A Vánoce byly ještě vánočnější...

Ze všeho nejdřív bych asi měla napsat, že jsem Pražák. V Praze jsem se narodila, v Praze jsem prožila své dětství, v Praze bydlím dodnes. A protože jsem člověk od přírody teplomilný, zimu vždycky tak nějak přežiji za minimálního vycházení z baráku a ani ve snu by mě nenapadlo jet si zalyžovat na hory. No a to je důvod, proč znám pouze pražský sníh. Pro ty z vás, kdo neměli to štěstí a nikdy ho neviděli: Když v Praze sněží, je všude kolem krásný jemně našedivělý povlak. Pokud je příznivé počasí a sníh vydrží, získá poněkud tmavší odstín, který se liší podle místa výskytu - v parku bývá nejsvětlejší, u silnic nejtmavší. A když je počasí nijaké, sníh se změní v blátivou břečku. Vlastně díky soleným chodníkům a silnicím se podstatná část sněhu změní v břečku stejně, a» si počasí dělá, co chce. Jenže ten, kdo na vlastní oči neviděl, jak vypadá opravdový bílý sníh si nějakou šedivou ani nepřipouští.

Teď už snad pochopíte, proč jsme si připadali jako v pohádce, když jsme se rozhodli strávit Vánoce na zasněžené vesnici. A proč nám všechno připadalo takové... takové ladovské... takové sváteční... takové romantické... takové... no zkrátka - vánočnější.

Nevím, jak moc uklizený bývá běžný byt, kde rukou pevnou vládne roční dítě a manžel se celé dny (namísto výchovného působení) fláká v práci. Ten náš bývá sice čistý, leč mírně chaotický. Tu leží kostička, tam autíčko, tady kdosi v nestřeženém okamžiku vysypal piškoty a sem zas někdo nanosil obsah mého šuplíku...

Měla jsem obavy, že Ježíšek by se mohl zděsit a prchnout, tak jsem souhlasila s manželovým nápadem - vánoční svátky si pěkně užijeme v Chadimově mlýně v Horních Dubenkách.

Chadimův mlýn

Zimní Dubenky

Byl to ten nejbáječnější nápad, jaký manžel za poslední roky měl. Třiadvacátého jsme přijeli do krásně uklizeného bytu, na stůl jsem naaranžovala misky s oříšky a sušeným ovocem (musím si i pro další roky zapamatovat, že je to bezpracný způsob, jak přijít ke krásné a chutné výzdobě vánoční tabule), do chladu strčila velký kýbl plný bramborového salátu, za okno položila mražené polotovary a vyrazili jsme sáňkovat do dvacetistupňového mrazu.

Zimní radovánky nám vydržely až do šestadvacátého, kdy jsme se vraceli domů. A fajn bylo, že taková příšerná zima byla jen první den, pak se postupně oteplovalo, až bylo těsně pod nulou.

Táta sáňkuje

A jak vypadal Štědrý den? Verunka byla naprosto zlatá a nechala nás vyspat - vstávali jsme až v osm hodin. Se sáňkami si dojeli pro „pravou domácí vánočku“ do místního obchůdku, a pak se až do večera radovali ze sněhu. K štědrovečerní večeři jsme zasedli v sedm hodin - všichni jsme měli bramborový salát (my s tatarkou, kterou jsem koupila omylem místo majolky, Verunka s jogurtem) a smažené rybí prsty. Verunka byla nadšená - maso i salát směla jíst rukama a zapatlaná byla až za ušima.

Tatínek u večeře

Takže následovala druhá část vánoční večeře - velká koupel a převlékání. A pak už jsme mohli jít k vánočnímu stromečku... Teple jsme se oblékli, Verunku jsem strčila do šátku, schovala pod bundu a vydali jsme se do lesa. Celou cestu jsem Verče do ouška tiše zpívala koledy i jiné vánoční písně (nehledejte v tom nic zvláštního - já jsem člověk uzpívaný a zpívám si prakticky kdykoli a kdekoli. U večeře to Verča vyřešila po svém - nabrala plnou hrst salátu a strčila mi ho do pusy...), teda pokud jsem zrovna nezapadala po kolena do sněhu, to jsem pak jenom nahlas funěla.

V Praze máme svůj vánoční stromek, který nám roste v Krčském lese. Vždycky si ho ozdobíme svíčkami, prskavkami, papírovými řetězy i jinými ozdůbkami. Ovšem v Dubenkách byly stromky tak krásně zapadané sněhem, že nám přišlo líto je hyzdit ozdobami a jenom jsme si je osvětlili. Verunce se světýlka moc a moc líbila a vydržela se na ně dívat celou půlhodinu, dokud svíčky nedohořely a všechny prskavky se nevyprskaly.

Obyčejně si i v takové sváteční náladě dáváme dárky, letos jsme však udělali výjimku. Kvůli Verče - na sněhu a mrazu by si nemohla svůj dárek užít a určitě by jí to bylo líto. Takže dárečky na nás čekaly ve mlýně.

Nebylo jich moc - mně ho Ježíšek, lenoch jeden, poslal poštou a já se na něj dodneška stále hrozně těším. V Dubenkách si svůj dáreček tedy rozbalil pouze manžel a Verunka.

Verunka dostala dřevěné puzzle se zvířátky pro nejmenší a Ježíšek tím na nás upletl pěkný bič. Do půlnoci (a potom pětadvacátého a šestadvacátého a sedmadvacátého a... ) si s ním hrála a my jí při tom museli pomáhat. Nejradši má pohádku, jak opice Chlupatice dává pusinku žirafě Dlouhokrké a ta pusinkuje mrože Antoše, který miluje krokodýla Jeronýma a všichni společně pusinkují Verunku, a ta jim to oplácí... až jsme všichni oslintaní a za velkého křiku se můžeme jít umýt. Pohádka je natolik myšlenkově náročná, že po několika dnech neustálého opakování mi z ní už hrabe.

Do postele jsme se s manželem dostali hodně pozdě ;-) a jestli si někdo z vás myslí, že jsem se po tak náročném dni mohla pořádně vyspat, tak to se teda plete. V sedm hodin (neboli v době, kdy mám normálně ještě půlnoc) mě vzbudila nejprve Verunka a po chvíli se k ní přidal i odporný budík - manžel si totiž usmyslel, že k vánočním svátkům patří i návštěva kostela. Ovšem Verunka je zlaté dítě - po půlhodině bohoslužby, kdy už jsem myslela, že tu šííílenou zimu prostě nemůžu přežít a kdy jsem už navíc ztrácela

přehled, co farář vlastně říká, jelikož jsem u toho usínala, začala řvát tak, že jsem se s ní mohla jít domů dospat.

A pak už byl jen sníh a teplý vaječňák (recept už jsem psala jinde, ale pro jistotu ho přidám znova - do skleničky nalijeme třetinu vaječného koňaku, přidáme lžičku cukru, posypeme skořicí a skleničku dolijeme horkým mlékem - mňam) a sníh a sníh a sníh a...

... až jsme museli jet domů. Ale za rok si to zase zopakujeme - aspoň doufám. Ono je totiž velmi příjemné, když člověk může strávit vánoční svátky v uklizeném a nazdobeném bytě, aniž by pro to musel hnout prstem. To jsou potom vánoce takové vánočnější...