Domácí škola - tolikrát vychvalovaná a tolikrát zatracovaná

Úplně předem se omlouvám za dlouhý článek. Pokud vás domácí škola nezajímá, tak ani nezkoušejte číst dál. Domácí škola je hodně veliké téma, navíc jsem se snažila psát o ní z několika úhlů a nějak se mi nepodařilo zkrátit článek na pár odstavců. Takže se omlouvám a jinak - díky za trpělivost.

Naše první setkání s domácí školou bylo v roce 1996. Honzíkovi byl rok a půl, Matýskovi sotva měsíc a byli jsme na výletě v Baltimoru v pevnosti Fort McHenry (mimochodem - díky bitvě o tuto pevnost byla napsaná americká státní hymna, to místo stojí za navštívení). Našemu průvodci pomáhala asi desetiletá dcera, rozdávala vstupenky, dávala razítka a tak. Když se vzdálila, začal nám o ní náš průvodce povídat. (Jako rozumný rodič věděl, že děti nemají slyšet o sobě příliš chvály.) Povídaní bylo zajímavé, dívenka byla šikovná. Mělo to jen jednu chybu - oni ji vůbec neposílali do školy! Vzpomínám si, jak jsem se naklonila k Pavlovi a šeptám mu se zděšením: "Vždyť je to ILEGÁLNÍ!"

Ne, ilegální to nebylo, jen jsem si na to přišla až o pár měsíců později. A dokonce tato rodina nebyla ani tak velikou výjimkou, jak jsem si tenkrát myslela. Dnes jen ve Spojených Státech je rodiči doma vyučováno kolem milionu a půl dětí a popularita domácí školy stále roste. Důvody jsou různé. Zatímco před dvaceti lety se pro domácí vzdělávání rozhodovali rodiče primárně z náboženských důvodu, dnes více než polovina rodičů uvádi, že jejich kritériem je kvalita vzdělání. Věří zkrátka tomu, že doma jejich dítě dostane lepší vzdělání než v budově školy.

Náš příhěh, jak jsme se od teorie dostali k praxi, je trošku netypický, ale vlastně, co je typické? Náš Honza projevil hodně brzy zájem o písmena. Už jsem tu jednou psala, jak miloval poznávání značek aut. Krátce před druhými narozeninami mu poznávat značky nestačilo a musela jsem mu číst i státní poznávací značky. No a najednou uměl abecedu a chtěl číst. Přiznám se, že jsem z toho byla bezradná. Jednak mi bylo jasné, že je ješte hrozně brzo, a jednak jsem nevěděla, jak se vlastně děti učí anglicky číst. Když si vyhláskujete P-E-S, tak z toho poměrně snadno utvoříte psa. Ale co takové hláskování DÝ- OU-DŽÍ - to má do slova DOG hodně daleko. V té době jsem se seznámila s fajn rodinou - měli pět dětí (šesté na cestě), předškolku, první a druhou třídu učila maminka sama, od třetí třídy nastupovaly děti do soukromé školy. A tak jsem se seznámila s okruhem lidí, kteří si říkaji homeschoolers. Přečetla jsem kde co o domácí škole, prolistovala spoustu katalogů a pustila se do toho.

Měla jsem jeden veliký handicap a jednu velikou výhodu. Handicapem byla skutečnost, že jsem se rozhodla učit v angličtině, což není můj rodný jazyk. Teď to vypadá, že si zahrávám s ohněm a experimentuji na vlastních dětech. Ne, brala jsem to zodpovědně. Zdá se mi, že jsem nakonec z handicapu udělala výhodu – připravovala jsem se "dvojnásobně poctivě". A druhý důvod, proč jsem si tohle mohla dovolit, je skutečnost, že jsme o rok napřed. Jak jsem už psala, Honza začal hodně brzo a ten roční náskok mu zatím vydržel. Takže náš první oficiální rok (kindergarten – předškolka) jsem žila s pocitem, že když z jakéhokoliv důvodu selžu, může Honza nastoupit do předškolky se stejně starými dětmi….. Takový plán B. Zatím jsme ho nepotřebovali, ale je to docela fajn pocit ho mít.

Náš původní plán byl odučit doma jen první tři roky. Jenže mezitím jsme se ze Spojených Státu přestěhovali do kanadského Quebecu a tady nás zákony postavily do situace, že domácí škola byla jediný způsob, jak zůstat u angličtiny. (Děti frankofonů a cizinců nemají nárok na anglické vzdělání). Myslíme si, že Quebec je pro nás jen "přestupná stanice", a věříme tomu, ze vzdělaní v angličtině je v Severní Americe výhodnější než vzdělání ve francouzštině, a tak pokračujeme doma dál. A navíc, důvodem není jen Quebec. Domácí škola se nam zalíbila a maximálně nám vyhovuje.

V USA i v Kanadě je legální vzdělávat se doma až do ukončení středního vzdělání. Absolutně si netroufám myslet až tak daleko, zatím plánujeme rok za rokem. Netrvám na domácím vzdělávání za každou cenu, beru ho jen jako současné nejlepší řešení pro naši rodinu. Netvrdím , že domácí škola je ideálním řešením pro každé dítě a každého rodiče, netvrdím ani, že je to jediný a nejlepší způsob jak dát dítěti vzdělání. Ale věřím tomu, že je to fajn způsob, jak proces vzdělávání zpříjemnit nejen pro dítě, ale i pro rodiče.

Statistiky mluví ve prospěch domácí školy. Studie v Kanadě i v USA dokázaly, ze děti vzdělávané doma dosahují lepších výsledků nejen než jejich spolužáci ze státních škol, ale dokonce jsou na tom lépe než žáci ze soukromých škol. Zajímavá čísla najdete i když se podíváte na procento přijatých "domácích" studentů na vysoké školy. Sama jsem si pokládala otázku, do jaké míry je to způsobené tím, že "zůstanou jen ti úspěšní" - tedy když domácí vyučování z jakéhokoliv důvodu nefunguje, dítě se pošle do jedné se školních budov a "nekazí se statistika". A nebo do jaké míry je to důkaz toho, že systém "jeden na jednoho" je opravdu úspěšnější než "jeden na třicet"?

Jaká je moje vlastní zkušenost? Neni veliká, to přiznávám, máme teď doma druháka a předškoláka. I když nejsou to jen ty tři roky. Je to vlastně sedm let. Pro každého rodiče začíná "domácí škola" narozením prvního dítěte, ať už si to uvědomuje nebo ne. Učíme ho mluvit, seznamujme ho se světem, učíme základy hygieny, slušného chování, pak přijdou na řadu první říkanky a písničky, barvy a tvary..... neni toho málo. Ale pokračuje to i dál. Proces vzdělávání přece nejde ohraničit na šest hodin denně pět dnů v týdnu. Nedokáži tedy určit přesné datum, kdy jsme vlastně začali, bylo to spíše tak krok za krokem, zkoušeli jsme, co by kluky bavilo.

Pak je tu otázka hodnocení - jak hodnotit úspěch? Kdybych známkovala naše tři děti v den jejich prvních narozenin podle toho, jak uměly chodit, taky by Honza dostal asi trojku (první krůčky udělal asi týden před prvními narozeninami), Terezka by propadla (ta se rozhodla chodit až na konci patnáctého měsíce) a Matýsek by byl na jedničku s hvězdičkou (ten běhal už v deseti měsících). Určitě by nebylo fér, kdyby k nám tenktrát přišla socialní pracovnice argumentovat, že má Terezka v rodině málo podnětů k pohybovému vývoji a že by pro ni byla lepší ústavní péče. Když dneska vidím svoje děti dovádět, tak věk, kdy udělaly první krok, vůbec nehraje roli. Každé přirovnání v něčem pokulhává, pokulhává i tohle, snažím se jen naznačit, že není tolik podstatné, v kolika letech zvládne dítě to či ono. Důležité je mít radost ze vzdělávání a vidět jeho smysl a už méně bude podstatné, pod jakou střechou se to děje. Myslím, že domací škola může ušetřit nejeden zbytečný komplex těm dětem, které mají nadáni pro jeden předmět a v jiném naopak potřebují víc času. Jestli se například psací písmo zvládne v šesti a půl, v sedmi a nebo v sedmi a půl, nehraje to z dlouhodobého hlediska podstatnou roli.

Často je slyšet od rodičů předškoláků, jak mají jejich děti o všechno zájem. Ano, děti jsou zvídavé, je to takový jejich hnací motor. Jenže pak najednou přijde škola a ten zájem o nové poznávání postupně mizí. Neříkám, že se to stane v každé škole a každému dítěti. Ale stává se to dost často a je to škoda. Je na vině známkování, systém odměn, povinnost studovat právě teď tenhle odstavec a nic víc a nic míň, strach nebýt "naprůměrný"… ? Nevím. Já jen doufám, že vzdělávání doma pomáhá překlenout i tenhle problém. Neučíme se pro známky, my třeba vůbec neznámkujeme. A neučíme se danou látku proto, že to "někdo" po nás chce, ale učíme se to proto, že máme určitý cíl a za tím jdeme.

Známky mají svůj smysl ve školní třídě, ale asi jen tam. Nevypovídají o skutečných vědomostech, je to jen relativní porovnání studentů dané třídy. Požadavky na jedničku se mohou lišit škola od školy a nebo dokonce učitel od učitele v rámci stejné školy. Dítě samo pozná, že mu něco jde. Vidim třeba na Honzovi, jakou má radost, když mu na celé stránce nenajdu ani jednu chybu, a jak je zklamaný, když tam nějaká ta chyba je. A jeho největší odměnou je pocit, že se mu něco povedlo. A také vidí moji radost. Když se malé dítě učí chodit, jíst lžičkou nebo zavazovat tkaničku, nečeká na známku. Čeká na pochvalu, na náš úsměv. Čeká na to, až uslyší : "Ty jsi šikula. Podívej, co jsi dokázal".

Takže v čem vidím hlavní výhody? Určitě je to individualní rychlost, s jakou žák postupuje, a efektivnost (za kratší dobu se toho stihne více). Pak je to možnost flexibility – můžeme narazit na něco zajímavého, co sice přímo nesouvisí s probíranou látkou, ale jednoho z kluků to zaujme, takže můžeme na pár minut odbočit a vysvětlit si to (nemusím je odbýt tím, že si na odpověď musí počkat třeba na příští rok na kapitolu 12). Kdybych učila třicet dětí, nemohla bych si to dovolit, protože bych zdržovala zbývajících dvacet devět . Přestávky neděláme podle zvonku, ale podle pozornosti - když vidím v obličeji takový ten výraz "světla v domě svítí, ale nikdo není doma", pošlu Honzu na deset minut na zahradu a vrátí se mi úplně jiné dítě.

Asi nejčastější kritika, kterou slýchám na adresu domácí školy, je nedostatek kontaktu s vrstevníky. Přiznám se, že jsem si s tím taky dělala starosti. Ano, dělala a už nedělám, nebo alespoň ne tolik. Máme totiž relativně dost času na zájmovou činnost – v tomto pololetí jsme si troufli na pět koníčků ( a to až do okamžiku, kdy mi došlo, že mít dva v jednom odpoledni je po "technické" stránce příliš… ) a nebo na setkání s kamarády jen tak a na cesty do parku. (Mimochodem, třeba jen na úterním odpoledním plavání se sejde stovka domácích školáků, takže o úplné izolaci od kolektivu nejde muvit). Sama vidím, že kluci nemají problémy ani s autoritou učitele (instruktora), ani s navazováním a udržováním přátelství. Ano, Honza asi vždycky bude dávat přednost tomu povídat si s několika blízkými kamarády než být centrem pozornosti ve veliké skupině lidí, nemám mu to ale za zlé; Pavel i já jsme taky takoví. A nemyslim si, že je to důsledek toho, že nikdy netrávil řadu hodin denně ve velikém kolektivu dětí. Je to zkrátka jeho povahou. Matýsek prošel stejnou výchovou a je téměř druhým extrémem….

Spíše po letech premýšlení na tohle téma přicházím na to, že neplatí, že jediný způsob, jak se děti naučí, jak vycházet s lidmi, je kolektiv třiceti vrstevníků, jinak jsou "života neschopné". Je to právě naopak. Děti se všem základům naučí v rodině – jak respuktuji druhého, jak prosadím svůj názor, jak se omluvit a jak přijmout omluvu, co znamená mít za něco nebo někoho odpovědnost, co to znamená mít rád…. A teprve pak to aplikují v tom "velikém světě" mimo rodinu.

Setkala jsem se teď s takovým paradoxem. Nevím jak v Čechách, ale v Kanadě je teď moderní trend nenechávat dvojčata ve stejné třídě, ale oddělovat je v rámci ročníku to dvou různých tříd "aby nevzniklo nebezpečí, že se budou více kamarádit spolu a méně s ostatními dětmi". Není to tak trochu postavené na hlavu? Nemá právě brácha nebo sestra být tím nejlepším kamarádem pro život?

Já jsem si až donedávna myslela, ze největším mínusem domácí školy je skutečnost, že nemám domácnost v takovém pořádku, jak bych chtěla mít. Jenže když jsem si na tohle téma nedávno posteskla před několika kamarádkami, dostala jsem se smíchem odpověď : "To já taky ne a domácí školu nedělám….. " A je to fakt. Uvědomila jsem si, že vlastně během prázdnin nezaznamenávám nějakou výraznější změnu. Zase se pouštím do jiných věcí, na které jsem neměla během roku čas. Naleštěný nábytek je asi otázkou priority a ne času.

Bez jedné věci bych si domácí školu neuměla představit – a to jsou tzv. "support groups" (sdružení určená k vzájemné podpoře). Je to záchytný bod, když člověk začíná a nebo o domácí škole jen uvažuje, a je to veliká pomoc, i když už nějaké zkušenosti má. Tyto skupiny zorganizují výlety a exkurze pro děti, přírodovědné a sportovní kroužky, zkrátka cokoliv. Rodiče mají možnost zpravidla jednou za měsíc se sejít a vyslechnout si přednášku nebo jen tak probrat, co uplynulý měsíc dal – co fungovalo a co ne, a proč to tak bylo. Je to vynikající přiležitost, jak získat zkušenosti z první ruky. A navíc support groups vydávají svoje časopisy a obyčejně jednou za rok organizují konference, kdy je to všechno ve velikém.

Nevím, jak je to v Evropě, ale v Severní Americe má rodič neuvěřitelné množství možností při výběru učebnic. Můžete si buď vybrat jeden z mnoha plánu, které jednotlivé firmy nabízejí, a domů vám dorazí kompletní "škola v krabici" - všechny učebnice, sešity, testy, včetně pastelek a plánů na každý den. A nebo se rozhodnete – matematika nám více vyhovuje od jedné firmy, gramatika od jiné, tady mají zajimavé písanky…. a sestavíte si svůj plán sami, ušijete to na míru svému dítěti a sobě. Je to dilema. Pro mě to byl snad ten nejtěžší krok – vybrat právě to, co nám bude vyhovovat. A vlastně ten krok dělám znovu každé jaro, když objednávám učebnice na další školní rok. V tom mi právě pomohl kontakt s ostatními rodiči a cesty na konference, kde jsou učebnice k nahlédnutí.

Několikrát se mi stalo, že jsem při setkání s opravdu prima rodinou měla chuť se zeptat: "A můžu mít recept?" Jak to dělají, že jejich děti toho spoustu ví, ale nejsou šprti, že jsou živé a přitom poslušné, že jsou veselé, ale ne rozjívené... Na vzdělání a výchovu dětí univerzální recept opravdu neexistuje. A možná je to tak dobře. Kdyby se při vzdělávání a výchově dalo postupovat tak snadno podle návodu jako při pečení bábovky, byla by to tak trochu nuda. Tahle si každý z nás musí ten oříšek rozlousknout sám. A třeba i několikrát denně….

Jednotný školský systém hlásal stejné podmínky pro všechny žáky a stejné nároky na všechny. Nebyl ale zárukou, že vzdělání všech dětí bude na stejné úrovni. Už jen z toho důvodu, že "jedna velikost nemůže padnout všem".

Proto je tak dobře, že vedle státních škol existují školy církevní a soukromé a i « školy domácí ». Dává to každé rodině možnost najít tu správnou "velikost" pro svoje děti a navíc – zdravá konkurence může přispět jen ke zvýšení kvality všech tří systémů.

Domácí škola vlastně funguje na úplně stejných principech jako výchova - milujeme svoje děti, jednáme s nimi tak, jak si přejeme, aby ostatní jednali s námi, a chceme pro ně to nejlepší.