| Osamělá | 
 |
(16.10.2009 8:55:58)
Teda já se přiznám, že jsem to tak silně neprožívala, nepamatuju se na žádné deprese apod. Jen vím, že jsem měla hrozný strach a mám ho do dnes, aby se tomu mojemu zlatíčku nic nestalo. Proto jsem ani netoužila dát ho někomu na hlídání, a když tak jenom na nejnutnější dobu a i tak mi z toho nebylo dvakrát dobře...
Jinak partnerská krize taky proběhla. Ale je fakt, že když se na to zpětně dívám, tak spoustu věcí jsem si zavinila sama. Nic jsem po manželovi nechtěla - žádnou pomoc a on si na to bohužel zvyknul... :(
No a pak ten sex po porodu... Katastrofa.... Takže se to tak nějak nabalilo, ale zvládli jsme to, u druhého už se bude muset zapojit víc, i kdyby nechtěl.
|
| helena + veverčátka | 
|
(16.10.2009 10:20:58)
A už se zapojil u toho prvního? 
|
| Osamělá |
|
(16.10.2009 11:55:40)
No celkem málo a hodně neochotně.  Navíc dcera ho doslova odmítá, takže je to více méně na ní, kdy tatínkovi dovolí, aby jí třeba okoupal apod.  Ale nemysli si, taky ho to štve, když ho vlastní dítě "nechce", přestože se snaží. Myslím si, ale že je to jenom následek toho, že se v péči o ní více nezapojoval. 
|
| silenka | 
|
(16.10.2009 15:07:12)
Ahoj,
napíšu to bez okecávání, jak to vidím, třeba Ti to bude k užitku(a třeba ne ):
To, že holčička rozhoduje, zda DOVOLÍ tatínkovi, aby ji vykoupal a jinak se o ni staral, je obrácení rolí, které škodí vám všem. Pokud by to tak bylo i v jiných oblastech, může nakonec vaše dítě terorizovat svými nahodilými přáními celou rodinu ve snaze konečně se domoci toho, co potřebuje - tedy rodiče, kteří drží výchovu pevně v rukou. Takže až příště dcera nebude chtít k otci, tak Ty máš říct: Holčičko, teď se o tebe postará tatínek, a nechat to na něm. Jasně, rozhodně, bez pochyb. Hezky o tom píše Jiřina Prekopová(třeba zrovna v knize Malý tyran).
Někdy to bývá svůdné, dávat takhle před dítě najevo svou zahořklost vůči manželovi(vidíš, kdyby ses víc staral, teď by tě dcera neodmítala). Ale je to cesta do pekel.
Vy dva jste šéfové. Uvidíš, že když se tak začnete chovat, jak se dítě rádo podřídí.
Držím moc palce. Taky v tomhle se sebou bojuju, že jsem na děti měkká, kde nemám být, a pak zas naopak nervní. Ale když o sobě nepochybuju a věřím tomu, že ač chybující, jsem konečně jejich jediná, tedy nejlepší a milující matka, tak kupodivu děcka poslouchaj a světe div se, jsou spokojenější.
|
| Ecim | 
|
(16.10.2009 15:27:20)
Trochu mi to připomnělo situaci, která nastala u nás doma. Syn má tatínka sice moc rád, ale chtěl, abych ho uspávala já. Chtěla jsem, aby si na tatínka zvykl, ale neplakal pro mě, a tak jsme tam s ním byli oba (plus ještě sourozenec v bříšku). Výsledek byl ten, že nás tam syn vyžadoval oba. Bylo k popukání vidět, jak manžel nenápadně leze z postele a odchází z místnosti po čtyřech, aby to syn nezaregistroval, ale bylo mu to houby platné, syn ho volal zpátky. Všichni příbuzní nám říkali, ať proboha neblbneme, co budeme dělat, až se nám narodí druhé dítě. Maminka mi tehdy přinesla článek o malých tyranech a musím přiznat, že jsem se v tom dost poznala. Ale co, každý někdy chybujeme, důležité je chybu umět uznat a snažit se ji napravit. Tak jsme s manželem zavedli pravidlo, že syna uspává vždy jen jeden rodič a od té doby je to v pohodě.
|
| Osamělá |
|
(16.10.2009 15:30:25)
No tak to je přesně ono, když jsem doma a má něco dělat s tatínkem, musím být prostě u toho taky, jinak je řev...  Teda kromě blbin, na to si vystačí sami. 
|
| Ecim |
|
(16.10.2009 15:33:04)
Tak v tom případě jste na dobré cestě! Gratuluji!
|
|
|
|
| Osamělá |
|
(16.10.2009 15:27:44)
vidíš, to mě ani nenapadlo, a to jsem "malého tyrana" četla  Né samozřejmě se to snažím řešit, ale jde to ztuha zvláště, když jsem u toho. Když jsou sami dva tak je to v pohodě. A to já vždy stojím za manželem, ale jde hodně těžko říci, ať třeba ve školce přivítá kromě mě i manžela a neignoruje ho. Není způsob jak ji k tomu donutit, když fakt nechce. Je hodně tvrdohlavá, stejně jako manžel. Jinak s manželem se nehádáme, jsme naprosto v pohodě, někdy mám pocit, že jsem jí tu zlost na manžela předala s mlíkem, když jsem jí kojila a měli jsme krizi.  No snad se to zlepší...
|
| silenka |
|
(16.10.2009 17:22:12)
jojo, já taky čtu, až mi to leze na mozek, a kdekdo okolo mne, kdo je ochoten důvěřovat svým instinktům a sám sobě a četl kulový, to s dětma koulí líp 
cizí problémy se vždycky líp řeší, takže ještě k tomu Tvému mne napadá, že bych ten postup aplikovala na provozní věci, ne na vyjadřování citů - vyžadovat objetí tatínka, pusu ap. možná spíš on sám by mohl malou obejmout, když ji ve školce berete - vzpomínám, jak nám prarodiče jednou hlídali přes noc synka a když jsem přišla, tak ten si mne jakoby vůbec nevšiml. já jsem se mu nechtěla "vnucovat" a "nutit" ho mne přivítat, tak jsem dělalala jakoby nic a čekala, až si jako na mne zvykne, ale mrzelo mne to. po chvíli přišel manžel, kluk zas nic, ale jej to nevyvedlo z míry, prostě ho sám vzal do náruče, opusinkoval a synek se k němu přivinul a byl v pohodě.prostě iniciativa je asi přirozeně vždycky na nás rodičích, když dítě samo přiběhne, tak je to spíš bonus..
když děckám ustupuju, kde nemám, tak většinou to poznám(když si teda všimnu, jak se cítím) podle toho, že mám najednou takový uštvaný, rezignovaný pocit:"dobře, dobře, dám ti zelenou lžičku místo červené, jen ať už je klid." jasně, když řeknu:"ne, broučku, dala jsem ti červenou, tak to s ní pěkně sněz", tak následuje řev. ignoruju a jdu si po svém! nejlíp do jiné místnosti, tím se řev podstatně zkracuje. nebo taky dávám odstupňovaně najevo, že tohle mu trpět nebudu - prvně slíbím, že když nepřestane, věc mu vezmu, když pokračuje, tak mu ji vezmu(když ji ale chce zpátky a řekne prosím, tak vracím), pak řeknu, že jsem naštvaná, jak se vzteká, a jestli nepřestane ječet, tak že ho budu muset plácnout - málokdy ho plácnu, protože většinou reaguje už na něco z předchozího. když se uklidní, tak ho vždycky polísám a dám mu pusinku, aby viděl, že mi nevadí on, ale jeho chování a když už je klid, tak se máme zase rádi...
Tak tolik ideální scénář,který bez problémů a sebevědomě dodržuju, když nejsem nevyspalá, v časové tísni, podrážděná z manžela, svých neúspěchů, není doma moc bordel a cítím se jako kompetentní matka - takže asi máš představu, jak často se mi to daří Ale je fakt, že čím jsem důslednější, tím méně umrčenej malej je, a naopak...
|
| Ecim |
|
(16.10.2009 17:44:37)
Párkrát jsem to neodhadla a v souladu s jakousi literaturou dávala synovi na výběr ve věcech, na kterých mu nezáleželo. Třeba jaký chce bryndáček nebo talířek. Výsledek byl ten, že je oba střídal a pak oba hodil na zem. Prostě místo toho, aby byl rád, tak byl zmatený. Tak jsem toho nechala, vždy mu strčila jednu věc a on byl spokojený. Zkrátka metoda pokus - omyl.
|
| silenka |
|
(16.10.2009 21:45:01)
|
|
|
| Osamělá |
|
(16.10.2009 20:05:16)
No já to zatím psychicky nezvládám pouze u toho koupání, a to je zavřu několika dveřmi a ať si tam řvou jak chtějí.  Ale je fakt, že co jsem přitvrdila, tak je i míň vztekání, což se divím. No a zavedli jsme hru, počítání do tří, kdy se jí něco nechce, tak sama řekne, ať počítám, a když řeknu tři začne sama od sebe dělat, co se po ní chce. Takže i tak je to pokrok. Ovšem kamenem úrazu je pokud někomu ublíží a já chci, aby se omluvila. To dokáže řvát i půl hodiny v kuse a nakonec se stejně omluví. Nevím, proč jí nedochází, že kdyby se omluvila hned bylo by všechno v klidu. No ta výchova dá sice celkem zabrat, ale neměnila bych 
Jinak s tím objetím to vyzkoušíme, třeba to zabere 
|
| silenka |
|
(16.10.2009 21:56:33)
to počítání do tří je dobrý, taky zkusím, děti jsou fakt roztomilý - jak dcera chce, abys jí to odpočítala 
s omluvama bojujeme taky - synek pořád žárlivě šťouchá do miminka, ona je sice trpělivá, ale tak aspoň pětkrát za den je z toho scéna, kdy malá pláče a já poté, co ji pochovám, trvám na tom, aby sestřičku pohladil, jako omluvu. někdy, když má horší chvilku, mu s tím "pomáhám" - táhnu ho za ruku k ní, je přitom vzpříčenej jak pravítko, a tou vzpouzející se rukou ji pohladím  pak se k němu hned chovám jásavě přítulně, jako že super, když se tak krásně omluvil, tak jsme zase všichni zadobře. malá, které bylo ublíženo, se během tohoto divadla naštěstí uklidní sama sledováním scény, prostě fraška. ale je fakt, že když je dobře naladěn, tak na její pláč reaguje sám.
nejhorší mi přijde, že když to dítě má takové vzteklé období, neposlouchá a trvá to dny, tak mám tendenci pochybovat o sobě a hledat nějaké zázračné postupy, takže takto znejistělá mu asi nebývám kvalitní oporou. utěšuju se tím, že dělám, co můžu... 
|
|
|
| Jita30 | 
|
(23.10.2009 10:48:11)
Silenko,
když čtu Váš příspěvek musím se smát.Je to přeně jako u nás doma
|
|
|
|
|
|
|
| ivus | •
|
(19.10.2009 14:36:52)
no ja mela krizi silenou a byl to muj nejhorsi zazitek z celeho tehotenstvi a porodu vubec.tri dny mi vyvolavali porod a ja byla vycerpana a nakonec udelali cisara.kdyz mi ukazali uz zabalenou malou tak jsme brecela...ale zoufalstvim.holky ja nevedela co mam citit!byl to divnej pocit a kdyz mi ji pak po nekolika hodinach prinesli tak jsem ji zacala trochu vnimat ale bolelo me vsechno,hlavne ta jizva a malou jsem poradne nemohla prilozit tudiz nepila a jen rvala jen jsem ji prilozila.a ja rvala s ni.byla jsem tak zoufala ze sve bolesti a z unavy a z toho ze tu mam najednou dite na ktere jsem se tesila o ono mi tonejak v te hlave potom nenaskocilo ze jsem se toho lekla a hlavne jsem pak dostala strach ze nenakrmim malou a ze su spatna matka.chodila jsem odstrikavat..bylo to vycerpavajici.reknu vam..chodila jsem po nemocnicni chodbe s oteklyma nohama az ke kolenum,tlakem jak zirafa,nevyspala protoze jsem chodila odstrikavat a predstavou tak a auz se nikdy kvuli tobe ty potvurko mala nevyspim a rvoucim ditetem,na ktere jsem koukala snazila se ho mit rada..vzdyt je to moje dite! brecela jsem jak zelva a to me na pokoji deptaly maminy co se predhanely jak moc to jejich ditko spapalo a jak jim roste..to mi opravdu na sebevedomi nepridalo..uz at jsem doma.doma mi pomahal partner.a zvladal to lip jak ja.moje depky koncily tim ze jsem nakonec sporadala kazdy den ttabulklu cokolady a pribrala 12kg za 4mesice.no po pulroce jsem se sz toho celkem dostala a svuj vztah si k dceri pestuji postupne.ted mela rok a asi mi stale nedochazi ze je to moje dite.i kdyz ji mam rada.myslite ze nekdy pocitim takovy ten hrejivy pocit z toho ze mam dceru a je pro me stredobod vesmiru?no snad doufam..
|
| Silva | •
|
(19.10.2009 15:23:23)
Ivus,
já měla něco podobného, s tím rozdílem, že jsem měla dvojčata a byla jsem na ně sama. Ty první tři roky byly strašně vyčerpávající, pozitivní vztah jsem k nim hledala dlouho (přitom v těhotenství jsem se na ně strašně těšila), asi mě zaskočila ta realita, to, že se změní během krátké chvíle celý život, člověk ztratí svobodu, čas pro sebe, pro přátele, pro četbu, studium, odpočinek (a to pominu, že prvních pár měsíců s dvojkami člověk nestihne ani vyčistit zuby, večer se nachází pořád ještě v pyžamu - poblinkaném - a je rád, když zvládne dvě hoďky během noci schrupnout, spíš tedy omdlít vyčerpáním). Mně pomohlo hodně to, že jsem v jejich třech letech začala chodit do práce, holky do školky, jsem mezi lidma konečně :), na holky se těším a už můžu zcela upřímně říct, že je i miluju a jsem šťastná, že jsou na světě a konečně si užívám ten hezký pocit naplnění z mateřství. Práce je kolem nich pořád dost, ale už je to o něčem jiném, hodně se smějeme a myslím, že jsme celkem pohodová trojka :)
|
| ivus | •
|
(19.10.2009 18:33:06)
no taky doufam ze se to zlepsi ale kdyz na to vzpomenu..brrr.taky tam se mnbou byla jedna s dvojcatky a priznala ze taky nezvlada..psychicky a taky jinak..no musel to byt zahul to ti verim.me stacilo to jedno.asi by me odvezli ale co cloveku zbyva.ja myslim taky ze az s malou nebudu24 hodin denne ze se ten vztah pohne nekam jinam.ale planuju jeste druhy tak ten samy kolotoc ale treba uz to budu brat jinak.uvidim no ale uprimne..zavidim tem mamnam co si po porodu k sobe mimi privynou a zaplavi je ten spravny pocit stesti.fakt jo.. tak se mejte a hodne zdravicka vam trem.pa
|
|
|
|
| Jita30 |
|
(23.10.2009 10:50:30)
Silenko,
když čtu Váš příspěvek musím se smátJe to přesně jako u nás doma
|
|
|
, leda že bych se nudila
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)