Vánoční příběh

Byl mrazivý lednový večer. Vracel jsem se domů. Ulice byla prázdná. Děti už dávno odešly domů, kde u teplých kamen sušily kombinézy a ponožky promočené od sněhu. Všude bylo ticho, jen pod nohama vrzal sníh. Vtom jsem zaslechl v šumění větru nějaký vzdech. Zastavil jsem se a pomalu se rozhlížel. Napravo stála řada popelnic. A za nimi ležely dva vánoční stromky, ještě plné ozdob. Smrček a jedlička. Zdálo se mi, jakoby si spolu vyprávěly:

"Ležíme tu mezi smetím," šeptal smrček.

"Máš pravdu," odpověděla smutně jedlička.

"Proč vlastně ztrácíme svůj mladý život? Jen proto, aby mě ozdobili cukrovím, svíčkami a jinými věcmi? To se na mě měli podívat, když jsem rostla v lese. Byla jsem mnohem krásnější než teď. Třeba když na mé větve napadl sníh a zasvitlo na mě slunce, nebo v noci měsíc, byla jsem samé stříbro. V létě jsem měla každé ráno na sobě perlový náhrdelník z ranní rosy. Mnohokrát pod mými větvemi přespala zvířátka i ptáci. Chránila jsem je pře deštěm i mrazem. A teď končím svůj mladý život. Proč, smrčku, proč, odpověz mi..."

"Vzpomeň si, jedličko," vypráví smrček, "jak jsme rostli na tiché lesní stráni. Hledali jsme každý sluneční paprsek pro svůj život. Závodili jsme mezi sebou, kdo bude vyšší. Stále jsem se točili za sluncem. Když začalo dříve zapadat a dny se krátili, byli jsme smutní. Krásné podzimní listí opadalo a stromy usnuly. Jen my jsme zůstali zelení a čekali na lepší dny. A když se vrátily, vítali jsme každý den s úsměvem. Těšili se na každý teplý paprsek, až se všechno kolem nás obléklo do nových šatů. Za tichých letních večerů jsem z vyprávění stoletých stromů dověděl se starou historii:

Už za dváných dob při pozorování oblohy přišli moudří lidé na to, že se slunce na své dráze sklání k obzoru, nebo zase vystupuje zpět. Nazvali to letním a zimním slunovratem. Byli zvyklí uctívat slunce jako boha života. Letní slunovrat nazvali umírání boha slunce, zimní slunovrat slavili jako vzkříšení boha slunce. Měli při tom velké slavnosti. V lese si vyhlédli velký strom, ozdobili ho a tančili kolem něho, jedli a pili i několik dní a nocí. Římané tento den nazvali saturnáliemi. Udělali velké hody. Zastavili všechny války. Otroci nemuseli těžce pracovat a byli obsluhování svými pány. Rozsvítilo se mnoho svíček, aby bylo všechno slavnostnější. Po skončení saturnálií všechno skončilo. Pokračovalo se ve válkách, otroci byli nuceni zase těžce pracovat. Život šel postaru dále.

Starý dub tehdy vyprávěl, že za časů, kdy byl Stvořitel Ježíš na této zemi, se mnoho změnilo. Ti, kteří v Něho uvěřili, přestali dělat tyto pohanské slavnosti. Narození svého Spasitele neoslavovali. Nevěděli ani, ve kterém měsíci se narodil. Až později někteří udělali mnoho změn. Na den zimního slunovratu dali narození Pána Ježíše v Betlémě. Tak se mnozí pohané mohli stát snadno křesťany bez změny svých zvyků. A ještě později někdo přišel na to, že by mohl uřezat v lese malý stromek, doma ho ozdobit a dát pod něho výjevy z Betléma. Aby to bylo radostnější, přidali tam dárky. Tam někde začíná naše tragédie, jedličko. Od té doby mnoho našich kamarádů ztratilo život."

"Říkáš, že oslavovali narození Pána Ježíše?" ptala se jedlička. "To je divné. Když jsem stála několik dní před Vánocemi na balkóně, chodilo kolem mě mnoho lidí. Všichni nosili velké nákupní tašky a při hovoru říkali, že nesou "Ježíška". Když jsme se podívala do tašek, viděla jsem tam samé balíčky, alkohol a cigarety. Bylo mi z toho nějak smutno.

Autorem Vánočního příběhu je Josef Hurta.