Povoláním kmotra

Studovala jsem pedagogiku a psychologii na Filozofické fakultě UK. Bavily mě oba obory a chtěla jsem je také oba v praxi využít. V práci s dětmi a mladými lidmi mě zajímalo vždy to, co se děje „teď a tady“, táhla mě práce v terénu. Když jsme skončila školu, lákala mě psychoterapie, léčení duše a doprovázení člověka v jeho práci na vnitřní změně. Napadlo mě ale, zda by se nedalo něco udělat už v době, kdy komplexy a traumata vznikají a kdy je největší riziko pro jejich upevnění a zakořenění v psychické výbavě člověka. Když jsem si položila otázku, kde by „pod praporem prevence“ bylo nejlepší působit, odpověď byla: základní škola.

Proč právě tam?

Základní škola je vedle porodnice a obvodního lékaře institucí, kterou musí projít každý člověk. Je tudíž institucí záchytnou a navíc má tu výhodu, že tam děti musejí docházet denně (nebo skoro denně) po celých devět let. Právě v tom je naděje. Ano, základ je v rodině, a samozřejmě pro nás psychology rodina je a vždy bude největší nadějí pro rozvoj osobnosti dítěte. Děti a mladí lidé však prožívají mnoho času mimo rodinu a většina z nich nemá doma prostor k tomu, aby si spolu s rodiči povídali a tak znovuprožívali, reflektovali a zpracovávali důležité zkušenosti všedního dne.

Táhlo mě to k samotným dětem jako k lidem, kteří jsou sice omezeni svým stupněm zralosti, ale mají k dispozici velký potenciál potřebný ke změně a nebo k zvládnutí zátěžových situací. Děti, stejně jako dospělí, potřebují dobrého průvodce. Některé jej vedle rodičů našly ve strejdovi, tetě, dědečkovi, babičce, jiným ho zastupuje starší sourozenec, vychovatel, trenér, učitel, kamarádi. Přesto však stále ještě zbývá dost dětí, které zatím o takového člověka „nezakoply“.

Kdo je školní kmotra

Tak vznikla na jaře 1997 myšlenka školní kmotry, osoby, která je dětem denně po ruce v důvěrně známém prostředí. Často se mě lidé ptají, zda mohu zároveň učit. Odpovídám že ne, protože být kmotrou znamená hrát jinou roli, než nese učitel. Být kmotrou není lepší nebo horší než být učitelem nebo rodičem. Je to jiná kvalita vztahu. Kmotra více naslouchá, než učí, kontroluje a hodnotí. Není tím, na koho je dítě vázáno přes naplňování jeho základních potřeb.

Kam sahá minulost, tam postava kmotra, kmotry (myšleno nejen v křestanském kontextu) nebo nestranného člověka nějak existovala. Učitel musí naučit – kmotru zajímá spíš to, co děti cítí, co prožívají, o čem přemýšlejí. Dobrý učitel zahrne i to do svého působení, je však bohužel v tomto směru omezen jak časově, tak dovednostně. Moje spolupráce s učiteli je velmi důležitá. Po dvou letech fungování už všichni pochopili, že nejsem konkurence, ale partner k dialogu.

Hlavním cílem projektu Školní kmotra je vedle primární a sekundární prevence sociálně patologických jevů (šikana, závislosti, záškoláctví, kriminalita, negativismus, apatie) a také (a to především) podpora pozitivních hodnot a aktivit ve vyučování a ve volném čase žáků. Jednoduše řečeno, cílem je nejen předcházet a odstraňovat to špatné, ale hlavně posilovat to dobré – rozdmýchávat jiskru, která je v každém z nás.

Prostředí školního klubu je proto neodmyslitelnou součástí mého působení ve škole jakožto kmotry. Klub je místnost velká asi jako třída. Se školou je vnitřně spojen zadním schodištěm, ale vstup do něj je možný i přímo z ulice. Přístupný je dětem i učitelům o každé přestávce, volné hodině a odpoledne do pěti (někdy až do osmi) hodin. Klub využívají i naši absolventi a děti z okolí školy. Denně klub navštěvuje 30 až 50 dětí a mladých lidí.

Jak se o mě děti dozvěděly?

Na začátku (listopad 1997) bylo důležité, že jsme přišla já za nimi. Vešla jsme do každé třídy, a řekla žákům, kdo jsem, co ode mne mohou očekávat a kde mě najdou. Hovořila jsem s nimi o významu slova kmotra a proč chci, aby mi tak říkali. Ujalo se to velmi rychle. Menší děti znají blízce postavu kmotry z pohádek, starší spíš z asociace mafiánské. Dnes mi všechny děti, učitelé i rodiče neřeknou jinak než „kmotři, kmotro, kmotřičko“. Objevují se i familiární zkomoleniny typu „kostro, kostři, kmotříku, chůvo“ atd. Při prvním kontaktu s dětmi jsem také zdůraznila dvě důležité věci – k tomu, aby za mnou šly s nějakým problémem, je nikdo nemůže nutit, a to, co mi někdo svěří, nebudu já nikomu dalšímu sdělovat, pokud to ten člověk nebude sám chtít.

Kromě toho, že za mnou děti chodí se svými starostmi i radostmi, přicházejí často do klubu „jen tak“ – zahrát si kulečník, stolní hry, pustit si kazetu, dát si čaj nebo sušenky v samoobslužném baru, podrbat za uchem Bobeše (našeho malého hlodavce v kleci), odpočinout si v pohodlném křesle, zaskákat si na relaxačním míči, napsat něco na „zeď nářků“, udělat si úkol nebo poklábosit s kamarády.

Školní klub

je vlastně takový azyl, zázemí důvěry, klidu a pohody, hnízdo, ve kterém se líhnou nápady a dostává se jim realizace.

V klubu se pravidelně schází školní parlament. Žáci spolu diskutují a spolurozhodují o věcech, které se jich bezprostředně týkají (ekologie, dětská práva, využití volného času, soužití s dětmi jiných etnik atd.). Každá třída si demokraticky volí dva vyslance, kteří pak reprezentují názory ostatních v parlamentu. Dětské regionální parlamenty existují po celé republice a jednou za rok se jejich zástupci sejdou na půdě Národního dětského parlamentu, který organizuje hnutí Duha.

V klubu se schází také redakční rada školního časopisu. Sovátko je měsíčník, který obsahuje vlastní tvorbu žáků školy. V současné době se rodí i klub čtenářů Sovátka. Jeho členové budou za mírný poplatek získávat vlastní výtisk a mohou se zúčastnit exkurzí v médiích, které připravuje redakce.

V klubu se schází i školní kapela, zkoušky však má pravidelně v hudební zkušebně. Vedle celoškolních a pravidelných aktivit si každá třída může vymyslet a zorganizovat vlastní akci (oslavy narozenin, uvítání nových žáků, módní přehlídky, soutěže, dobročinné sbírky apod.).

Za dětmi přicházejí do klubu i dobrovolníci z řad vysokoškolských studentů. Buď přímo připraví nějaký program nebo s dětmi hrají hry a přitom spolu volně hovoří. Studenti jsou pro děti i mládež přitažliví bohatstvím prožitků, entuziasmem a nezatížeností dobrovolníka. Studenti přicházejí i dopoledne, kdy pracují indivuduálně nebo ve skupinách s žáky, kteří mají speciální vzdělávací potřeby nebo z jiných důvodů vyžadují zvláštní péči (děti citově labilní, děti s problémy v sociálních vztazích, děti s jazykovou bariérou, s pomalejším pracovním tempem, žijící v konfliktním rodinném zázemí atd.).

Důvodem, pro který k nám studenti přicházejí (na základě letáku, který rozmisťuji na všechny pražské vysoké školy) není většinou jen účelové splnění pedagogické praxe, ale chuť dělat něco pro druhé, investovat smysluplně svoji energii. Studenti u nás mohou používat knihovnu, PC, Internet a účastnit se akcí pořádaných školou. Stejným způsobem otvíráme brány rodičům našich žáků.

Atmosféra školy

Školní kmotra a klub svou povahou zapadají do atmosféry celé školy. Naší filozofií je otevřenost, kooperace, práce s informacemi, kritické myšlení, podpora talentu u každého žáka, aplikace získaných poznatků v praxi, sebekázeň a sebehodnocení. Škola má funkci vzdělávací a socializační. K naplnění té druhé přispívá právě školní kmotra, a to několika cestami. Jednou z nich jsou aktivity ve školním klubu. Důležitá je spolupráce s žákovskou samosprávou. Prostřednictvím vyslanců se dozvídám podstatnou informaci o tom, co se děje ve třídách, jaké mají žáci problémy a jaké jsou jejich návrhy řešení. Vyslanci také iniciují ve svých třídách půlroční projekty, jejichž cílem je, aby něco bez pomoci dospělé osoby společně zažili a vytvořili (názvy některých projektů: Videoklip, Betlém, Den naruby, Čarodějnice, Divadlo pro menší děti, Olympiáda, Barevný dvůr atd.).

„Jak to mám doma říct?“

Nedílnou součástí mojí práce jsou individuální rozhovory s žáky. Děti přicházejí buď samy nebo s kamarádem, aby se svěřily s tím, co jim leží na srdci. Hledají u mě odpovědi na svoje otázky (Jak to mám doma říct?, Co mám teď dělat? atd.). Já nedávám hotové rady, neříkám dětem, co mají nebo nemají dělat. Snažím se je vhodnými otázkami dovést k jejich vlastnímu způsobu řešení problému (konfliktu, nedorozumění).

Děti mnohdy ani moji odpověď slyšet nechtějí. Potřebují jen, aby jim někdo naslouchal, aby někomu mohly sdělit, co právě prožívají. Často nejde o problémy mající okamžité řešení, jde spíše o intenzivní pocity (lítosti, strachu, vzteku i radosti), které v dítěti přetékají a potřebuje to někomu říct. Jsou situace, kdy nejde o to něco řešit, ale na chvíli si ulevit a lépe nějakou zátěž nést. Když dítěti třeba umře křeček, nenavrhnu mu, ať si koupí nového (řešení), ale reflektuji jeho pocity („To je ti asi líto, viď.“). Dítě potřebuje náruč pro svoje emoce, touží po tom, aby je s nimi někdo přijal. Dětem je třeba naslouchat, přestože ještě neumějí dobře formulovat, co se s nimi děje. Zeptáte-li se, s čím za mnou děti chodí, musím říci, že je to velmi široká oblast – problémy ve vztazích s kamarády, napětí a konflikty v rodině, nízká sebedůvěra, ubližování, pocity osamění, rasová nesnášenlivost, vyhrocené vztahy s učiteli, nezvládání povinností, nuda, touha po silných zážitcích, problémy s učením aj.

Vnitřní dění dávají děti najevo i neverbální řečí těla, pak je na rodičích, učitelích, spolužácích i na mě, abychom si toho všimli a reagovali jsme na to. Abychom se zeptali a nabídli pomoc. Abychom nečekali, až se problém vyhrotí a naroste do těžce zvladatelných mezí. Odborně se tomu říká depistáž – zachytávání problémů, potíží.

Reálně to vypadá třeba tak, že přijde Martina z devítky a říká, že má strach o Sylvu. Nepřišla do školy a včera Martině říkala, že ji pořád otravuje nějaký mladý „frajer“ s drogama. Nebo mě na chodbě zastaví Hanka (třídní ze sedmičky) a říká, že bychom měli něco udělat s Kryštofem. Ten k nám nedávno přestoupil z jiné školy a třída ho nepřijala mezi sebe. Je muzikálně nadaný, učení mu jde průměrně, ale sociálně je nejistý, chová se plaše. Stane se ale i to, že přijde Klára, sedne si v klubu na schody do patra, smutně kouká a čeká, až si toho všimnu a zeptám se, co se děje.

To, že jsem ve škole denně, je dobré jednak proto, že děti potřebují mluvit o tom, co prožívají právě tehdy, kdy se to děje – ne za týden nebo za měsíc, a taky proto, že mám možnost téměř okamžité intervence a zpětné vazby. Můžu se zítra zeptat, jestli Martina zajela za Sylvou, jak jsme se dohodly, a jak to dopadlo. Můžu mluvit přímo se Sylvou, přijde-li do školy, nebo jí zavolat. Můžu se sejít s Hankou a s kapelníkem a domluvit, aby pozvali Kryštofa na příští zkoušku školní kapely. Můžu spolu s učitelkou občanské výchovy připravit pro sedmičku sociálně psychologické hry na podporu soudržnosti ve třídě a pro prevenci šikany. Můžu za Kryštofem jako za novým žákem zajít a zeptat se ho, jak se má a jestli něco nepotřebuje. Nebo promluvit s vyslancem 7.A a zavést řeč na to, aby nezapomínali na nové lidi ve třídě. S Klárou je to tak, že žije v komplikované sociálně slabé rodině. Denně se spolu s matkou stará o těžce nemocnou babičku. Zeptám se jí, co je nového, navážu na to, o čem jsme spolu mluvily minule. Pochválím jí nový účes. Sdílím s ní chvíli její smutek, že Pavel má raději Báru.

Dítě potřebuje lásku a hranice

Někdy se stane, že je nutné přizvat k řešení situace další osoby. Třeba přijde Radek a stěžuje si, že si na něj učitelka zasedla, má ho pořád na mušce a ať udělá cokoli, všechno je špatně. Vyptám se na další podrobnosti, jak dlouho to trvá a čím to začalo. Zeptám se také, jestli řádně plní své povinnosti. Mám zkušenost, že visí-li ve vzduchu nějaký konflikt, každá ze zúčastněných stran má na to svůj pohled, který si „zuby nehty“ chrání. Málokdy se stane, že cítí-li jedna strana napětí, druhá necítí vůbec nic. Komunikace je zablokovaná a napětí roste. Pak je nutné, aby nezávislý mediátor zprostředkoval rozhovor obou stran, aby je vedl k tomu, že vyslechnou a dojdou ke konstruktivní dohodě. Radkovi to nabídnu a pokud souhlasí, nabídnu totéž paní učitelce. Pak se sejdeme ne ve sborovně a ne ve třídě, ale na nezávislé půdě – ve školním klubu.

S některými dětmi se zase scházím pravidelně jednou týdně, třeba s Jakubem. Přišel za mnou, když mu hrozila dvojka z chování mimo jiné za to, že se mezi kamarády chvástal, že kouří „trávu“. Došli jsme k tomu, že si to vymyslel, aby ho kamarádi více brali. Jakub má velkou fantazii a píše dobrý sloh. Teď dělá ve školním časopise v rubrice Záhady. Mluvíme spolu o všem možném, i o tom, jak se stát uznávaným člověkem. Kontaktovala mě i Jakubova maminka. Závěr našeho setkání vyzněl tak, že ho bude víc pouštět s klukama ven, že se mu pokusí zařídit jezdecký tábor a že bude systematicky kontrolovat Jakubovy školní úkoly. Dítě potřebuje vědět, že doma i ve škole se po něm chce totéž, a že v dobrém smyslu není úniku z povinnosti. Tato zkušenost koresponduje s mnoha způsoby vyřčenou nebo napsanou myšlenkou, že dítě potřebuje lásku a hranice. Lásku ne jako bezúčelnou povolnost a hranice ne jako neprůstřelnou zeď.

Ve škole nejsou jen děti, jsou tady i učitelé a zejména na nich záleží, jaká je ve třídě atmosféra a jak se tam děti cítí. I učitelé potřebují ucho, které je vyslechne. Hlavně mladí začínající učitelé chtějí mluvit o svých zkušenostech a potřebují supervizi své práce, aby nezabředli a nezafixovali se nefunkční nebo dokonce žáky poškozující strategie a metody. I tady mám vzácnou možnost bezprostřední zpětné vazby.

Psychologem v první linii

Jsem psycholog „v první linii“ péče o duši, tak jako je obvodní lékař v první linii péče o tělo. Dobrou spolupráci mám se specialisty – speciální pedagožkou Janou Chaloupkovou, která je přímo ve škole, s logopedem, s poradenskými psychology, s oddělením péče o děti a mládež OÚ, s dětskou neurologií, psychiatrií, s Linkou bezpečí, s policií ČR i s organizacemi volného času.

Na začátku svého působení kmotry jsem přesně nevěděla, co budu dělat. Věděla jsem jen, že chci přispět k tomu, aby děti a mladí lidé, kteří za mnou přicházejí, byli více v pohodě, aby byli vyrovnanými a vnitřně šťastnými bytostmi. Být dětem k dispozici je cestou k tomu, jak jim naslouchat a odpovídat na jejich potřeby, jak se nechat vést a jak spolu s nimi nacházet, čím jim mohu být svou psychologickou a pedagogickou výbavou prospěšná.

Povolání kmotry bylo a je hledání cestou pokusů a omylů, ale i náhlých vhledů a průzorů světla. Někdy mám pocit, že možná největší smysl má pro děti to, že tady prostě s nimi jsem – ne ani tak to, co říkám nebo dělám. Když jsem jako kmotra pracovala první měsíc, říkala jsem si, že i kdyby za mnou přišel jenom jeden člověk, má pro mě smysl sem jít. Jeden přišel vždycky. Dnes jich chodí mnohem víc a mě nezbývá než pracovat na sobě, abych byla dobrým služebníkem a průvodcem.

Příspěvek o školním klubu v Základní škole Londýnská v Praze 2 a o práci školní kmotry Markéty mohli diváci zhlédnout v pořadu Aby „doma“ nebolelo z cyklu Čas pro rodinu ve středu 17. 11. okolo 18. hodiny na ČT 2, ve čtvrtek 18. 11. kolem 23. hodiny na ČT 1 a v pátek 19. 11. kolem 15. hodiny na ČT 2.