Můj názor na domácí učení

To, o čem mám pochybnosti a co vidím jako riziko, je fakt, že se dítě nějakým způsobem dostává stranou běžné společnosti a neučí se s některými situacemi vyrovnávat. K tomuto věku patří soutěživost, možnost srovnávat se s vrstevníky, podávat výkon, být přijímaný a oceňovaný mimo rodinu. Jestliže je dítě mimo kolektiv vrstevníků, neučí se obstát v soutěži s dětmi, které jsou třeba agresivnější, přitom i s agresivním přístupem okolí se musíme umět vyrovnat. Také nemá takovou příležitost pomáhat slabším. Nemusí to být přímo postižený spolužák, ale prostě někdo, kdo potřebuje více pomoci.

Myslím si, že heterogenní prostředí je přirozené pro předškolní věk. Když si vezmete jakoukoli kulturu, všechny vypouštějí děti kolem šesti let nějakým způsobem mimo rodinu. V tomhle věku je na to dítě zralé a nejedná se přitom o vynález naší současné evropské kultury. Bylo to tak vždycky. Když rodiče děti nevypouštěli do školy, vypouštěli je pomalu do práce, do nějakého pracovního zaučování.

Dítě v tomhle věku má schopnost vyrovnávat se s okolím, srovnávat se s vrstevníky, mezi kterými má příležitost vyniknout a soutěžit s nimi, což s různě starými členy rodiny tolik nejde. Pokud jde o nebezpečí podlehnutí skupině nebo o neúměrný tlak skupiny na dítě, ukazuje se, že mnohdy záleží spíše na rodině a na způsobu, jak se dítěti věnuje v době, kdy je celá rodina spolu, kdy není jeden v práci a druhý ve škole. Síla rodinných vlivů nezáleží nikdy tolik na tom, kolik času rodina spolu stráví, ale jak kvalitně a jakým způsobem ho stráví. A ještě co se týká nebezpečí negativního vlivu okolí – jednou dítě do společnosti svých vrstevníků prostě bude muset vstoupit a konfrontovat se s ním.