Domácí vzdělávání nezačíná první třídou

Alternativní forma vzdělávání, při níž rodiče vyučují své dítě doma. Tuto cestu si nezvolí každý – rodin, jež své děti vzdělávají samy, je v České republice několik stovek. Přesto je dobře, že tato možnost existuje.

Ilona Komárková má tři děti. Nejstaršímu Viktorovi je devět let a je třeťák. Mladší syn Mikuláš má pět let a příští školní rok nastupuje do první třídy. Nejmladší Jonatán je tříletý. Doma tedy zatím vyučuje jen jedno dítě. Sama ale říká, že domácí vzdělávání nezačíná první třídou. Co tím myslí? „Všichni rodiče učí své děti od narození spoustě dovedností, děti se učí také od sourozenců, kamarádů… Většinu dětí začnou přirozeně zajímat i písmenka, protože vidí knížky, a počítání dřív než před nástupem do první třídy. Takže domácí škola je jen pokračováním toho, co už děláme – odpovídáme na všetečné otázky, ukazujeme, co nám připadá zajímavé, a do toho všeho se samozřejmě snažíme začlenit i ty méně zábavné, ale také potřebné věci. Méně zábavné se u různých dětí samozřejmě liší, někde jsou to vyjmenovaná slova, jinde matematika…,“ vysvětluje Ilona Komárková.

Z jakého důvodu se Komárkovi rozhodli pro domácí školu? „Naše rozhodování trvalo poměrně dlouho. V době, kdy byly nejstaršímu synovi asi tři roky, jsem se dozvěděla vůbec poprvé, že něco takového existuje, od kamarádky, která se právě rozhodla pro domácí vzdělávání své sedmileté dcery. Měli jsme dostatek času seznámit se s několika rodinami, které učily doma, a moc se nám líbila svoboda a způsob jejich práce. Líbila se nám i možnost zachovat intenzitu rodinného života, klid a čas na prohlubování vztahů v rodině. Nejdůležitější pro nás byla touha zachovat u dětí co nejdéle přirozený zájem o poznávání (vzdělávání), který bohužel nástupem do školy často ztrácejí. Také máme možnost věnovat se více tomu, co dítě právě zajímá. A konkrétně v naší rodinné situaci je to i velká flexibilita, kterou domácí vzdělávání umožňuje – manžel má velmi proměnlivou pracovní dobu: bývá doma dopoledne a pracuje odpoledne a večer nebo o víkendech a i během roku by bylo pro něj nemožné přizpůsobovat se předepsaným prázdninám,“ líčí Ilona Komárková.

Školní den

Byla jsem zvědavá na to, jak vypadá školní den v domácí škole. „V každé domácí škole to vypadá jinak. Někde mohou mít pevnější řád, třeba i se známkováním, jinde se více vychází z momentální situace. My nemáme žádný pevný řád, ale učení se věnujeme obvykle dopoledne. Pokud jsme doma, začínáme kolem deváté hodiny, ale nijak přísně to nehlídám. Spíš záleží na tom, v kolik vstaneme. Program se proměňuje podle potřeby – mohou to být nějaké pracovní listy, cvičení z učebnice, někdy má Viktor sám nějaký nápad na projekt – momentálně ho baví navrhovat a rýsovat domy, takže tomu dáváme dost prostoru. Někdy předem připravím něco zajímavého, co považuji za důležité – může se to týkat aktuálního státního svátku nebo nějakých tradic, jako jsou Velikonoce, Vánoce a další. Minimálně jednou až dvakrát týdně býváme na nějaké společné akci domácích školáků – různé dílny, které připravují sami rodiče, objednané výukové programy v muzeích nebo setkání v rodinách ke společné práci. Už druhým rokem máme ustálenou skupinku několika rodin a věnujeme se jednou za čtrnáct dní zeměpisu – jedna maminka připraví program, ostatní vaří oběd a pomáhají s menšími dětmi. Takto se střídáme. Některá odpoledne mají děti zájmové kroužky – sporty, hudební nástroje a další. Zatím tedy hlavně Viktor,“ popisuje Ilona Komárková. Dodává, že vždy v pololetí a na konci školního roku jezdí se synem na hodnocení do ZŠ sv. Voršily v Praze. „Neprobíhá to vlastně ani jako zkoušení, ale pedagožka, která nás má na starost, se nám asi dvě hodiny věnuje, prohlíží si synovo portfolio (většinou šanon plný pracovních listů, fotek, zápisků…), výtvarné práce a další, povídá si s Viktorem o všem, co dělal, a vyptává se, co ho nejvíc bavilo. Samozřejmě si potom popovídá i se mnou, mám možnost se poradit, zeptat, pokud něco potřebuji.“

Ilona Komárková doplňuje, že do školní práce se přirozeně zapojují i její mladší děti. „Pokud se jedná o nějaké dílny, muzea a podobně, tak se menší děti prostě účastní také a já jim v rámci možností pomáhám, protože nejstarší syn už je samostatný. Pokud se jedná o práci doma, tak když třeba s Viktorem používáme nějakou zajímavou pomůcku na matematiku, mladší kluky to třeba zajímá a chtějí vědět, co se s tím dělá. Netvrdím, že se ve třech letech naučí násobilku, ale jejich zájem a zvídavost považuji za důležité. Při projektech to je podobné. Starší syn se zajímá například o hady. Jdeme sledovat dokument o hadech, ke kterému jsem pro něj připravila jednoduchý pracovní list. Mladší se chtějí také dívat a pak si o hadech ještě povídáme a prohlížíme knihy z knihovny, nějakého hada si třeba vymodelujeme nebo nakreslíme. Většinou to neproběhne všechno v jeden den. Záleží i na dětech, jak dlouho je téma drží. To jsem vám ale popsala ideální situaci. Někdy je to u nás doma i dost divoké. Nejmladší nemá svůj den a neustále provokuje prostředního, prostřední si to nehodlá nechat líbit… Nebo zrovna nikoho nic nebaví a všechno je špatně,“ usmívá se.

Mnozí rodiče, kteří vzdělávají děti doma, mluví o tom, že domácí škola šetří čas. Že doma se dá s dětmi pracovat mnohem efektivněji. Jaká je zkušenost Ilony Komárkové? „Řekla bych, že to platí. Kouzlo je v tom, že strávíte méně času těmi nezáživnými věcmi a více času zbývá na to, co dítě opravdu zajímá. Nemusíte trávit zbytečný čas s tím, co dítěti jde, nemusíte čekat, až to pochopí celá třída, a naopak se zastavíte u něčeho, co dělá dítěti problémy, a ono se nemusí před ostatními cítit trapně. Nebo ještě jinak – když víte, že dítě něco opravdu nebaví, můžete se pokusit to ušít přesně jemu na míru: například když ho nebaví vyjmenovaná slova a vy víte, že miluje dinosaury, připravíte či najdete na internetu nějaký pracovní list na toto téma nebo vymyslíte nějakou jednoduchou bojovku. Takže jde o čas ušetřený ve prospěch dítěte. Toho, kdo učí, to samozřejmě naopak dost času stojí. Ale s tím, že nebude nějakou dobu dostatek času na vlastní kariéru a koníčky, jsem počítala. Některé věci se však dají samozřejmě dělat i s dětmi.

Pořád je co dělat

Ilony Komárkové jsem se ptala také na to, zda žijí na vesnici, nebo ve městě. Nechtěla jsem vyzvídat, jen mě zajímalo, zda mají možnost dětem nějak „kompenzovat“ to, že nejsou v kolektivu vrstevníků. „Bydlíme na vesnici a skutečně nemáme potřebu něco kompenzovat. S domácí školou máme opravdu velice společensky a kulturně bohatý program. Školní a školkové kolektivy považujeme za cosi velmi umělého a nezdravého. Daleko přirozenější nám připadá život v širší rodině, okruhu přátel a také dostatek zájmů, které mohou děti rozvíjet i v různých kroužcích.“

Ptala jsem se také na to, jaké má Ilona Komárková zkušenosti se školou, vzpomínky na školní a předškolní roky. Někdy totiž motivem k domácímu vzdělávání bývá negativní zkušenost rodičů s jejich školou. „Moje zkušenosti nebo vzpomínky nejsou nijak drastické. Učila jsem se dobře a kamarády jsem také měla. Spousta věcí mě ale samozřejmě nebavila právě pro způsob, jakým nám byly předkládány. Pamatuji si živě takové to učení se kvůli známce a proto, aby nebyl doma průšvih, a ne proto, že mě to zajímá. Málo samostatné práce, biflování, z kterého si po písemce nic nepamatujete. Ale je to už dávno a mnozí dnešní učitelé jsou určitě skvělými pedagogy,“ vzpomíná na svou školu Ilona Komárková.

Co podle Ilony Komárkové děti potřebují k tomu, aby zvládly školní učivo? „Hlavně klid a dostatek trpělivosti, to i nám doma vzdělávajícím rodičům může někdy chybět. Záleží také na tom, co si pod pojmem školní učivo představujete. Myslím, že v dnešní době už nestačí mít nabiflováno. Je důležitější naučit děti nebát se zeptat, vědět, kde hledat odpovědi, mít přehled, umět vyjádřit své myšlenky, umět spolupracovat, být tolerantní k názorům ostatních a hlavně nebát se dělat chyby – přistupovat k chybě jako k něčemu, co nás posouvá dál.

Jak se Ilona Komárková připravuje na to, co budete vyučovat (třeba v průběhu jednoho týdne). Z čeho čerpá, jaké zdroje využívá? „Moje přípravy jsou různé. S přibývajícími dětmi spíše improvizuji. To se týká hlavně prvouky. Na společné zeměpisy se chystám poměrně pečlivě. Snažím se vždy podat jednoduché informace formou nějaké hry a výtvarného projektu. Velice často navštěvujeme knihovnu. Na internetu hodně využívám i zahraniční stránky domácích školáků – tam se najde opravdu velké množství inspirace. A samozřejmě se inspirují vzdělávající rodiče mezi sebou. V matematice se držíme v podstatě učebnice; učíme podle profesora Hejného. Na začátku školního roku si udělám jednoduchý časový plán, na které stránce se máme kdy asi tak nacházet, abychom v květnu nezjistili, že máme udělat ještě půlku pracovního sešitu. V češtině mám označena v učebnici důležitá místa, ale cvičení děláme jen některá – podle toho, jak co synovi jde, jak co rychle pochopí.

Umím si představit hodiny klasických školních předmětů, jako jsou matematika, čeština a další. Jak vypadá třeba tělocvik nebo výtvarka v domácí škole? A vyučuje Ilona Komárková už i cizí jazyk? „Klasický tělocvik nemáme. Děti chodí do Sokola a máme zahradu, za zahradou les a pod zahradou rybník (v létě plavání a jiné vodní spory, v zimě brusle). Výtvarka nám prolíná téměř do všeho, co děláme. Sama mám výtvarné vzdělání – střední uměleckoprůmyslovou školu, obor scénografie –, tak je to možná i tím. Angličtinu učíme pozvolna asi od pěti let. V současné době máme s dalšími rodinami jednou týdně společnou učitelku a jednou týdně klub s rodilými mluvčími.“

Naše společné povídání o domácím vzdělávání jsem ukončila dotazem, zda Ilona Komárková bude s domácím vzděláváním pokračovat po páté třídě; dnes je možné doma vyučovat i dítě, které chodí na druhý stupeň. „Zatím o tom neuvažuji. Uvidíme, jaká bude situace za dva roky.“