Moje děti do školy nechodí

Zápisy do prvních tříd jsou za námi, ale zdaleka ne všechny děti budou moci nastoupit k té paní učitelce, kterou jim rodiče vybrali. Poptávka po kvalitní výuce a dobrých učitelkách převyšuje nabídku. Nespokojenost se školou řeší nebo neřeší každá rodina a každé dítě po svém. Někteří se systému přizpůsobí, druzí s ním bojují, třetí s ním nemají žádnou potíž. Co člověk, to názor, co žák, to jiná schopnost adaptability a jiný vztah k „systému“. Pro některé je nejschůdnější cestou nebo východiskem vzdělávat své děti doma.

Sedím v kavárně s půvabnou devatenáctiletou blondýnkou, studentkou kulturologie na Karlově univerzitě. Anna má o své budoucí pracovní kariéře celkem jasnou představu, proto vítá schůzku u čaje v Dobré trafice. Již v prvním ročníku vysoké školy hledá cestu k novinařině a já jsem šéfredaktorkou časopisu Rodina a škola. Hledáme spojnici mezi časopisem a jejími zájmy. Po dvou hodinách se dohodneme na tom, že se pokusí občas referovat o tom, jaké programy a v jaké kvalitě připravují pro školáky různé kulturní instituce. Sama jich poměrně nedávno absolvovala desítky a bude doporučovat jen ty, které stojí za to. Mluví s lehkým despektem o spolužácích, kteří jdou na vysokou školu jen proto, aby ještě nemuseli pracovat. Anička je nejstarší z pěti doma vzdělávaných sourozenců a má přirozený a doma podporovaný návyk své učení rovnou propojovat s praxí. Do jedenácti let nemusela chodit do školy. Vyjma první třídy. Rodiče se pro domácí vzdělávání rozhodli až poté, co je přestalo bavit jen nečinně pozorovat, jak se z jejich zvídavé aktivní holčičky stává rezignovaná, často nemocná a deprimovaná školačka. Špatný stav se odrážel i na jejích dětských kresbách. Anička měla štěstí, a její sourozenci také. Maminka zůstala doma, letos připravuje k přechodu z domácího vzdělávání na osmileté gymnázium své nejmladší dítě a tatínek vzal na sebe roli jediného živitele velké rodiny.

Jelikož finance jsou pro mnoho rodin na prvním místě, začněme u nich a podívejme se do rodiny, která má jen tři děti, nikoliv pět, jako je tomu v rodině Pogranových z Dobříše.

Slovo má živitel

„Podíváme-li se na přímé náklady spojené s domácím vzděláváním, není jich mnoho,“ soudí Jakub David. Jeho žena doma učí zatím dvě děti. Třetí, to nejmladší, chodí do školky. „Největší náklady jsou na učebnice, pracovní sešity, výtvarné pomůcky a tisk materiálů. Řádově to u nás činí okolo dvou a půl tisíc korun na dítě. Srovnatelně velké náklady jsou na cestování a vstupné. Manželka jezdí s dětmi na různé dílny, do galerií, do muzeí a na setkání s dalšími rodinami z domácích škol. Něco stojí také semináře pro manželku. Celkové náklady činily okolo deseti tisíc za rok. Na dvě děti to není zas tak moc.“ Navíc prý rodina ušetří za značkové nebo jiné lepší oblečení, které děti tolik nevynosí. „A jistě nejde jen o oblečení,“ pokračuje v ekonomické rozvaze pan David. „Evidentně největší ztráta je z manželčina chybějícího platu. Ta by mohla být v našem případě okolo dvaceti tisíc měsíčně. Když uvážíme, kolik se platí za kvalitní soukromé školy, můžeme se při dvou dětech dostat na srovnatelnou částku. Pokud by rodinný rozpočet mohl být obohacen o příspěvky státu, které nyní končí u obcí a ve školách, třeba by to napovědělo i jiným, že domácí výuka je zpravidla velmi kvalitní.“ Že si svých často vysokoškolsky vzdělaných manželek živitelé rodin opravdu váží, je v rodinách domácích školáků samozřejmé. „Jsem velmi vděčný své ženě, že investuje mnoha hodinami ,přesčasů‘, večerními přípravami, cestováním i velkou trpělivostí do znalostí a rozvoje našich dětí,“ končí ekonomickou rozvahu muž s tradiční mužskou rolí.

Matky se stále učí a jsou kritické

S matkami, které vzdělávají své děti doma, jsem se setkala již před mnoha lety na semináři kreativních metod práce s textem. I když tyhle „ženy v domácnosti“ trvají na tom, že jsou každá jiná a nedá se prý říci nic, co by o nich platilo obecně, přece jen si dovolím jedno zobecnění: ženy, které jsem poznala, jsou sebevědomé, většinou veřejně aktivní v komunální politice nebo v občanských sdruženích a ve věcech výchovy i vzdělávání mají jasno. Totéž platí o jejich mužích. Neformální komunita, ve které jsou zvyklí si své know-how vzájemně předávat, založila před deseti lety Asociaci domácího vzdělávání, jež má svůj program a vizi, webové stránky a řadu společných akcí. Účast na nich je samozřejmě dobrovolná.

Zatímco učitelé mívají další vzdělávání hrazeno ze školního fondu nebo je poskytováno zdarma z projektů ESF, učitelkymatky si kurzy hradí samy. Stáňa Kratochvílová například jezdí už druhý rok na vzdělávací kurz do středočeské Strže u Dobříše až z Hradce Králové. Matky si samy také vybírají lektorky. Kdyby prý jejich děti mohly učit Květa Krüger s Katkou Šafránkovou, klidně by své děti do školy poslaly. Obě školitelky středního věku jsou bývalé učitelky, jedna působila na prvním stupni základní školy, druhá učila češtinu na gymnáziu, momentálně vedou kurzy pro učitele, pracují v různých vzdělávacích projektech a své vlastní děti se rozhodly také vzdělávat doma. Že by pod vlivem maminek, které si u nich objednaly seminář? Je pravda, že když se s matkami, které učí děti doma, setkáte, okamžitě máte dojem, že je třeba hledat argumenty spíše pro školní docházku než pro domácí vzdělávání. Řekne se to lehce, ale představte si to: celý týden učíte doma své děti, jste jim celé dny k dispozici a o víkendu jedete stovky kilometrů daleko, abyste se dozvěděly, jak to dělat ještě lépe. Kde je prostor pro ostatní životní a pracovní zkušenosti? Matky samy bez patosu a věcně hovoří o oběti. Některým se ale podaří své zkušenosti z domácího učení předávat školám, a to už zní docela zajímavě, ne? Stáňa, architektka na volné noze, učila vlastní děti doma ještě donedávna. Teď pro ně našla školu, která je ochotná s ní komunikovat a měnit se. Přijala v ní roli učitelky angličtiny a své soukromě nabyté know-how předává celému sboru. Vedle metod práce, které učí děti číst s porozuměním naučné i beletristické texty, se Stáňa ve škole svých dětí zasazuje také o portfoliové hodnocení.

Jak se ujala portfolia

Na to jsem se zeptala současné předsedkyně Asociace pro domácí vzdělávání (ADV) Judity Kapicové. „Když bylo domácí vzdělávání v počátcích, poradil nám psycholog PhDr. Václav Mertin, aby si děti vedly portfolia. Dle portfolia vidí a hodnotí svůj pokrok děti, rodiče i učitelé. Řada dětí z domácího vzdělávání nepíše klasické testy, ale když jedou dvakrát za rok na povinné přezkušování, vezou svá portfolia a těší se, že se pochlubí. Kolikrát toho vědí více než učitel, protože když dítě nějaké téma zajímá, klidně se mu věnuje až na vysokoškolské úrovni. Tu šíři jejich znalostí a dovedností by žádný test nepodchytil. Škol, které umějí hodnotit děti dle portfolia, je ale stále málo. Zato rodičů, kteří chápou rozdíl mezi testováním a portfoliovým hodnocením, přibývá.“

Jak probíhá přezkušování dětí z domácích škol, jsem na vlastní oči neviděla, ale mohu napsat pár slov o tom, jak matky vyzrály nad školami, které dle portfolií hodnotit ještě neumějí. Některé z domácích učitelek s pedagogickým vzděláním jsou zkrátka zaměstnané na menší úvazek na školách, které jsou k domácímu vzdělávání včetně portfoliového hodnocení vstřícné. Takových učitelek i škol je jen pár a údajně jim není třeba dělat reklamu. Když prý bude mít kdokoliv potřebný zájem, snadno si zjistí, kde se nepíšou testy, ale hodnotí individuální pokrok dítěte. Jelikož domácích školáků, které je třeba dvakrát za rok hodnotit, je opravdu mnoho, mají matky s malým pedagogickým úvazkem v lednu a v červnu plné ruce práce. Celý měsíc, někdy dokonce i v neděli odjíždějí brzy ráno na vstřícnou mimopražskou školu a přezkušují a přezkušují. Jakou roli hraje pro tyto dvě ženy solidarita s ostatními domácími vzdělavatelkami a jakou roli možnost alespoň nějakého výdělku, jsem nezjišťovala. Tuším, že ve hře je obojí, neboť rodinám žijícím jen z jednoho platu je samozřejmě každá koruna dobrá.

Domácí vzdělávání není domácí škola

Judita Kapicová, jejíž děti již studují na vysoké a na střední škole, popisuje svou cestu k domácímu vzdělávání podobně jako řada jiných matek: „Dala jsem dítě do školy a myslela jsem si, že vypadá už úplně jinak než za našeho dětství a že ji budu moci ovlivňovat. Například jsem chtěla, aby děti chodily na zahradu.“ Touto vzpomínkou oživila paní Judita i můj zážitek. Děti z centra Prahy měly uzavřený přístup na zahradu, která byla součástí Petřína. Na travnatém pozemku ani na velké školní terase si nikdy nikdo z dětí nehrál ani nesvačil. Nejspíš to byl jen „žalářní“ zvyk ze socialismu. Vidím ale, že matky z domácího vzdělávání možná nechtějí pro své děti nic tak výjimečného a nedosažitelného. Chtějí normální školu. Takovou, „která by považovala dítě za partnera, měla k němu individuální přístup, aby si učitel nemyslel, že má dítě o něčem poučovat, ale aby mu dělal průvodce, aby se dítě mohlo vzdělávat samo a dostalo pomoc, když ji potřebuje. Aby škola považovala i rodiče za partnery, aby mohli se školou spolupracovat a pomáhat jí,“ shrnuje Judita a je přesvědčena, že takovou výuku lze vést i při větším počtu dětí ve třídách. Nicméně Judita jedním dechem dodává, že i mezi domácími vzdělavateli nejsou na dítě orientované pedagogice nakloněni všichni stejnou měrou.

I v domácím vzdělávání existují různé pedagogické směry

Záleží prý na tom, jestli se rodiče rozhodli přijmout odpovědnost za vzdělávání sami, nebo jestli odpovědnost ponechali na škole, pod kterou jsou jejich děti vedené. K rozlišení dvou pojetí používají interní terminologii. „Škola doma je, když učitelka přesně rodině řekne, co mají doma dělat, a stanoví si, jak často budou děti chodit do školy na přezkušování. Když mají děti školu doma, musejí používat učebnice domovské školy a jsou hodnoceny většinou testem. Jsou rodiny, kterým to takhle vyhovuje. V tom případě vlastně učitelka nepřenese odpovědnost na rodinu, ale ponechá si ji. V domácím vzdělávání mají rodiče plnou odpovědnost, a když návštěvy ve škole nejsou časté, rodiče mají možnost vnímat potřeby a individuální zájmy dítěte. Zajímá mě ta „odnož“ domácího vzdělávání, která je založena na samostatnosti a vlastní odpovědnosti. Myslím, že jsou důležité nejen pro školství, ale pro celou naši společnost. Nesvalujeme snad až příliš často a lehce vinu na stát, na instituci, na firmu, na učitele, na lékaře, na špatného šéfa, aniž hledáme řešení? Jsme si vědomi také vlastní odpovědnosti za politiku, za kulturu ve firmě, za zdraví, za obec, a tedy i za vzdělávání svých dětí? - Anebo naší pasivitě vyhovuje, že za vzdělání nese odpovědnost škola? Byli bychom s naší školou stejně spokojeni, kdyby nebyla povinná jen školní docházka, ale kdyby bylo povinné skutečné vzdělávání?

Při rozhovoru s Aničkou, kterou jsem vám představila v úvodu, jsem si uvědomila, že to je právě její odpovědnost a samostatnost, kterými si získala mé sympatie. Řekli bychom, že z dětí vzdělávaných doma budou „maminčini mazánci“, viďte. Pravdou je opak. Výchova spočívá hlavně v napodobování toho, co vidíme u svých blízkých a co nám může posloužit jako dobrý vzor. Několik set dětí z domácího vzdělávání má v rodičích vzory pro aktivní přístup a pro samostatné řešení problému, za který - viděno většinovýma očima - odpovídá stát. Někdo je se situací ve školství spokojený, někdo se jí přizpůsobí, někdo s ní bojuje, někomu nevadí, někdo se rozhodne vzdělávat své děti doma. Je to způsob, jak řešit situace pozitivně.

A co socializace?

„Školní třída je uměle vytvořená skupina, která těm dětem nic nepřináší,“ je přesvědčená Judita Kapicová. „Socializace přeci neznamená, že hodíme dítě do skupiny vrstevníků a necháme jej tam, ať si poradí. Socializace znamená, že s dítětem mluvíme o situacích, které zažilo, rozebíráme, co se přihodilo, co mohlo být jiné, jak reagovat příště. Učíme ho porozumět jeho vlastním pocitům, jeho potřebám a potřebám jiných. Učíme ho znát hranice slušnosti, ale zároveň ho musíme naučit, aby se umělo ubránit manipulaci nebo šikaně.“ Cituji Janu Zajícovou, která učí své tři děti doma již mnoho let. „Výhodou je, že při setkávání rodin bývají v jedné skupině děti různého věku, a tak se malí studenti učí přiměřeně komunikovat s dětmi mladšími i staršími.“ Děti nežijí mimo domov ve vzduchoprázdnu, navštěvují kroužky, stýkají se s kamarády v sousedství. Maminky se shodují, že když jejich děti přejdou z domácího vzdělávání do školy, stanou se z nich většinou vůdčí osobnosti kolektivu. Nebojí se totiž říci svůj názor a umějí pro třídu leccos vyjednat. Jsou školy, které mají děti z domácího vzdělávání rády. Například Pražské gymnázium Přírodní škola. - Tohle snad prozradit mohu, napadá mne v obavě, abych někomu neublížila nebo neprozradila něco, co se nemá, neboť občas cítím z tónu v hlase nebo z mimiky výraz, který bývá používán, je-li potřeba něco raději nezveřejňovat. Snad je to jen pozůstatek z dob průkopnických. Nebo že by i domácí vzdělávání záleželo na milosti a nemilosti ministerstva školství? Domácí vzdělavatelé momentálně prý nemají důvod k protestům. Ministr jim totiž prodloužil experiment pro vzdělávání dětí na druhém stupni o další rok.

Učí se i společně

U Jany Zajícové v Dobříši se scházejí děti různého věku ze čtyř rodin a společně pracují na projektech k zeměpisným, přírodovědným nebo historickým tématům. Rodiny, kde není tak silná komunita domácích vzdělavatelů, rodiny na vesnicích to mají samozřejmě těžší. Ale společná setkání probíhají několikrát do roka i v celorepublikovém měřítku. Rodiny společně zahajují školní rok a bohatý program, na který by jiná organizace vypsala velký grant, zvládnou zadarmo. V kalendáři rodin jsou společné akademie, olympiády, paralympiády, školy v přírodě, exkurze, to všechno za minimum finančních prostředků. V tomto školním roce probíhají historické dílny, děti se učí včelařit a jednou do měsíce je v centru Prahy literární dílna. Nesměřuje to všechno k novému způsobu vzdělávání, které odpovídá současným požadavkům i možnostem?

Dílna psaní

V mrazivém dni se děti v doprovodu rodinných příslušníků všech generací scházejí ve společenských místnostech bratrské církve v Soukenické ulici. Vítají se a chovají jako ty nejobyčejnější děti v nejobyčejnějších třídách před vyučováním. Chlapec asi desetiletý se plazí po podlaze, kam ostatní šlapou v botách. Nikdo ho neokřikuje, jedna z maminek ho vlídně upozorní, že podlaha není moc čistá. Na prosbu mladé spisovatelky Jany Šrámkové zůstávají „ve třídě“ čtyři maminky, ostatní mají tři hodiny volno.

Z prvního setkání, které se konalo před měsícem, si děti přinesly domů úkol. Měly si vybrat plyšáka, zvíře, panáčka nebo panenku, kterým budou psát deník. Sedím na koberci v kroužku spolu s dvaceti dětmi a stejně jako všichni sleduji představování budoucích literárních hrdinů. Děti čtou, jaký má jejich „hračka“ charakter, jaké má schopnosti a cíl. Nikdo děti nezatěžuje teorií o ich formě. Všem je jasné, že deník budou psát jménem své postavy. Některé děti čtou již první deníkový záznam, a ačkoliv toho mají v denících mnohem více, všechny dodrží zadání a přečtou jen malou část, aby se dostalo i na ostatní ve skupině. Bez výjimky všechny! (Napadne mě - kde se to mohly naučit? Zrovna na neschopnost správně pochopit zadání a na prosazování sama sebe na úkor ostatních si přece učitelky ve školách často stěžují.) Děti, které plyšáčka nebo úkol zapomněly, nikdo nenapomíná, některým z nich je to evidentně líto, i když jim nikdo nepíše poznámky ani se na ně nezlobí a dílnu si užívají spolu s ostatními. Za chvíli chce Jana Šrámková vědět, v čem je výhodnější cestovat ne doopravdy, ale jen prstem po mapě. Za celou dobu se ve dvacetičlenné skupině dětí nestane, že by se překřikovaly, skákaly si do řeči nebo se snad někomu smály, či dokonce posmívaly. Nesoutěží, pozorně si naslouchají. Nevymýšlím si, byla jsem u toho. Stejně „ukázněně“ a rychle se děti rozdělí do čtyř skupin a dle zadání vymýšlejí, kam by mohli jejich literární hrdinové cestovat. Mají navštívit čtyři města začínající na stejné písmeno, plavit se po řece, vylézt na horu a dostat se k nějakému moři. Maminky se stávají rovnocennými členkami skupinek, nikoliv jejich vedoucími. Spisovatelka i bez pedagogického vzdělání citlivě modeluje, jak by mohl vypadat úkol, který mají děti vypracovat do příštího setkání. Vymyslet a do deníku zapsat, kde všude jejich hrdina byl a co tam zažil. Jana Šrámková děti povzbuzuje ke kreativitě. Všechno přece nemusí být úplně reálné, protože i opravdoví spisovatelé si někdy vymyslí, co se stane v zemi, kterou jejich postava navštívila, a vylíčí ji úplně jinak, než jaké to v ní doopravdy je. Do půl jedné ještě zbývá trochu času, a tak Jana zadá poslední skvělý úkol a chce, aby si ho děti vyzkoušely tady a teď: „Dejte se do dvojic a vymyslete společně, co se stane, když se vaše postavy setkají. I o tom totiž může být váš deníkový záznam.“ Nepřipadá vůbec v úvahu, že by nastalo handrkování, kdo s kým půjde do dvojice. Opět v duchu slyším popisy toho, co ve školní třídě nastane, když učitelé zadají práci ve dvojicích nebo ve skupinkách a sami neurčí, kdo s kým bude spolupracovat. Samozřejmě že si nestěžují všichni. Ale mnozí. Jinak by tyhle maminky přece své děti klidně do školy posílaly. Zvláště kdyby v nich byl prostor na podobné dílny psaní, jaké pro jejich děti vede Jana Šrámková. Třeba si alespoň někdo z učitelů najde její články o psaní na webu financovaném z projektu ESF a realizovaném občanským sdružením ABECEDA. Co je k dispozici domácím školákům, je často k dispozici i učitelům. V čem je tedy problém?

Jak děti z domácího vzdělávání zvládají přechod na osmiletá gymnázia?

Judita Kapicová doporučuje těm, kteří se hlásí na osmiletá gymnázia, aby látku páté třídy probrali už během třídy čtvrté, a v páté se zaměřili na přijímačky. Málokdy se prý stane, že by se někdo na gymnázium nedostal, protože děti se doma přípravě mohou většinou věnovat dost intenzivně. „Ale je škoda, že v čase, který by mohly trávit smysluplněji, se chystají na testování,“ dodává J. Kapicová. Takže přece jen je tu jakýsi nahlas vyjádřený nesouhlas se vzdělávací politikou: „V pilotním testování, které proběhlo v prosinci loňského roku, byly i děti z domácího vzdělávání a umístily se v první polovině. Ale test přece nevypovídá o ničem. Děti s různými vzdělávacími poruchami mají stejné potíže, jaké by měly i ve škole.“

Abychom na někoho nezapomněli

Jsou rodiče, kteří si domácí vzdělávání nezvolili dobrovolně. Jsou mezi nimi ti, kteří vědí, že jejich děti by v normální škole neobstály, děti spadající např. do lehkého autistického spektra. Systém je nechce - spíše neumí zabezpečit pomoc odborných asistentů -, a rodině nic jiného nezbývá. Tito rodiče to mají mnohem obtížnější než rodina, pro kterou je vzdělávání víceméně svobodnou volbou. Také jsou případy, kdy dítě na delší dobu onemocní, nebo rodina žije někde na samotě. Když jejich dítě přinese poněkolikáté poznámku, že přišlo pozdě kvůli tomu, že se několik kilometrů brodilo sněhem, musí rodina situaci řešit, ale není to příliš svobodné rozhodnutí.

O čem jsme ještě nemluvili?

O tom, jak je to ve světě a o budoucnosti

V Evropě je domácí vzdělávání možné všude kromě Německa a Španělska. Dětí, které se vzdělávají doma, v ČR prý už mnoho let neubývá ani nepřibývá. Je jich kolem tří set. „Pozorovat tak různorodou skupinu znamená hlavně ošetřovat a hlídat, aby ji někdo něčím nesvázal. Jednotnými osnovami, legislativou. Potřeby rodiny jsou na prvním místě. Ve chvíli, kdy bychom třeba udělali tzv. vzdělávací balíčky, jako to mají v USA, tak se ta vynalézavost a samostatnost rodin potlačí, protože spousta jich ráda sáhne po ,balíčku‘ a nebude mít důvod ke kreativitě. Někdy se nám vyčítá, že rodiče nemají metodiku, že nevědí, jak to dělat, ale málokdo je v tom schopen vidět úmysl. Navíc je nás tak málo, že nejsme schopni vytvořit například větší skupiny, které by měly jednotnou metodiku nebo si platily učitele.“

Ale i to se mění. Na internetu se nedávno objevila webová stránka vznikající „školy“ Robinson. Několik rodin se dohodlo, že na základě legislativy, která umožňuje domácí vzdělávání, sdruží děti do jedné skupinky - „třídy“ - a hledají asi pro patnáct dětí vhodnou učitelku. Rodiče tedy nebudou učit své děti sami, a přesto děti budou legislativně spadat do domácích škol. Rodiče plánují být pro své děti, svou učitelku a svou třídu často k dispozici, čímkoliv jen budou moci. Možná, že tato skupinka nachází právě jednu z dalších možných cest ke vzdělávání, nejen k domácímu, ale ke školnímu.

Judita Kapicová ovšem věří, že školství u nás budou v budoucnosti měnit děti z domácího vzdělávání. Už to není budoucnost příliš daleká. Ty nejstarší, stejně jako Anička, již studují na vysokých školách. Ideální by bylo, kdyby stejně jako ve Francii nebo v Anglii nebyla uzákoněna povinná školní docházka, ale povinné vzdělávání. Odpovědnost za to, že děti posíláme do škol, které jejich potenciál nevyužijí, by patřila nám rodičům, a nikoliv školám. Komunity, které budou hledat optimální způsob vzdělávání odpovídající 21. století, bychom si měli hýčkat a inspirovat se jimi. Povinná školní docházka by pak konečně začala patřit už jen do historie. Neboť povinnost chodit do školy je přece něco úplně jiného než povinnost své děti vzdělávat.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Rodina a škola.