Nechci mít doma lídra v plenkách!

Jejich tehdy ještě batolecí Aničku nechtěla vystavit celodennímu drilu a s mužem vybrali jiné zařízení. Jak se žije s malým dítětem v Mexico City? Dozvíte se v rozhovoru.

Co vás přivedlo do Mexika?

Dostala jsem se tam poprvé před deseti lety díky své disertační práci. Psala jsem o španělsko-nizozemských vztazích. Jela jsem na výzkum do Palacio de Lecumberri, což je hlavní koloniální archiv v Mexico City a nachází se v budově bývalého vězení, archiválie vám vydávají z cel a vše je provázeno typickými vězeňskými ruchy a zvuky.

Byla jsem tam s kamarádkou a o víkendu jsme si vyrazily do městečka Puebla na křtiny. Bylo mi sice trapné vecpat se na cizí oslavu, ale ona mi tvrdila, že se tam tím nikdo nebude zabývat. A na křtinách jsem potkala svého budoucího muže. Znali jsme se pouhé dva dny a já jsem se vrátila zpátky do Čech. Byť mi to přišlo naprosto nepravděpodobné, za dva týdny byl u mě v Praze (směje se). Teď budeme mít sedmileté výročí svatby a dodnes mi mává z okna, když odcházím ven. Několik prvních let jsme jezdili sem a tam a pak jsem v Mexiku zůstala.

Jaké je Mexiko pro ženu?

Pro mě jako zcestovalou vzdělanou ženu, která má věci srovnané a dokáže se vymezit, je vlastně podobné jako Česká republika. Do jisté míry je to země šovinistická a ženský život tam není úplně snadný, ale na druhou stranu se můžeme zeptat, kde se vlastně žije snadno. Mexiko je ovšem velmi matriarchální země. Možná si myslíme, že macho latino, mexický alfasamec, vládne doma pevnou rukou, ale ono to je všechno trochu jinak. Mexičtí muži ovšem nejsou pod pantoflem.

V širší rodině platí to, co řekne babička (smějeme se obě a já dodávám, že to vyřídím doma). Rodiče mého muže zesnuli už před mnoha lety a já tedy nemám mexickou tchyni. Někdy se směju, že právě díky tomu, že nám do soužití nikdo nemluví, máme harmonický vztah. Postavení mexických žen ale není úplně jednoduché, jsou tam časté feminicidy neboli vraždy žen a ta čísla jsou na naše poměry opravdu vysoká. Nikdy jsem se tam ale necítila nijak ohrožená.

Se svým mužem máte pětiletou Andulku.

Ano, mám, a když jsem zjistila, že čekáme holčičku, rozplakala jsem se, protože jsem strašně moc chtěla kluka. Dcera byla velké překvapení, dítě pro nás nemělo být vrcholem vztahu. Chlapečka jsem si přála proto, že česká společnost je do jisté míry šovinistická, což mého muže velmi překvapuje, a mexická je machistická. Čeští muži navíc musejí být kutily, protože jim během totality nic nezbývalo, zatímco Mexičané mají přehršel levných služeb a nepotřebují umět štukovat nebo vyměňovat kolo.

Říkala jsem si, že holčička to bude mít v kombinaci těchto dvou společenských uspořádání docela těžké. Teď jsem ale moc ráda, že máme holku, a navíc že to je takový „prďák“ jako naše Anča. Do života nám přišel velikánský svéráz, který nám život ve velké míře obohacuje.

A jaké je mexické rodičovství v porovnání s českým?

V Česku podle mě více řešíme, jací jsme rodiče. Líní? Nevýchovní? Výchovní? Dokrmujeme? Kojíme? Takovéto definování výchovných stylů se v Mexiku příliš neděje. V Mexiku je dítě navíc přímou, neustálou součástí života, a to do míry, která mi je občas až nepříjemná. Už novorozené děti se účastní rodinných fiest. Širší mexická rodina mi vyčítala, že jsme se často neúčastnili mnoha rodinných událostí, protože jsem trvala na tom, že naše dítě bude chodit spát brzy.

Jaké to je v Mexiku s mateřskou?

Mateřská je tu velmi kratičká, několik desítek dnů a hotovo. Už v Aniččiných dvou měsících jsem tedy musela začít překládat a potřebovala jsem proto, aby malá měla pravidelný režim.

A co dělají maminky, které nemohou pracovat z domu? Dají dítě chůvě?

Ty, které si to mohou dovolit, ano. Ale mnohé na to nemají prostředky, proto se chůvami stávají babičky. Babičky se tak ale stanou primární vychovatelkou, náhradní matkou, a mají tak často hlavní slovo ve výchově dítěte. Matka prostě do práce po 84 dnech nastoupit musí, protože dobře ví, že může být velmi rychle nahrazena zástupy zájemců o práci.

Jak jste to tedy dělala vy?

S mužem jsme oba pracovali a zároveň se starali o Aničku. Muž je zaměstnán v oboru informačních technologií, vlastně neustále pracuje z domova a já jsem z domova překládala. Proto jsme si ve všem vyhověli. Byla to obrovská výhoda, kterou rozhodně nemá každý. Někdy to je pochopitelně hodně náročné, protože jsme pomyslně srostli.

Jaké jsou mexické školky?

V Mexiku existují jesličky pro děti od šesti týdnů, kde jsou postýlky a děti dostávají mléko z lahvičky. Paní učitelky je přebalují a starají se o ně. Jesličky fungují od časného rána do večera, protože třeba v Mexico City, kde jsme žili, běžně ráno jedete dvě hodiny do práce, a to samé vás čeká večer. Dítě se tak ocitá až 13 hodin denně mimo domov, a to i tahle miminka.

Dítě tedy vychovává spíše instituce nebo zmíněné babičky. Jesličky, které jsem viděla, jsou malinké, pro pár dětí, ale poznala jsem jen soukromé. Totéž se týká i školek, důvodem byl systém pojištění.

A kdy Anička nastoupila do školky?

Když jí byl rok, ustoupily její denní spánky a já jsem musela začít pracovat i v noci. Byla jsem proto neustále unavená a hrozně jsem si přála mateřskou, kterou znám od nás. Oběhla jsem proto s kočárkem několik školek a našla jsem třeba školku Shakespeare. „Zde vychováváme lídry. Vaše dítě bude výkonným ředitelem.“ Sedíte s paní ředitelkou, která vám předloží tabulky, kde vidíte přehled plateb a harmonogramů. Sděluje vám, že dítě dostává každý den hodnocení a má třeba senzorické učení, výchova je řízená, ale až vojenského řádu. A vašemu dítěti je rok, pije mlíčko a kaká do plenek. Říkáte si, že doma nechcete mít lídra v plenkách!

Asi jste ale nějakou vhodnou školku našli, že?

Ano, sice brali děti až od dvou let, ale protože Anička už docela dobře chodila a už se pomalu zbavovala plenek, přijali ji na zkoušku a chodila tam na několik hodin denně. Docházela tam až do svých pěti let a já jsem před odletem do České republiky plakala a říkala jsem, že jsme měli ohromné štěstí. Plakaly i paní učitelky, školka se nám stala čímsi jako rodinou. Navázali jsme s nimi krásné vztahy, Mexiko je hodně komunikativní, třeba jedna paní učitelka se začala učit česky. Na rozloučenou od nás dostala učebnici češtiny a první knihu, kterou si přečte v českém jazyce, a bylo nám jasné, že si s ní budeme psát přes WhatsApp do nevidím, protože chceme, aby v našem životě zůstala.

Takže školka je v Mexiku spíš komunitou než vzdělávací institucí?

Asi bych to tak nepopsala. Mexické školky jsou náročné, co se týče vzdělávacího obsahu. Kdybychom zůstali v Mexiku, šla by teď Anička v pěti letech do školy. Ve dvou a půl letech začala naše Andulka dostávat domácí úkoly. Angličtina, matematika, španělština… Úkolů je čím dál více a vede to k tomu, že každý den dostanou klidně šest stran, ať jsou to pracovní listy, nebo třeba diktáty. Když Aničce byly tři roky, dostala domácí úkol z angličtiny, kde byla číselná řada 10, 11, 12, 13, volno, 15. Musela přijít na to, že tam patří číslo 14, napsat ho a říct ho anglicky. Říkáte si, jestli to vůbec dává smysl. S učitelkami jsme se domluvili, že když Anička nebude pokračovat povinným vzděláváním v Mexiku, od úkolů nás alespoň zčásti „osvobodí“. Měli jsme volnější režim.

Co je podle vás důvodem, že se v mexických školkách děti učí už odmalinka věci, které se u nás učí až ve škole?

Myslím, že skutečnost, že Mexiko je hodně zaměřené na výkon. Je tam velký rozdíl mezi těmi, co vzdělání mají a jsou těmi výkonnými řediteli, a těmi, kdo takové vzdělání nemají, a mezi nimi jsou možná i ty ženy, které se nedokážou tak vymezit a dát najevo, co by od života chtěly. Navíc pokud jste odkázáni na veřejné školství, pak když nemáte opravdu velké štěstí, kvalitní vzdělání nezískáte.

Vlastně tam funguje životní predestinace už od raného dětství a začíná to tím, že dítě chodí do kvalitní soukromé školky. Už když si vybíráte porodnici, dostanete mimo jiné letáček s nabídkou spoření na vysokou školu. Pokud byste chtěli, aby vaše dítě vystudovalo medicínu na prestižní soukromé univerzitě, bude vás to stát miliony. A abyste na to měli, musíte začít spořit hned, jak se dítě narodí. Dítě je tedy už od kolébky předurčeno k tomu, čím se stane.

Mexický partner mé kamarádky Češky prováděl výzkum, kde porovnával obory, například obchodní vzdělání, na různých vysokých školách, soukromých i státních. Zjistil, že se jednotlivé programy obsahově velmi liší podle výše školného, která v Mexiku často určuje, za jak kvalitní se daná instituce považuje. Z „obyčejnějších“ vysokých škol vychází podle tohoto výzkumu absolventi se znalostí administrativních úkonů. Dražší univerzity pak generují třeba regionální obchodní zástupce, zatímco ty nejdražší mají sylaby nastavené tak, aby daný absolvent zvládl například řídit celý korporát. O nejlepší veřejnou mexickou vysokou školu UNAM (Mexická národní autonomní univerzita; španělsky Universidad Nacional Autónoma de México) je obrovský zájem a je velmi výběrová, přetlak studentů je v takovém případě neuvěřitelný a v průměru zvládne přijímačky na toto bezplatné vzdělání jen kolem šesti až deseti procent uchazečů, v závislosti na oboru. Ti, co se nedostanou, mohou zkusit štěstí na zbývajících pár veřejných školách anebo jsou odkázáni na ty soukromé, a na ty zase nedosáhne finančně jen tak leckdo.

Jak probíhal den ve školce, kam chodila vaše Anička?

Než vypukl covid-19, začínal každý školní den diskotékou (směje se). Vždycky jsem měla ohromnou chuť tam zůstat. Představte si, že přijdete s dítětem a už tam zní Macarena. Všichni se smějí, děti i učitelky, a pak se rozejdou do svých tříd. Teď to bohužel není možné, provádí se takzvané buňkové vzdělávání a třídy se tedy mezi sebou moc nepotkávají. Všichni se dezinfikují od hlavy k patě a jde se do třídy. Mexické děti dodnes nosí ve školkách roušky, což je vzhledem ke koncentraci osob v hlavním městě naprosto pochopitelné. Anička si ale na roušku nikdy nepostěžovala. Jistěže jí je bez ní lépe, ale nikdy jí nevadila. Stejně jako si ráno natáhneme spodní prádlo a ponožky, nandají si mexické děti roušky.

Diskotéka jako začátek dne je skvělá. Co se děje po ní, když se všichni rozejdou do tříd?

Myslím, že je tam mnohem méně hravá atmosféra než u nás. Ve třídě jich je 10 až 12, což je pochopitelně krásné. Děti ale mají v podstatě školní režim, vyučovací hodiny angličtiny, francouzštiny, matematiky…, a na každý „předmět“ mají speciálního učitele. Mimo to mají i svou třídní učitelku. Učí se hrou, ovšem pro Aničku bylo těžké zvládat to, že musela sedět a soustředit se, a mají už učebnice a sešity, takže se ze mě stala specialistka na balení sešitů. Navíc děláte nejen linky různých barev, ale k výuce psaní sešity ještě vykřížkováváte a puntíkujete. Křížek, křížek, křížek, puntík, puntík… A v dalším pololetí to je zase jinak.

Děti se už ve školce naučí spoustu faktů, které se u nás dozvědí až na základní škole. Anička už třeba dokáže vyjmenovat planety a ví, že Pluto do základního výčtu nepatří, protože je to trpasličí planeta. Učivo tvoří útržky různých oborů, biologie, geologie… Anička třeba ví, jak vznikl svět, ale v Mexiku se opomíjí sexuální vzdělanost. Dcera pochopitelně ví, jak vznikají děti a odkud „vylezou“, ale v katolickém Mexiku to nebyla úplně přijímaná skutečnost. Tato témata jsou tam do určité míry tabu.

A jak se Aničce líbí v české školce?

Je tam opravdu šťastná. „Nic“ tam nedělají, i když já pochopitelně vím, že to tak úplně není. Může si tam hrát, koexistovat s ostatními dětmi, jsou tam hračky… Pak mají nějaké téma, které zpracují, mohou pracovat s modelínou, učí se udělat uzel. I když v mexické školce vyjmenuje dinosaury a napíše je psacím i tiskacím písmem, nezaváže si tkaničky a učitelé nekladou důraz na správné používání příborů. Nedávno Anička jela se školkou do solné jeskyně a byla naprosto nadšená. Jeli hromadnou dopravou, to se jí moc líbilo.

Aha. A jak to tedy mají v mexické školce se sebeobsluhou?

Mají tam třeba speciální paní učitelku, která je celý den na záchodech a její prací je utírat dětem zadečky a pomáhat jim s toaletou. Děti se ve školce nezouvají a mívají dokonce i uniformu. U Aničky měli odpoledne ve školce kroužky a také speciálního pana učitele na tělocvik. Jednou za čtvrt roku měli rodičovský den. Tím, že se v mexických školkách platí školné, se pedagogové snaží ukázat, že nejsou placeni za nic, že dětem něco poskytují a něco je učí. Mexický rodič by nechtěl platit za školku, kde si dítě „jen“ hraje.

Eva Kubátová se narodila v roce 1985 a po studiu španělské a nizozemské filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci dokončila doktorát z latinskoamerických dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V nakladatelství Argo vyšly již první dva díly její Mexikopedie, na které spolu s ní pracoval i její muž a jejich Anička a která představuje různé aspekty mexického života a kultury. (foto Jan Křikava)