké dítě nevystoupilo předními dveřmi, a ještě zklidňovat malé neposedy, prostě musela mít oči na stopkách, aby jí nic neuteklo. Pomoc v podobě druhé kolegyně, asistenta nebo rodiče by se jí určitě hodila.

Zdeňčini synci chodí do křesťanské školy, čemuž odpovídá denní program. „Den začíná krátkou modlitbou, po které se děti usadí na koberec, a učitel si sedne mezi ně. Řekne jim, co je ten den čeká, a pak se děti rozdělí na skupinky. Ve třídě je několik „centres“; jedna skupinka tvoří nebo vyrábí něco k danému tématu, třeba teď probírají „transportation“, další skupinka počítá a zbylé děti se učí psát,“ vypráví maminka dvou malých kluků. A vysvětluje, že se děti neučí psát jako české děti psacím písmem, ale píšou tiskací písmena. Děti nejsou na své úkoly samy, učitel obchází jednotlivé skupinky, a pokud je třeba, tak dětem pomůže a poradí. „Obvykle uprostřed denního programu mají děti svačinu, snack, který si donesly z domova. Když denní program končí, zase si všichni sednou na koberec. Učitel dětem přečte krátký obrázkový příběh a pak si o něm všichni povídají,“ vysvětluje Zdeňka, co děti ve školce celý den dělají. Děti v tomhle pololetí mají také „home reading program“ – děti si nosí domů knížku, kterou si s nimi rodiče čtou a děti se snaží o samostatné čtení. Kromě toho se učí nazpaměť „sight words“, což jsou slova, která se v angličtině hodně často opakují. „Málem bych zapomněla, že si děti ve školce hrají… Ve třídě mají panenky, stavebnice, skládanky,“ doplňuje Zdeňka. Podrobnosti o programu a vybavení najdete na http://www.cssd.ab.ca/schools/stjoanofarc

Zvonění dvakrát za den

Naše povídání plynule přešlo do rozhovoru o tom, jak to chodí v „opravdové“ škole, tedy elementary school, do níž chodí Zdeňčin starší syn. „Výuka se tu nedělí na třičtvrtěhodinové úseky, jako je tomu v Čechách, zvonek tu uslyšíte jen na začátku a na konci vyučování. Během dopoledne děti mají čtvrthodinovou přestávku a pak pauzu na oběd, kdy se taky mohou jít proběhnout na školní hřiště. Oběd si děti nosí z domova a na hřiště se chodí, dokud není větší mráz než –17°C,“ vysvětluje. Zajímalo mě, v čem je škola v Kanadě jiná než ta, kterou si Zdeňka pamatuje z Čech. „Děti si do školy nosí jen oběd a pak agendu, což je taková větší žákovská knížka. Všechny pomůcky si děti nechávají ve škole a z učebnic se ještě ve třídě mého syna neučí. Učitelé jim kopírují pracovní listy,“ vypráví Zdeňka. Ani domácích úkolů kanadské děti moc nemají. „Mívají ‚home spelling‘, což znamená, že se každý týden mají naučit spelovat a psát pět slov. A taky ‚home reading‘ – nosí si domů knížku a rodiče jim pomáhají číst neznámá slova. Klade se tu velký důraz na psaní esejí, což mi pro děti takto útlého věku přijde dost obtížné. Ve škole se moc nezdůrazňují encyklopedické znalosti, ale děti se vedou k samostatnému uvažování a k tomu, aby dokázaly formulovat vlastní myšlenky. Učitelé s dětmi hodně rozmlouvají,“ popisuje Zdeňka způsob výuky. A dodává, že zde neexistuje školní družina, proto rodiče musí platit hlídání nebo najít „afterschool care“, klub, kde by dítě mohlo trávit čas po škole.

Ptala jsem se jí, co považuje za opravdu hodně důležité, a Zdeňka mi vysvětlila: „Od malinka se zde zdůrazňuje individualita každého dítěte a povzbuzuje se jeho sebedůvěra a sebevědomí. Dospělí děti často chválí, zdůrazňují jejich schopnosti a vlohy, nikoli chyby a nedostatky. Ve škole nikoho nepodceňují, nepoužívá se ironie…,“ chválí Zdeňka atmosféru v jejich škole. A dodává: „Učitelé tu ale nejsou osamoceni, zhruba třikrát týdně přijde do třídy někdo z rodičů a učiteli pomáhá. A to nejen s dětmi, ale i s přípravnými pracemi, jako je třeba kopírování, příprava pomůcek… Rodiče také pomáhají dětem, kterým něco nejde. Též se hodně zapojují do školního života a jsou se školou opravdu spjati. Učitel tady také nemá spoustu vedlejších povinností. Třeba dozory zajišťuje další pracovník nebo rodič. Vždyť učitel má taky právo na odpočinek, neměl by hned po vyučování kmitat na dozor, jak se to praktikuje v české škole. Zdejší učitel se nemusí starat ani o evidenci docházky, na to je školní kancelář. Proč by měl trávit svůj drahocenný čas kontrolou omluvenek. Také jsem si všimla, že učitelé mají větší podporu ze strany vedení školy a lépe je chrání i právo. Třeba při mimoškolních akcích nenese takové riziko jako jeho český kolega. Ovšem nejdůležitější pro mě je fakt, že naše škola je křesťansky zaměřená. Zásady křesťanské morálky prolínají do každodenního školního života a jsou vlastní i vedení školy a učitelskému sboru. To je pro mě opravdu zásadní.“ Zdeňka oceňuje i to, že škola je velice moderní, třídy jsou světlé, moderně vybavené, a pěkné vybavení se najde i v tělocvičně, odborných učebnách, kuchyni, dílnách. Ke škole taky patří prostorné hřiště. Podle Zdeňky je o podobné školy velký zájem, proto jich v Calgary neustále přibývá.

Zajímalo mě, jaký je rozdíl mezi školami, které si Zdeňka pamatuje ze svého dětství, a školou, do níž chodí její kluci. „Největší rozdíl vidím v ideové podstatě,“ odpověděla mi. „Do školy jsem chodila za hluboké totality, kdy se v každé škole razila pouze ta ‚správná‘ marxistickoleninská ideologie a vše ostatní bylo tabu… Kdo chodil do kostela, toho hanlivě nazývali pánbíčkář. Šílená doba! Chyběl v ní jakýkoli respekt a tolerance. Pamatuji si, jak mě ředitelka před celou třídou zesměšnila proto, že jsem chodila na náboženství. Další rozdíl, který je pro mě podstatný, je přístup učitelů k žákům. Učitelé se snaží rozvíjet a posilovat sebevědomí dítěte, jeho individualitu a výjimečnost, žáky pozitivně motivují. Žáci a učitelé se vzájemně respektují,“ zdůrazňuje Zdeňka, v čem je škola jejích synů jiná, než byla ta její. A dodává: „Češi už v otázce respektu a tolerance k lidem, kteří jsou nějak odlišní, velmi pokročili, i rasismus je mírnější, ale pořád mají co dohánět. Kanada má v tomhle náskok.“ Byla jsem zvědavá i na to, jak žijí kanadské rodiny s malými dětmi. Podle Zdeňky se příliš neliší od toho, jak žijí české rodiny. Rozdíly jsou jen v maličkostech. „Maminky zůstávají doma i s předškolními dětmi a jdou do práce, až když jdou děti do školy. Některé jsou ale v domácnosti i nadále. Ženy zde mívají ‚part time job‘, tedy poloviční úvazek, a rodiny mívají většinou nejméně dvě děti.“ Nebylo těžké pochopit, proč se Zdeňce v Calgary tak líbí, přesto jsem se zeptala i na to, co ji tam „drží“. „Líbí se mi město jako takové, miluji velkoměsta! Líbí se mi místní architektura, mrakodrapy propojené skleněnými tunely, které se osvědčují zejména v silných mrazech. A pak nádherné parky, spousta bazénů, hřišť, dvě čisté řeky… Město má výborně koncipovanou městskou dopravu, kterou tvoří autobusy a metro, univerzity, je tu proslulá dětská nemocnice, do níž se sjíždějí lidé z celé Kanady. A taky tu hodně svítí slunce.“ Má Calgary i nějakou vadu na kráse? „Jediné, co mi tu vadí, jsou dlouhé zimy a krátké jaro,“ říká Zdeňka.