Jak děti prožívají smrt někoho blízkého

Dítě se s ohledem na svůj věk vyrovnává jednak se smrtí blízké osoby, ale také se sklíčeností ostatních, s vinou, kterou si za smrt milované osoby klade, a v některých případech také s novými povinnostmi, které jsou od něj vyžadovány jednoduše proto, že dospělí nemají čas. Děti někdy suplují některé povinnosti svých rodičů, kteří navíc v podstatě devalvují pocity dětí, protože se domnívají, že dítě takové věci, jako je smrt, ještě nerozumějí. Jindy chtějí dítě ochránit od pojmu smrti, protože podle nich dítě „nemůže“ nebo by raději „nemělo“ cítit zármutek.

Jak tedy vnímá dítě smrt v citově dobře integrované rodině, která se se smrtí blízkého člověka umí vyrovnat prakticky bez pomoci zvenčí?

Pocit odloučení

Dítě do dvou let si uvědomuje odloučení a prožívá tzv. separační úzkost, kterou lze přirovnat k intenzitě pocitů dospělého ze smrti blízké osoby. Není možné se tedy domnívat, že takto malé dítě nezná intenzivní negativní pocity. Separační úzkost se objevuje od útlého dětství při odloučení dítěte od matky, a to jak na krátkou, tak na delší dobu. Takové úzkosti mnohé děti prožívaly ještě v nedávné době, kdy matka nemohla být s dítětem například při jeho hospitalizaci v nemocnici, a to ani v případech, kdy se jednalo o novorozeně. Zemře-li někdo v rodině, ve které žije takto malé dítě, je nutné, aby se matka od dítěte příliš nevzdalovala a to nejen z důvodu možného odloučení. Dítě totiž chtě nechtě velice citlivě reaguje na sklíčenost blízkých, zejména pak své matky. Proto musí mít více než kdy jindy dostatek pozornosti a utěšení.

Výčitky a vina

Děti od tří do pěti let se již setkaly přímo s pojmem smrt. Neznamená to však, že v tomto věku již smrti rozumějí. Nechápou totiž trvalost a nezvratnost smrti, což jsou její základní atributy, a proto smrtí rozumějí spíše odchod a nepřítomnost zemřelé osoby. Bylo však vypozorováno, že si děti v tomto věku někdy dávají výčitky a vlastní vinu, což svědčí o hledání příčin „odchodu“ blízké osoby:„…asi jsem babičku moc zlobila, a proto umřela...“ nebo také: „… přál jsem si aby děda umřel a on umřel“. Pro vysvětlení je třeba uvést, že pokud si děcko přeje, aby kdokoliv z jeho blízkých zemřel, míní tím, že by se měla taková osoba na nějakou chvíli prostě vzdálit. Bylo by proto naprosto nevhodné za takové přání dítě trestat.

Dítě ve věku tří až pěti let tedy prožívá smrt blízké osoby velice intenzivně, avšak nikoliv jako smrt, jakou prožívá dospělý, nýbrž jako odchod a následnou nepřítomnost, za kterou si mnohdy dává vinu. Je proto vhodné děti tohoto věku uklidnit, že např.: „…babička zemřela, protože byla již stará a ty za její smrt v žádném případě nemůžeš“. Dítě uklidněte i opakovaně, a pokud je schopno (spíše až ve věku 5 let) již lépe formulovat, co ho trápí, vyslechněte je a ujistěte, že není chyba v něm.

Lépe formulují své „ošklivé pocity“, jak o nich často mluví, děti od šesti do osmi let věku. Trápí je stejné výčitky a vina jako mladší skupinu, jen již lépe komunikují, a tedy přirozeně potřebují s dospělými více mluvit.

Ještě nejsou dospělí!

V období přibližně mezi desátým a jedenáctým rokem věku dochází k pochopení univerzality a permanence smrti. To souvisí s tím, že si dítě v tomto věku již správně uvědomuje časovou posloupnost. Umí rozlišit fantazii od skutečné vzpomínky, umí odlišit odchod od umírání a nepřítomnost od smrti.

I rodiče si uvědomují, že je dítě v tomto věku již rozumově vyspělejší, a že je schopno více pochopit. Mnozí z rodičů však nejednají přiměřeně, což je kámen úrazu tohoto období. Považují děti za malé dospělé, kladou na ně nároky jako na své partnery, ale přitom snižují jejich pocity. Dítě díky takovému jednání dospělých může cítit, že nemá právo si ztrátu blízké osoby prožít a poplakat si, ale že se naopak musí postarat o některé povinnosti v domácnosti, protože maminka nebo tatínek jsou nešťastní a nemohou. Takový závěr je pro dítě velmi nebezpečný, a to jak pro aktuální prožívání ztráty blízké osoby, tak pro budoucí vývoj pochopení smrti. K aktuálnímu prožití a překonání ztráty vlastně nedojde zcela a budoucí vnímání smrti ve starším věku může být poznamenáno takovým vzorcem potlačení. Proto je důležité, aby rodiče své jedenáctileté dítě vnímali v případě takové události, jako je úmrtí v rodině, stále jako dítě, nesnižovali jeho city a prožívání například slovy: „… prosím tě, nedělej si z toho hlavu“ nebo: „…nesmíš na to myslet“ a v žádném případě je nezatěžovali suplováním svých vlastních povinností: „…teď jsem moc smutná a tatínek taky, musíš mi pomoci, jsi už velký chlap, budeš denně chodit nakupovat místo mě (hlídat mladšího sourozence apod.)“. Správná slova znějí takto: „... jsi už velká holka a víš, že babička zemřela, protože byla stará“. Větou: „…všichni si popláčeme a budeme na babičku vzpomínat“ dítěti vhodně vytvoříte představu, jak se bude vyvíjet další postup (dítě se táže: co budeme dělat, mami?) a zabráníte nejistotě a zmatení z nastalé situace, která může na dítě v tomto věku navíc působit velmi chaoticky.

Jedna maminka se mě tázala, zda není sdělení smrti dítěti kruté. Patřila mezi mnohé rodiče, kteří se vyhýbají dětem o smrti říci. To je ale nesprávné. Pro zdravé dítě v tomto věku je taková zdánlivě krutá informace především informací pravdivou, a proto pochopitelnou. Nebezpečnou je pouze pro dítě, které není respektováno jako jeden ze zarmoucených. V tomto věku si děti totiž uvědomují i svoji smrtelnost, je tedy důležité být s nimi, uklidnit je, dbát na dostatek pozornosti, mluvit s nimi, ale také jim dát možnost a čas se s touto situací vyrovnat. Umožněte svému dítěti ventilaci emocí a buďte s ním. Zakažte si věty typu: „…nesmíš plakat“. Nesnažte se je oddělit od rodiny jako samostatně truchlícího, naopak, rodina má překonávat takovou ztrátu jako celistvý, fungující systém.

Už jako dospělý?

Většina odborníků se shoduje v názoru, že teprve ve třinácti letech je dítě schopno chápat smrt tzv. racionálně (rozumově). Podobně chápe smrt zdravý, dospělý člověk. Tímto věkem a následným dospíváním začíná velice komplikované období. Adolescent bývá silně citově nestabilní, osobnostně nezralý, a tedy velmi zranitelný. Každý se v dospívání zabývá otázkou, která tento věk charakterizuje – kdo jsem? Jedná se o období hledání vlastní identity, ve kterém konfrontace se smrtí blízkého člověka bez dostatečné podpory sociálního okolí může vést od problémů ve škole až k závažnějším potížím - poruchám chování, fobiím, neurózám a dokonce až k některému z psychosomatických onemocnění. Nelze se bohužel vyhnout i případům, kdy adolescent zápasí se suicidálními myšlenkami.

Toto období s sebou nese značné nebezpečí, protože adolescent prochází komplikovaným procesem osamostatňování, který jej činí zranitelnějším. Již nepodléhá plně rodičům.

Nejdůležitější je tedy snaha rodiny maximálně pomoci, zejména pak tím, že více než kdy jindy ustoupí od prosazování vlastních představ a modelů a upřednostní respekt zrající osobnosti. Adolescent často nezná vlastní hranice a proto může docházet i k velmi závažným krizím, které událost smrti blízké osoby může rozpoutat.

Obrázky na téma „Jak se cítím, když je mi smutno“ a „když se mi stýská po někom, koho jsem dlouho neviděl“ nakreslily děti z MŠ Radňovice u Nového Města na Moravě