Re: omezení svobody

přesně.... první dítě jsem měla v 27, předtím jsem stihla vyjet pracovně do zahraničí, mít několik zajímavých zaměstnání, předělat s manželem byt... no ale ta nesvoboda mě zaskočila ze všech věcí snad nejvíc. Kojila jsem jak o závod, takže moje i fyzicky tělo nepatřilo jen mě, malá byla "neodložitelná", prostě nošenec, takže jsem skoro všechno jídlo dlabala lžící z misky, už jsem si zoufala že se nedožiju doby kdy se najím kultivovaně příborem a bez odbíhání.... Odskočit si pro něco do krámu "během vaření" - jindy akce na pár minut, s dítětem na půl hodiny....jak začla malá lézt, tak nesvoboda v umisťování věcí - nic neušlo její pozornosti, co mohla vysmejčit a sebrat atp... najednou jsem v bytě neměla kousek místa jen pro sebe. Já jsem vůbec dost samotářská, mám ráda klid, ticho, nemiluju fyzický kontakt (manžel je vyjímka), a ráda u různých činností vypínám a přemýšlím si o svých věcech (cha, s dětmi neslyším ani své myšlenky). No prostě zásadní převrat v mém životním stylu. Své děti mám ráda, jen si to nedokážu tak užít - kamarádka mi třeba řekne - vždyť tak nehalasí, proč je pořád upozorňuješ že mají mluvit potišeji - no mě to připadá jako dost rachot. Je fakt že když jsme u nich, odjíždím skoro vždycky s bolehlavem, protože ona své děti neztišuje, ty moje se přidají a já vzdávám snahu. Asi jsem fakt nezralá. Teď tedy se starší dcerou dost bojuji, a pochyby že jsem špatný rodič mám dost často. Neumím se ale předělat, i když mě to mrzí.