| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Porod – největší zážitek v životě?

Jako stromPodle času
 Celkem 99 názorů.
 pipetka 


taky 

(4.3.2009 8:55:58)
jsem ihned po porodu necítila nehynoucí lásku a pocit naplnění, nebo jak to napsat... Dali mi na břicho úplně cizího člověka, sice mě předtím dlouho zevnitř okopávala, ale tohle bylo tak jiné, vidět ji... První noc na rooming-in mi musela spoluležící maminka jemně naznačit, že to nekňourá její, ale moje mimino=O
Ale postupně jsme se poznávaly a sžívaly a teď (4 měsíce) už jsme dlouho sehraná dvojka. Já myslím, že to není až tak neobvyklé, že po porodu se nejdřív musí maminka a mimčo "naučit" mít se rádi - stejně jim nic jinéhé nezbyde=)
Odpovědět
 hanadam 


Re: taky 

(4.3.2009 9:14:38)
Já jsem to taky tak měla, a dětská lékařka v porodnici mne ujistila, že to není nic neobvyklého. Když se Adámek narodil, byla jsem ráda, "že to mám za sebou", ale žádný pocit štěstí se nekonal. Taky jsem se dívala na toho človíčka vedle sebe jako na cizince, chovala jsem ho, kojila, ale pocity nic moc. Zlomilo se to ve chvíli, kdy mi ho odnesli na fototerapii pro žloutenku a nabírali mu krev. Najednou jsem ho viděla jinak - bezbranného tvorečka, kterého je třeba chránit. Začala jsem brečet, takový ten osvobuzující pláč, brečela jsem téměř do konce pobytu v porodnici, lékaři se usmívali, že je to v pohodě, a že budu pro něj ta nejlepší maminka. A asi jo:-) ale na ten začátek spolužití nezapomenu, moc dobře si pamatuji, jak jsem si říkala sama pro sebe, a pak i před přítelem - " proč jsem to nechala zajít tak daleko". Přitom miminko chtěné, vymodlené, téměř po 10 letech se povedlo.
Odpovědět
 Insula 


Re: taky 

(4.3.2009 11:47:57)
Měla jsem to stejně. Akorát vysoký tlak, takže vyvolávali. Nepodařilo se, stahy stejně jako ty 18,5 hodiny a nic. Nakonec císař. Bylo to vysvobození. Když mi malou ukázali měla jsem radost, ale nemůžu říct, že by to byl až takový "příval" štěstí. Asi to bylo i tím dlouhým porodem. Byla jsem vyčerpaná. ~;) Přesto jí miluju. U syna jsem rodila plánovaným císařem a zažila jsem příval štěstí. ~;) Ale miluju obě děti. ~s~ Troufám si říct, že stejně.
Odpovědět
 VěrkaK (Pepi 5/05, Věru 1/08) 


Re: taky 

(4.3.2009 15:17:47)
No, nad tímhle jsem nyní docela přemýšlela. Když se narodil první, měla jsem s "sžíváním" taky docela potíže - projevy jako poporodní blues, bála jsem se, že se vzbudí a budu se muset o něj starat, bylo mi hrozně, kojení nešlo... To se u druhé nekonalo vlastně vůbec.
Hlavní odlišnosti mezi prvním a druhým těhotenstvím, porodem a následným záležitostem:

Bylo to poprvé - je to úplně jiná situace, změní se toho hrozně moc najednou... u druhého dítěte už člověk tuší, co se bude dít i ta péče o novorozeňátko už je zajetá...

První porod byl medikovaný a urychlovaný. Bylo to něco hrozného, snažila jsem se jen přežít, že se mi dítě narodilo jsem přes omámení léky skoro nevnímala, ani jsem ho nezahlédla, když ho odnášeli na ošetření. Druhý porod jsem urychlování odmítla, vnímala jsem porod úplně jinak (vnímala jsem :) ), vydupala jsem si aspoň krátké přivítání dcerky, než mi ji odnesli. A to vlastní přivítání, kdy jsem jí držela a řekla ahoj, byl docela silný okamžik, vlastně je to to hlavní, co mi z porodu v hlavě zůstalo. U prvního pocit marnosti z bolesti, u druhé se mi vybaví nadšení z prozkoumávání nového člvíčka, krásná povinnost uvést ji k nám na svět... (zní to jako z telenovely, nevím, kde se to ve mě bere, po porodu už mám dlouho)

Neočekávala jsem, že nějaké supersilné pocity štěstí budou :)

Těžko říct, jestli něco z toho bylo hlavním důvodem, proč to bylo napodruhé jinak. Asi se to určit ani nedá...

Věrka
Odpovědět
 Kyticka-z 


Re: taky 

(5.3.2009 9:40:46)
Každým dnem čekám narození svého prvního miminka.Je to holčička a všichni se ní moc těšíme. Strašně moc už ji chci mít v náručí. Mít ji konečně u sebe a dívat se na ni. Ale mám i trošku obavi, že i když se tak moc těším, že se mi pak něco špatně přepne v hlavě a mě se stane to samé. Že ji třeba hned nebudu chtít a pak si to bud vyčítat. No snad to spolu s taťkou a mimi všechno zvládnem v pohodě......
Odpovědět
 Eva 
  • 

Re: taky 

(15.3.2009 23:02:50)
Taky jsem to cítila podobně. Mám děti ve věku 17, 13 a 2 roky. První dva porody klasické, ale žádná euforie, kterou vidíme v televizi u rodiček se nedostavila. Až během následujících několika dní. Poslední porod byl císařem a pocity stejné. Svě děti miluji a vy také, to je hlavní.
Odpovědět
 kili 
  • 

Re: taky 

(15.3.2009 23:06:25)
naprosto přesně
Odpovědět
 Zdenka 
  • 

Nejste divná 

(4.3.2009 9:00:46)
To jen nastala odchylka od přirozeného programu, podle kterého má být maminka ihned a nepřerušovaně s dítětem, aby se vytvořil potřebný hormonální koktejl a "zamilovanost". Máte prostě obtížnější start. Přeji Vám hodně sil na překonání handicapu a hodně radosti s děťátkem.
Odpovědět
 10.5Libik12 


Re: Nejste divná 

(4.3.2009 16:40:57)
Jejejku a japak se měří ta zamilovanost? Já jenom jestli ty svý sloty starý dost miluju.

Nic proti bondingu nebo jak se ta moderní metoda jmenuje, ale mít takhle jasno jako Zdenka, to bych potřebovala. Že bych se dala k HAMU? Na každou bolest světa je halt přirozený porod, to se nedá nic dělat. Pokud by náhodou nějaká citlivější šestinedělka teď propukla v pláč, že díky císařskému řezu jí není dáno milovat své dítě, tak co. Když se kácí les, padají třísky a zabránit separaci novorozence je hlavní úkol dneška, ať už jde o finanční krizi, nezaměstnanost, blízkovýchodní konflikt nebo ekologii..
Odpovědět
 Pole levandulové 


Re: Nejste divná 

(4.3.2009 16:56:57)
Libiku, ted jsem se pobavila:-)
No, ja synka taky hned nemilovala laskou nehynouci, dokonce i vracet se mi ho zachtelo /jenze nebylo kam a komu/ a zivot vratit do starych koleji...ale ze by to nebylo normalni mi ani nenapadlo. A pricitat to sekci? Myslim, ze u mne by byl vetsi problem si k nemu utvorit laskyplny vztah tehdy, kdybych musela rodit normalne. To by pak byl ten pravy problem. Ale dnes? Je to milacek, sikovny, skvely, samostatny,milovany. Tak ted jeste nejak najit vztah k ty maly teroristce, co mi trapi uz osm mesicu v brise.
Odpovědět
 Zufi. 


Re: Nejste divná 

(4.3.2009 17:21:18)
Citlivější šestinedělku bych ráda uklidnila.První dceru jsem měla na roomingu ( už v roce 84!), ale po porodu u sebe až tak za dvě hodiny a druhou mi nosily na kojení a viděla jsem ji letmo hned a pak až za 4 hodiny, tedy žádný bonding se nekonal, na břiše nebyla ani jedna.
Nicméně, od prvního okamžiku jsme je začala milovat láskou , která se nedá popsat a vydrželo nám to oboustraně celých 19 a 25 let:-)~R^~s~.
Odpovědět
 lock 
  • 

sžívání 

(4.3.2009 9:05:44)
Když nás můj muž přivezl z porodnice domů, brečela jsem, že syna musíme jít vrátit, protože to určitě nezvládnu. A v tu chvíli jsem to myslela vážně :) Ale je fakt, že jsem zrovna měla čtyřicítky horečky a malý byl hrozně uřvané miminko. Takže žádný odpočinek se v porodnici ani doma zkrátka nekonal. Moc ráda ale vzpomínám na to, jak jsem vydržela celé hodiny zamilovaně zírat na své krásné miminko. Pokud si vzpomínám, mluvili jsme s mým mužem při jeho návštěvách v porodnici jenom a výhradně o tom, jak je náš syn strašně krásný :))
Odpovědět
 lock 
  • 

Re: sžívání 

(4.3.2009 9:09:28)
Jenom pro doplnění - po porodu ho dostal nejdřív do náruče můj muž, pak já, a nechali nás spolu skoro celé dvě hodiny po porodu. V noci mi ho pak sestra přinesla ve čtyři ráno, a od té doby jsme byli jenom spolu. Myslím, že na tvém příběhu je vidět, že nepřetržitý brzký kontakt maminky s dítětem má rozhodně svůj význam. Čímž na tebe nijak neútočím :)
Odpovědět
 Kohnova 
  • 

To je normalka 

(4.3.2009 9:12:07)
Jitko, nejsi ani jedina ani divna, tohle se stava casto a je to pravdepodobne zpusobeno hormony.
Fyziologicky porod je provazeny, resp. rizeny hormony a na jejich vrub spada i ta euforie po nem.
Kdyz je hormonalni rovnovaha jakkoliv narusena (staci i daleko mensi zasahy nez je SC), je tak rikajic po ptakach.
Zazila jsem tenhle stav s prvnim miminem a to jsem ani nemela cisare, bylo to dost hrozny a vlastne se mi podarilo se s tim beze zbytku vyrovnat az po narozeni toho druheho.
Taky jsem zazila v porodnici spolulezici pani, ktera si chtela mimna VYMENIT, uplne normalne, na ferovku. Mela jsem dite ji preferovaneho pohlavi. Ona zase mela dite, ktere (objektivne vzato) bylo vzhledove lepsi nez to moje, takze to bylo lakave, ale odolala jsem :D.
Tak se kvuli tomu netrap, to nestoji za to.
Odpovědět
 Katka,kluci 6 a 10 
  • 

Re: To je normalka 

(4.3.2009 9:23:21)
Uplně stejně. Srovnal mě v podstatě až druhý porod. První byl císař jako u autorky a po něm se žádné záplavy mateřské lásky nekonaly. Bylo mi zle,všichni si mysleli, jak jsem šťastná maminka a já byla zoufalá....Vztah k synovi se tvořil postupně a nesnadno - budil se 8 x za noc, byla jsem vyčerpaná a nešťastná - co jsem to za matku, že nepociťuju příslušné mateřské pocity.
Je dobré vědět, že je nás víc a že je to za určitých okolností normální. Já to tehdy nevěděla a považovala jsem se za psychouše.
Odpovědět
 Rapiti 


Re: To je normalka 

(4.3.2009 9:35:32)
Ano, je to hormonama. Ty způsobují naše mateřské instinkty. Ale naštěstí máme podobné instinkty, které nám umožňují zamilovat si i cizí dítě - díky tomu fungují adopce. Jen to zamilování do dítěte přichází pomalu a nenápadně. Důležité je, že můžeme milovat své dítě i bez těch euforických zážitků po porodu. ~s~
Odpovědět
 Markéta, syn 7l. a miminko 
  • 

Re: To je normalka 

(4.3.2009 9:49:05)
Taky u mě láska v prvnímu synovi "propukala" dost pozvolna, první dva týdny jsem probrečela, že je všechno jinak (což je teda fakt), připadal mi jako malý vetřelec s kterým si nevím rady atd. atd. U druhého to bylo úplně jinak, z něj jsem byla v transu hned. A nedokážu říct, čím to bylo, protože sice první porod byl dost "syntetický" - oxytocin, epidural, zato dítě po porodu první dvě hodiny se mnou, druhý byl bez injekcí, ale zase syn hned po porodu odnesen, protože se mu nedařilo valně.
Odpovědět
 Betina 


Re: To je normalka 

(4.3.2009 15:27:05)
ano je to zvláštní
moje kamarádka, která se na dítě moc těšila, měla pohodový porod, milujícího manžela, přišla domů s mimčem z porodnice, položila ho na postel a naprosto vážně prohlásila, že ho nechce a chce zpátky svůj dřívější život - dneska je Máťovi pět a má naprosto normální milující matku
já nemám prožitek s porodem, protože jsem své děti
dostala do ruky v kojeneckém ústavu, ale i to jsou pocity rozporuplné a ani já jsem nezažila nějakou šílenou euforii
poprvé to trvalo déle, podruhé jenom chviličku -
teď bych si nechala pro ně ruce uřezat, jak moc je miluju
Odpovědět
 Ivča 
  • 

Neměj strach, spraví se to 

(4.3.2009 9:13:09)
Nejsi divná, neboj se. Já jsem meěla podobný problém, nešlo mi kojení, ale pod tíhou tvrzení "kojí každá žena" jsem sebe i syna tři a půl týdne totálně stresovala, že to jako rozkojíme. Houby. Když jsem po hodině dokrmila, začala jsem mít třas že za hodinu to začne znovu. Nemohla jsem usnout, ze strachu že bude zase chtít jíst. Ve spojení s roztěkanými hormony to byly strašné psychické stavy. Ne že bych své dítě neměla ráda, ale měla jsem z toho drobečka regulérní strach...Kdyby mi někdo řekl, že si ho odnese, a vrátí ho za půl roku, vzala bych to.

Teď je mu rok a čtvrt a miluju ho maximálně. Všechno se urovnalo, jen to dlouho trvalo. U mě tak půl roku.
Takže se neboj, srovná se to!
To maximální štěstí určitě zažiješ, až to přijde, tak to poznáš. Třeba až začne běhat a ty rozevřeš náruč a on ti poběží vstříc, to zafunguje tak že budeš mít slzy v očích... Neboj se že se to nespraví!

PS: Ale ten doživotní šrám na duši mi stejně zůstane, že jsem měla tyhle stavy a takové myšlenky k němu. "Děkuju" za to hlavně celé slavné laktační lize, která sice tvrdí že kojí každá žena, ale už neřekne, že když to nejde, tak místo trápení se, je lepší to zabalit dřív...
Odpovědět
 Rapiti 


Re: Neměj strach, spraví se to 

(4.3.2009 9:23:54)
Ivčo, tyhle útoky na Laktační ligu špatně snáším. Nevím na koho jsi narazila, ale já znám z ligy spoustu lidí a nikoho jsem nikdy neslyšela tvrdit, že kojí každá žena. Naopak značná část výuky laktačních poradkyň je o tom, jak uklidnit maminku, které se kojení nedaří, že se kvůli tomu svět nezboří. A ve všech materiálech je běžně uvedeno, že 3 - 5 % žen kojit nemůže a další cca polovina má větší či menší potíže, které se bez pomoci také obtížně zvládají. Myslím, že ti vinu za nekojení nikdo nedává, tak si jí taky nedávej.
Odpovědět
 Kohnova 
  • 

Re: Neměj strach, spraví se to 

(4.3.2009 9:48:52)
Rap.: presne tak. Ja znam z LL taky dost lidi a znam i MUDr Paulovou, to je posledni clovek, ktery by potreboval pusobit na blizniho demagogiemi ci jinymi ideologiemi :). Krome toho laktacni poradkyne ani nic takoveho, jako ostouzet nekojeni, delat nesmi. Je od toho, aby pomahala tem, kteri si jeji pomoc preji. Kdyz kojit nechci, nekojim. Kdyz se stane, ze muj pripad spada do onech 5 %, nezelim, krmim lahvi, svet se tim neborti. Pokud se mi kojeni pres puvodni prani kojit nezdari, neresim to tim, ze si o zenskych, ktere koji, myslim, ze jsou vlezle extremistky vytahujici se svou laktaci, ale zanalyzuju duvody nezdaru a pri event. priste neudelam stejnou chybu.
Pokud se nahodou nejaka mene sebevedoma mamicka vytahuje tim, jak skvele koji, myslim si o tom svoje a jsem rada, ze sve vlastni sebevedomi kojenim ukajet nemusim. To fakt neni problem laktacni ligy.
Odpovědět
 Nasuada 


Re: Neměj strach, spraví se to 

(4.3.2009 10:15:33)
Podle mě jsou tu laktační poradkyně pro to aby podporovaly kojení a ne pro to aby ve mě už ve dveřích vzbuzovaly pocit, že patřím mezi těch 3-5%. Jestliže se na ně někdo obrátí o pomoc tak ony samozřejmě předpokládají, že dotyčná kojit chce, a na zakládě toho dělají co umí. Znám jen jednu LP, a ta je naprosto nevtíravá, přístupná jiným myšlenkám, žádné ostré závěry. Nicméně je možné, že existují i jiné LP, je to o lidech. Moje švagrová třeba taky nemá zrovna nejlepší dojem z LP, na kterou se obrátila, nicméně podle mě je to hodně o tom, že když zavoláte cizímu člověk, vychrlíte na něj svůj problém, on se snaží poradit v rámci svých možností a jeho rady mohou třeba i uškodit. Podle mě je důležité se s LP znáz už před porodem aby to nebyl cizí člověk, znal moje přání, obavy, postoje....... Myslím, že to není až taková utopie. Mám takovou vizi duly, která se o ženu stará už během těhotenství, podpoří jí u porodu a následně jí pomůže i s miminkem. To ovšem záleží na ženách aby tyto služby vyžadovaly, myslím, že zejména prvorodičkám by to moc pomohlo.
Odpovědět
 Ivča 
  • 

Re: Neměj strach, spraví se to 

(4.3.2009 10:35:21)
Je to už rok a pořád debaty o kojení špatně snáším... Asi mě to fakt vzalo. Nechci obecně útočit na Laktační ligu, jen prostě moje zkušenost není výstavní.

Jsem z malého města, manžela jsem hnala do Prahy do LK půjčit si váhu, takže vážení po každém kojení. Dětská dr málo času, žádné kojení před ní, na první návštěvě mi šoupla Bebu a nazdar. LK na telefonu stále, ale na co je přítel na telefonu, když děláte s dítětem psí kusy a nic? A při každém telefonátě ujištění, že to půjde! "Dejte si syna do polohy fotbalisty - no tak to dělám už dva dny... Aha,nebojte, zkoušejte, to půjde"....Osobní návštěva nemožná, jedna laktační poradkyně na celý okres se spoustou další aktivit, čas by na mě měla až za 4 dny... 4 dny je v tomto případě strašně dlouhá doba....A zase ujištění, že to půjde.

Chybělo mi při těch telefonátech to uklidnění, že to jít nemusí, v tom případě se nedá nic dělat. Pořád jen: to půjde, nebojte... Sakra, už zase jsem naměkko.

No ale naše debata není o kojení, ale o tom uklidnit Jitku, že se prostě v mateřství stávají různé věci a vždycky to nejde podle přírůček a statistik....

Omlouvám se všem dobrým ženám v LK, dělají super práci a děkají jí asi dobře, akorát já jsem prostě ten jeden případ ze sta, kterému to holt spíš ublížilo...
Odpovědět
 Rapiti 


Re: Neměj strach, spraví se to 

(4.3.2009 10:49:00)
Ivčo, já vím, ty vzpomínky určitě hodně bolí. Ale kojení fakt nevypovídá nic o tom, jaká jsi máma. Pro tvoje dítě jsou mnohem důležitější věci. ~;)
Odpovědět
 Nasuada 


Re: Neměj strach, spraví se to 

(4.3.2009 10:49:04)
Ivčo, trefila jsi myslím do citlivého místa, LP a duly musí mít buď jiné zaměstnání a nebo mnoho aktivit, aby se nestaly pouze rodinným přívažkem. Nemají tedy čas se přijet podívat..... to stejné bylo u mé švagrové - taky jen přítel na telefonu.
Odpovědět
 Rapiti 


Re: Neměj strach, spraví se to 

(4.3.2009 12:06:01)
Ano, ano, já těch aktivit mám ...
Odpovědět
 Petra, 20m syn 
  • 

Re: Neměj strach, spraví se to 

(12.3.2009 12:20:41)
Ivčo, cítím to podobně a pod všechno co jsi napsala, bych se hned podepsala. Synovi je 20 měsíců a stálé hovory o kojení mi děsně ubližují. Patřím bohužel do těch mála procent, které nemohly kojit, a to jsem to zkoušela víc jak půl roku, nakoupila 3 odsávačky, půjčila i nemocniční za velký peníze, korektory a formovače bradavek, suplementor, a nevím co všechno ještě ... syn první 4 měsíce probrečel, skoro jsme nespali a když už spal malý, tak já dávila prsa odsávačkou. Byl to teror pro celou rodinu, málem mě opustil manžel, všichni říkali, už se na to kojení vykašli ... ale já chtěla všem dokázat, že opravdu každá žena může kojit, ale houby, prostě to tak NENÍ. Ano, obrátila jsem se i na LL a přesto, že byli všichni milý a s mou LP jsem v kontaktu stále a je mezi námi již přátelství, prostě ty neustálý slova, to půjde, rozkojíte se plně, tu znějí dodnes. Věřím, že kdybych to zabalila dřív, udělala bych líp!
Odpovědět
 vlad. 


neboj, to přejde :o) 

(4.3.2009 9:18:00)
Jitko, neboj se, to přejde. Mám podobný zážitek, taky S.C., k tomu navíc dlouhá fototerapie. Prostě se žádný hormonální koktejl nekonal, žádná euforie a hlava v nebesích. Byla jsem prostě ráda, že to dobře dopadlo a obě jsme přežily. Miminko si tě postupně "přitáhne", uvidíš. Každá to máme jinak a neznamená to, že špatně. Hlavu vzhůru.
Odpovědět
 Nasuada 


Též se musím připojit 

(4.3.2009 9:22:11)
na tomto příběhu je přesně vidět jak způsob porodu a odloučení od dítěte ovlivňuje jejich vzájemný vztah na podvědomé úrovni. Pravda je, že mě přirozený domácí porod též "neuchránil" od depresivních stavů když jsem zjistila, že teď se musím starat o dvě malé děti, z nichž to starší nehodlá spolupracovat:-)a říkala jsem si, že jsem snad ani ty děti mít neměla
. Ale jinak to byl ve vztahu k miminku velký rozdíl mezi prvním(s odloučením) a druhým (bez odloučení) porodem........ a bohužel musím přiznat, že ten rozdíl stále přetrvává i když na rozumové úrovni jsou pro mě obě děti samozřejmě stejně důležité.
Odpovědět
 Sylva2 
  • 

Re: Též se musím připojit 

(4.3.2009 9:37:19)
Ahojda,
počáteční průběh obou mích porodů byl zhruba stejný, jako u tebe. Nakonec jsem naštěstí porodila normálně, i když poprvé to bylo velké martirium, trvalo to nekonečně dlouho, taky jsem se neotvírala. No nijak příjemný zážitek. Po druhé to pro změnu bylo velmi rychlé a téměř bezbolestné. A takový ten nával štěstí se nekonal ani jednou. i když mi podruhé dítě odnesli jen na nezbytně nutnou dobu, tak akorát jsem stihla porodit placentu, proběhlo šití a MM mě doprovodil na pokoj, kde mi jí sestřičky ihned daly- bylo na mě vidět, že jsem v nejlepší kondici. Byl to celkem cvrkot, dohromady to typuji tak na hodinu. Předtím mi jí samozdřejmě nechali na přisátí. Vlastně nebyly po porodech žádné vážné komplikace, ani jsem neměla pocity, že něco nezvládnu. Ale nával štěstí se prostě nedostavil. Já toho neželím, nemyslím si, že by tím pro mě a mé děti nastal konec světa. Vlastně mě nad tím nikdy nenapadlo přemýšlet. Zažívám se svými dětmi spoustu takového toho tichého štěstí a je to pro mne důležitější než zážitek z porodu. Děti rostou a porod je dávno zapomenut.
Odpovědět
 Nasuada 


Re: Též se musím připojit 

(4.3.2009 9:58:06)
Promiň Sylvo, přilepila jsi to na můj příspěvek, tak já se zase přilepím na tebe~k~. Nebylo by fajn, kdyby jsme mohli jako ženy na své porody vzpomínat v dobrém? Jasně, Jitka měla nějaké zdravotní problémy, ale my co jsme je neměli...... proč by měl být porod něco co se musí přežít a zapomenout. Já na svůj druhý porod vzpomínám docela ráda. Taky to pekelně bolelo a byla to námaha, ale na druhou stranu to byl dost posilující zážitek. Z prvního porodu jsem si odnesla spíš nějaké ty mindráčky.
A co se týká vztahu k dětem - zatímco s prvním dítětem je pro mě důležité se neustále ujišťovat, že se máme rádi, tak u druhého je to samozřejmost. A ještě něco - před druhý porodem jsem se ptala duly, jak je možné, že jsem se u prvního dítěte nechala přemluvit k odloučení a ona mi připomněla oxytocinovou injekci (vlastně dvě - na rychlejší otevření a na odchod placenty). To pak na hormonální úrovni taky třeba prostě žena nezafunguje tak jak má.

Abych nemyslela jen na sebe - Jitko, teď je opravdu třeba být v klidu - každý den se přesvědčuji jak je pro děti důležitá moje pohoda a jistota!!!!!!Takže žádné~q~, ale ~t~. Přeju ti hodně štěstí s miminkem.
Odpovědět
 Sylva2 
  • 

Re: Též se musím připojit 

(4.3.2009 10:13:14)
Promiň za to přilípnutí, chtěla jsem reagovat přímo na článek. Asi jsem se nevyžvejkla dost jasně, začátky mých porodů byly stejné s autorkou, protože byly také vyvolávané kvůli diabetu. Taky hospitalizace, tabletky, dlouho nic atd. Úplně normální porod jsem nikdy nazažila a nikdy nezažiju. Ale není to konec světa. To je z toho důležité sdělení. Je úžasné, že přes všechny ty komplikace mám nádherné a zdravé děti a pokud se kýžený zážitek nedostavil, co se dá dělat- důležitý je ten výsledek. Žen, které mají nějaké komplikace a nemohou rodit přírodně je celkem dost. A myslím si, že trápit se kvůli něčemu, co stejně opravdu nikdy nemohu mít, je krajně zbytečné.
Odpovědět
 Nasuada 


Re: Též se musím připojit 

(4.3.2009 10:25:35)
Sylvo, já nechci být necitlivá, ale mám prostě dojem, že těch žen, které nemůžou rodit bez "tabletek" je až nápadně hodně. Když to zase vztáhnu na sebe. Tak první porod se bez intervencí neobešel a druhý ano. Je jasné, že mi musí vrtat hlavou zda to bylo nutné i poprvé...... a je mi jasné, že kdo to nezažil tak o tom zase až tolik nepřemýšlí. Já se o porody a miminka prostě více zajímám, není to pro mě jen nějaká epizoda ze života a chápu, že kdo má jiné zájmy tak se v tom tak nehnípe~x~
Odpovědět
 Shayla a 3 kluci 


Re: Též se musím připojit 

(6.3.2009 9:50:18)
Já si myslím, že kromě separace a vůbec medikace při porodu, která má na to vnímání a přijetí dítěte vliv (ovlivňuje přirozené vylučování hormonů), tak je tu ještě jedna věc. Koncept kontinua, chybějící vesnice. Žijeme příliš izolovaně a projevuje se to nejen na dětech, sourozenecké rivalitě, ale u mě třeba i tím, že jsem otrávená z toho věčného stereotypu (uklízet, jídlo, uvařit, nakrmit a tak). Tou izolovaností nemyslím to, že nevytáhnem paty z bytu, ale vůbec to, že bydlíme sami v bytě. Jeden autor tomu, co chybí, říká vesnice, v Konceptu kontinua se zase vychází ze života primitivních kmenů někde v Amazonii. Prostě na rutinní práce je tam vždycky více lidí než jeden nebo dva, více dospělých na děti, kteří se případně zastoupí, více dětí, které si spolu můžou hrát, více dospělých, ke kterým se dítě může podle svých schopností připojit, aby pomáhalo. Mně stačí vidět ten rozdíl, když se vypravíme s kamarádkama, které mají děti, na hory, vaří se společně, děti si hrají spolu, hlídají se podle toho, kdo zrovna nevaří nebo nedělá něco jiného a funguje to úplně jinak než když je člověk s nima doma.
Odpovědět
 Tulka 


Re: Též se musím připojit 

(6.3.2009 10:07:48)
Pro dost rodiček je ten pobyt na poporodním dost nepříjemný zážitek,ideální by bylo,kdyby si rodička sama mohla určit,jestli je pro ni přínosné těch pár dnů"odpočívat" v porodnici,nebo si jít odpočinout domů.Já jsem cítila velkou úlevu a odpočinula jsem si až doma,zrovna tak většina mých známých.Je to asi individuální,ale měla by tu být možnost volby.
Odpovědět
 Shayla a 3 kluci 


Re: Též se musím připojit 

(7.3.2009 15:00:56)
V Podolí to bylo děsné. Dítě se nedalo vzít do postele, protože by z té šílené nemocniční kovové příšery spadlo, v sedě jsem kojit nemohla. Doma najednou klid, všechno šlo, jen tu laktační poradkyni jsme si museli pozvat domů. Druhý porod ve Vrchlabí - tam bych řekla, že jsem si snad opravdu i po porodu odpočinula, protože jsem nemusela vařit ~j~ Postel široká, manželská, dítě prakticky celou dobu s námi v ní. Třetí porod? Jaký je další level? ~;)
Odpovědět
 Liška s banem :) 


Hormony x vyčerpání 

(4.3.2009 9:47:15)
Ahoj, já obě své děti rodila spontálně přirozenou cestou a po prvním porodu jsem opravdu byla zaplavena štěstím a absolutní láskou, po druhém již méně (jo radost byla, hlavně z toho, že to mám už za sebou) a dokonce se mi podařilo po druhém porodu v noci i trošku pospat. Myslím si, že to hodně souvisí s vyčerpáním a nevyspáním. Ke druhému porodu jsem šla hodně nevyspalá, protože malý poslední měsíc těhotenství v noci kopal a já nemohla spát. Tudíž hormony štěstí byly přebity únavou. Ale to vůbec neznamená, že bych své děti milovala rozdílně. A propo - nemyslím si, že by to souviselo s tím, jestli bylo miminko odděleno od maminky či ne, protože já měla své děti po porodu stejně dlouho a stejně brzy začalo rooming-in.
Odpovědět
 olsche 


Re: Hormony x vyčerpání 

(4.3.2009 10:05:16)
K tomu se musím přidat, první dítě se mi narodilo rychle, jen bohužel s použitím kleští. Po běžné prohlídce mi ho hned na porodním sále šoupli do postele. A já si tenkrát říkala a co jako? Tohle je ten zázrak? Mimino,no..:-) Při dalších dvou porodech už jsem si to prožila i s tím absolutním štěstím a radostí. Ale u prvního nic, tam jsem to ze začátku necítila. A všechny tři děti jsem měla po narození hned na břiše a po prohlídce byly zase hned u mě. Takže odloučení stejné, pocity jiné.
Odpovědět
 metty, 3 kluci 


Re: Hormony x vyčerpání 

(4.3.2009 12:46:50)
Já jsem rodila úplně přirozeně, bez vyvolávání a přesto jsem byla po porodu tak vyčerpaná, že jsem se jen koukla na miminko -hmmm, hezký a zbytek doby, co jsem s ním strávila na sále jsem proklimbala. Mimčo jsem měla prakticky pořád u sebe, ale na žádný příval štěstí si nepamatuju. Jen na nekonečnou únavu (rodila jsem celou noc a nevyspala se). Až do odchodu z porodnice jsem měla pocit, že to takhle nejde, jen tak mi dát miminko sebou domů - bez ničeho. Říkala jsem si, že je to divné, i na řízení auta musím mít řidičák a tady mi dají malé miminko jen tak.~:-D Až po porodu druhého syna jsem cítila něco jako štěstí, měla jsem chuť ho chovat, pozorovat, až mi tekly slzy. Jenže tehdy jsem byla relativně v pohodě, vyspaná a nevyčerpaná.
Odpovědět
 Jana + 3 rošťáci 


Žádné štěstí 

(4.3.2009 9:48:33)
Přesně to, co popisuje autorka článku, jsem zažila u prvního dítka. Dcerka byla hezká ale nic víc. A porod byl celkem snadný a rychlý!!! Tenkrát jsem měla velké potíže s otcem dítka, s manželem alkoholikem, takže jsem se, bohužel, nijak extra o dítě nezajímala. Najíst, přebalit, pomazlit - to ano a dostatečně, ale takové to citové, toho bylo málo. Často jsem brečela, protože jsem byla skoro pořád sama, byly to šílené nervy, za které dodnes (11 let) dcerka "pyká". Je velmi nevyrovnana, citově labilní. Jednu dobu mi dokonce z nervů mívala horečky 39 °C!!!! A trápí se se všelijakýma tikama, kolikrát děs! Další dva porody byb mnohem horší, druhý KP s urychlovákem a opět holka, i když sjem si hrozně přála kluka, ale už jsme měly jiného tatínka, který byl hrozně šťastný i za holčičku, takže mě to po pár vteřinách zklamání přešlo a byla jsem šťastná jako blecha. třetí porod byl velmi akutní císař - mimču přestalo bít srdíčko, ale ten rošťák to jenom nahrál, protože se mu nechtělo "rodit se", apgar skóre měl hned 10 a byl to vytoužený klučina!!!!
Uběhlo spostu let a já se pořád trápím tím, že jsem prvorozenou dcerku hned nemilovala, až postupně. Ale dnes mám všechny tři hrozně ráda, všehny je miluju, ne stejně, to nejde, ale šíleně. Takže, milá autorko, nic se neboj, časem to přejde a ty budeš svoje dítě také šííííleně milovat, nech tomu čas!!!!
Odpovědět
 zuzka 
  • 

Taky to znám 

(4.3.2009 10:11:37)
Totéž jsem zažila u prvního porodu, který byl taky vyvolávaný (praskla mi plodová voda), pumpovali do mě oxytocin po litrech. Měla jsem z toho děsné deprese,byl to pro mě cizí obtěžující tvor, kojení bolelo, pak zánět prsu...Myslím že to celé jde na vrub uměle podávaným hormonům během porodu. Druhý porod byl přirozený,ale museli jsem s dulou v porodnici bojovat, protože se doktorům zdálo, že je třeba urychlovat otvírací fázi. Nejen,že stahy méně bolely, nebylo třeba mě střihat, ale byl to nádherný zážitek, euforie a stavy totálního štěstí. A to porod trval 20 hodin!
Odpovědět
 Aja 
  • 

Re: Taky to znám 

(4.3.2009 10:22:23)
HLásím to samé, stejný porod, pocity, dokonce i jméno prvorozeného se shoduje. Dnes je mu pět. U nás to taky nebyla žádná smršť lásky a pocitů, my jsme se prostě postupně skamarádili. Chce to čas, bude to dobné. Prostě to tak někdy je. Držím palce!
Odpovědět
 Eva, 2kluci + brisko 
  • 

Zazitek na cely zivot... 

(4.3.2009 10:42:09)
A nebyl to snad zazitek na cely zivot? Ja uz mam za sebou porody dva, jeden prirozeny, jeden Cisarsky rez a jeden porod pred sebou ale mohu s jistotou rict, ze nezapomenu na podrobnosti ani jednoho z nich, nerikam, ze by to byly takove super skvele zazitky, ve druhem pripade slo dokonce o zivot, a v obou pripadech jsem byla rada, ze uz je to za mnou, na pocity nekoncici materske lasky nebylo ani pomysleni. Ale pak se vse tak prirozene rozbehlo,, pri kojeni, prichodu domu z porodnice, s tatinkem... Podle me je vsechno tohle naprosto normalni.
Spis me ted napada, ze opravdu jsou to nejsilnejsi zazitky meho zivota. Jakkoli byly bolestive, zivotohrozujici a neprijemne. Na zadny jiny silnejsi zazitek si ne a ne vzpomenout.
Odpovědět
 Vaal 


Není to spíš PRVNÍM porodem? 

(4.3.2009 10:43:00)
Autorko, já po císařském řezu o malou také neměla moc zájem. Starala jsem se hlavně o sebe, aby mi už bylo lépe.Když mi ji přivezli, tak jsem si říkala jak je krásná...ale žádné city.Třetí den mi ji dali, aby mi ji za pár hodin zase vzali na fototerapii a světe div se, já brečela!!!Stačilo pár hodin nepřetržitého pobytu a už jsem k ní "něco" cítila. Co jsem měla, během pobytu v nemocnici, čest poznat jiné matky, které rodily císařem a byly druhorodičky, tak měly vztah k dítěti jiný, jaksi víc láskyplný. Hned volaly(i přes bolesti) po přiložení. Plakaly, když nemohly být s ním a na mě koukaly s opovržením. A přitom měly naprosto totožný proces hospitalizace jako já. Prvorodičky ať už císařem, nebo vaginálně, byly tak nějak v pohodě, žádné velké emoce. NEBO SE MI TO JENOM ZDÁ?
Odpovědět
 Nasuada 


Re: Není to spíš PRVNÍM porodem? 

(4.3.2009 11:09:02)
Evál, podle mě to není otázka kolik dětí jsem porodila, ale spíš o kolik jsem se starala. Já jsem před porodem žádné mimino snad ani nedržela v ruce a podle toho to taky pak vypadalo~:-D
Odpovědět
 Nasuada 


Re: Není to spíš PRVNÍM porodem? 

(4.3.2009 11:30:51)
Tedy teď mě došlo,že jsem to napsala dost nešikovně. Prostě jsem chtěla říct, že pohled na maminku, která už ví jak má dítě držet, co dělat aby neplakalo a bylo spokojené, potěší oko....... Myslím, že to nemusí nutně vypovídat nevypovídá o tom, že svoje děti milovaly v tu chvíli víc než ty, prostě jen věděli co je třeba dělat. Ta dvojka spokojená máma - spokojené dítě funguje totiž i naopak. Usmívající se dítě v tobě vyvolává úplně jiné pocity než to které brečí na celé kolo.
Odpovědět
 Andrea 
  • 

Re: Není to spíš PRVNÍM porodem? 

(4.3.2009 18:38:26)
Souhlasim.Take jsem se pred prvnim porodem o zadne dite nestarala,vlastne jsem to se synem ani moc neumela a citila jsem se za to dost trapne.Zadne silne emoce jsem necitila,myslim,ze jsem si ani poradne neuvedomovala,co jsem vlastne porodila.
Odpovědět
 Verka351 


Porod-největší zážitek v životě 

(4.3.2009 10:54:02)
Jitko,jsem taky diabetička,mám dva kluky narozené 2r po sobě.První porod vyvolávaný-38t.Jeden den mě přijali a druhý den se šlo na věc,já v šoku,tabletka zabrala okamžitě,já měla takové stahy ,že doktoři koukali,ale neotevírala jsem se.po 24hod trápení,kdy praskla voda,začal mít syn problémy a jeli jsem na CS.BOhužel měl syn silnou hypoglykemii,problémy s dýcháním apod,tak skončil na JIP.tak byl 10dní.Co 3hod jsem ho tam chodila kojit-no kojení-byl to boj,neustálé měření glykemky,co 3hod vstávání a kojení na JIP v jiné budově udělaly své,po týdnu jsem se totálně složila.Nikoho nezajímaly moje prsa jak balony,neměla jsem u sebe dítě.......krom glykemky se o mě nikdo nestaral.Řvala jsem jako amina,potila se tak,že bv noci jsem i 2x převlékala sebe a celé lůžko.některé noci jsem nespala vůbec,protože po návratu z JIP jsem masírova aprsa a odstříkavala,protože syn skoro nic nevypil.Jak přišla moje diabetoložka po týdnu dovolené spráskla ruce a okamžitě zakázala měření glykemi,na 1. místě byl můj odpočinek.Strašně jsem chtěla rodit přirozeně,ale bohužel.Jsem ráda,že je syn zdravý.Druhého syna mi brali CS v 37t,tak dlouho jsem na nich seděla až jsem si CS vydupala.Už jsem nechtěla zažít to co před tím-ne kvůli mě,ale strachem o dítě.Většina mých známých diabetiček stejně nakonec na CS řezu skončily.Podruhé jsem oba vše zvládli.Jsem ráda,že je to za mnou a mám dva kluky jako buky-pěkné raubíře......jsem ráda,že jsem do toho 2.šla,opravdu.........zdraví.vpe
Odpovědět
 marketa 
  • 

co bylo spatne 

(4.3.2009 11:48:45)
zase jeden zbytecny cisar ... :-(

taky jsem mela cukrovku - merila jsem sama, pristroj stoji cca 1000 kc a platila ho pojistovna. rano a po jidlech male pichnuti do prstu a peclive vedeni tabulky.

inzulin jsem taky pichala sama (i kdyz davky byly nakonec dost vysoke) a zvysovani davek pravidelne telefonicky kontrolovala s lekarkou. osobni kontoroly (vyzvednuti receptu na inzulin) jednou za 14 dni. zadny problem.

hladina cukru byla diky davkam inzulinu normalni - diabetolog stejne jako gynekolog mi potvrdili, ze se podle poslednich vyzkumu naopak doporucuje predcasny cisar nedelat.
ceka se normalne a muze se normalne prenaset. sleduje se jako u normalnich rodicek funkce placenty atd a nechava se tomu volny prubeh. prenasela jsem 5 dni. porod normalni, vaginalni. cca 12 hodin.

u ditete se prvnich 24 hodin meril cukr v 3 hodinovych intervalech. me cukr nikdo nemeril, pristroj jsem mela sebou, jsem svepravna, merila jsem sama jeste cca dva dny, abych se ujistila, ze se hormony vratily do normalu. merila jsem jako predtim - rano a po kazdem jidle.

diabetolog mi zduraznil, ze to s merenim po porodu nemam prehanet a ozvat se mam jen kdyz budou hodnoty hodne presahovat normal. coz se nestalo. zase to mam zmerit po par tydnech a na kontrolu mam zajit az prestanu kojit.

nejhorsi na cukrovku se stres. ten cisar byl zbytecny. je to fakt skoda a velka chyba doktoru. kdyby te nechali klidu a netrapili, mohlo to dopadnout jinak.

rada pro priste - zmenit diabetologa i porodnici! a delat vse pro pohodu a klid duse. to ma totiz na cukrovku velky vliv.
Odpovědět
 Beezi,V+J 


Re: co bylo spatne 

(4.3.2009 13:51:38)
Možná se mýlím, ale autorka píše "mám cukrovku", takže to chápu tak, že se nejednalo o těhotenský diabetes, ale o DM nezávisle na těhotenství. Což bude asi přeci jen o chlup vážnější diagnoza, než GDM. Nechci tím nijak obhajovat způsob vedení autorčina porodu, přiznávám, že nevím, jak to v takových případech obvykle chodí. Jen chci upozornit, že to možná není tak jednoduché.

Co se týče porodu ženy s kompenzovanou GDM, souhlasím s tebou (z vlastní zkušenosti), že za podmínky dostatečného sledování miminka není třeba vyvolávat porod předčasně.
Odpovědět
 Dajenka, 1 dítko 


Re: co bylo spatne 

(9.3.2009 17:08:19)
Tak tohle mi hodně připomíná vlastní příběh. Těhotenská cukrovka, vyvolávání porodu tři týdny před termínem. Po týdnu pokusů císař. Pak mi přinesli miminko a řekli: tak tohle je váš syn. Aha. Kamarádka říkala svému synkovi po císaři přidělenec. Trefné. Taky svého syna nesmírně miluju, ale je pravda, že jsme se sžívali déle.
První porod mě poučil.
Druhé těhotenství opět cukrovka na inzulinu. Chodila jsem poctivě na kontroly, hlídala si glykemie, měla vynikající diabetoložku, miminko se vyvíjelo ukázkově. Našla jsem si výborného porodníka ve FN Ostrava- Poruba, který pravidelně kontroloval ozvy, točil ctg, měřil průtoky, hlídali jsme bedlivě kompenzaci cukrovky a nechali všechno na přírodě. Porodila jsem spontánně, druhá doba porodní netrvala 10 minut. Ačkoliv mi hrozili, že to bude dlouhé, protože jsem prvně rodila císařem a že dítě bude velké a že si to mám rozmyslet, porod byl rychlý, bez komplikací. Chlapeček 3,6 kg ("náš" pan doktor říkal, že to určitě bude pod 4 kg). S odstupem vzpomínám na druhý porod velmi pozitivně. Když jsem držela v náručí své dítě ještě s pupeční šňůrou, byl ten pocit úplně jiný. Až jsem měla špatné svědomí, jestli toho druhého nebudu milovat víc. Ale myslím, že ne...
Odpovědět
 Cita 


A kdo tu euforii cítil hned? 

(4.3.2009 11:49:23)
Jen takový malý průzkum...skoro od všech známých jsem slyšela spíš to, že euforie se nekonala..

Oba porody komplikovaný..u prvního jsme omdlela, takže sem na chvíli i zapoměla, že rodím..najednou mě někdo plácal po tváři a ukazoval mi něco modrýho hlavou dolu..já si nepamatovala ani to, že jsem byla těhotná... K tomu problémy s kojením, nevyspáním, brekem, kvůli zlomeným klíčním kostem...poprvé jsem cítila, že ho miluju tak možná po půl roce :o)

Malou sem po porodu odmítala, ležela několik hodin na jipce na kyslíku...jenže s ní jsem několik hodin po porodu prospala (možná tři?), další možná čtyři jsem byla sama na pokoji (velmi šťastnou shodou okolností), a pak s ní strávila jednu úžasnou noc..Nikoho jsme nerušily, svlíkla jsem se do nahata, přes lampičku přehodila plínu..no intimčo hadr. Malou jsem si pořádně prohlídla, pomazlila, očuchala, celou dobu si mě prohlížel i ona...pomaloučku zkusmo přiložila...Nádhera :-), krásně se přisála a už byla moje, prostě paráda.

Já bych zařídila pro všechny maminky samostatný pokoje (chápu, že spoluležnice byla naštvaná, když malej pořád brečel, ale nedalo se nic dělat, ona by taky brečela, mít něco zlomenýho). Zrušila debilní meření teploty, pravidelné přeměřování čehokoli kdykoli, okamžitý povinný odchod na jídlo, prohlídku dítěte lékařem, sotva mi usnulo... Prostě nebudit, nerušit...a možnost, když něco potřebuju, abych se měla koho zeptat (a ne se ptát v přesně vymezených minutách, které většinou nevyužiju, protože si na dotaz zrovna nevzpomenu)..

Jak ráda bych si za tohle všechno připlatila!

Bohužel v českých porodnicích je vše zařízené tak, aby to vyhovovalo personálu a ne matce a dítěti..sester je málo, jsou špatně placené a doplácíme na to my..měla by existovat možnost volby: standart pro všechny+ možnost připlatit si nadstandart (ovšem pro každého, kdo má zájem!)
Odpovědět
 Tizi 
  • 

Re: A kdo tu euforii cítil hned? 

(4.3.2009 12:10:06)
Nedá mi se nepřipojit, docela mě štvou ty řeči o přirozeném porodu, neodloučení dítěte od matky apod. Rodila jsem císařem ale nebyl plánovaný, byl akutní, dítě se málem udusilo, musila jsem dostat narkozu, takže žádný zážitek z porodu, navíc jsem měla vážné poporodní komplikace, které vyvolaly další operační zákrok, takže dítě jsem měla u sebe na pokoji až čtvrtý den. Chvála bohu za to, nebyla bych dříve schopna se o něj postarat. Ale milovala jsem ho hned od první dne, rozkojila jsem se i přes to v pohodě, náš vztah je velice hluboký a to už je pár let zpět. Maminky nevěřte tomu, že když rodíte císařem nebo nemáte dítě pořád u sebe musíte překonávat jakýsi podvědomý blok jak se někteří snaží vsugerovat. Opravdu to tak vůbec nemusí být!
Odpovědět
 brzobohatka 


Re: A kdo tu euforii cítil hned? 

(4.3.2009 12:23:12)
to si pleteš pojmy s dojmy. Nikdo přece netvrdí, že kdo nerodil přirozeně nemůže své dítě milovat! bavíme se tu o porodu a euforickém zážitku po něm.
Odpovědět
 wenesia 


Re: A kdo tu euforii cítil hned? 

(4.3.2009 12:32:38)
...něco podobného se dá zažít i v české porodnici. Opravdu, zažila jsem pohodu, nevyrušování, sestřičky milé, ochotné, když jsem kojila a přišla dětská lékařka, řekla, že přijde později, atd. ~:-D ~s~
U svého prvního syna jsem euforii lásky nezažila hned, přicházelo to postupně. Dokonce jsem si v duchu říkala, že by si ho už mohl někdo vzít, těhotenství i porod mám za sebou, tak už je to všechno.~t~ Zato u druhého jsem byla rozechvělá štěstím hned na sále, hned co mi ho dali na bříško. ~p~
Odpovědět
 zuzini 


Re: A kdo tu euforii cítil hned? 

(4.3.2009 14:18:50)
Sálíku, cítila, cítila jsem euforii, když mi dali malou do náruče. Pak mi ji vzali a šli umýt, zvážit.... A euforie byla tatam. ~;((
Když mi dceru přinesli, odvracela jsem se od ní a nechtěla jsem nic jiného než dopočívat.

Odpovědět
 Dana 
  • 

Re: A kdo tu euforii cítil hned? 

(4.3.2009 15:03:21)
Souhlasím s tím,že chybí to soukromí,atd.atd.
U prvního dítěte jsem byla vyjukaná,dělala jsem vše tak,jak mi v rychlosti řekly sestry,neodvážila jsem se oponovat a brečela jsem spolu s miminem.
U druhého(přestože jsme byly 4 matky s dětmi na pokoji),jsem už věděla,že se mám řídit vlastním instinktem a byla jsem více nad věcí.Bylo mi dobře,tak jsem si teplotu neměřila,malá byla taky ok,tak jsem jí také neměřila,protože mi to ani tou rychloběžkou nejde(doma jsem měla digitální teploměr),sestrám jsem řekla,že jí nebudu vážit před a po krmení,ale pokud na tom trvají,tak až večer,když byl čas koupání a malá mi právě usnula,tak jsem sestře řekla,že jí budit nebudu atd.Vše jsem řekla v klidu s úsměvem a nikdo mi neoponoval.Vychutnávala jsem si,že nemusím vařit,prát,uklízet a mám čas jen na malou,kterou jsem si pokládala na prsa a takto jsme spolu odpočívaly.Byla spokojená,nebrečela.
Kdybych si to mohla ještě potřetí zopáknout,tak bych uvítala ten samostatný pokoj.To bych mimču zpívala i ukolébavky :-) a navíc se mohla i pořádně vyspat.Přece jenom,když vám střídavě na pokoji řvou 4 mimina,tak se fakt nevyspíte.
Odpovědět
 Zdenka_ 


Re: A kdo tu euforii cítil hned? 

(4.3.2009 15:58:00)
U mě na tu euforii došlo docela brzo, ale ne úplně hned (rodila jsem přirozeně a docela rychle, takže nějakým vyčerpáním to nebylo). Od všech známých z fotek z porodního sálu jsem znala mimina se zavřenýma očima a mě dali do náručí někoho, kdo na mě civěl velikýma očima a upřeně bez jediného mrknutí si mě prohlížel. Já nevím, ale v takové chvíli je pro mě těžké propadat nějaké euforii, když na vás zblízka upřeně civí někdo, koho vidíte prvně v životě ~:-D
Odpovědět
 Katla 


Já  

(4.3.2009 20:15:14)
Nekecám. U všech tří dětí. Okamžitá zamilovanost, děti okamžitě nasáčkované v posteli (u prvního přes protesty a vyhrožování sester), očuchávání, bezmezný obdiv, bezbřehé majetnictví - i kradmý pohled jsem brala jako pokus o krádež dítěte, já jsem to měla přesně naopak - až postupem času jsem své děti začala vnímat realističtěji - což neznamená menší lásku.
Odpovědět
 10.5Libik12 


Re: Já  

(4.3.2009 21:38:46)
No tak já jsem své odnášené děti ani nepoznala(jednou jsem se hrnoula pro cizí), ale bylo mi tak nějak hezky lehce křepce na světě, jak jsem byla maminka. Dneska je jim o 20-24 let více a už je teda poznám, neřády:)
Odpovědět
 singera 
  • 

Re: Já  

(4.3.2009 21:52:40)
~t~
Odpovědět
 Petra-4děti(15,12,8let a 3roky 


Re: Já  

(15.3.2009 0:25:55)
U prvního syna jsem byla v euforii okamžitě a navždy.Chtěla jsem ho hned k sobě na pokoj,ale pro těžký porod jsem je ukecala až 10h.po porodu,pro mně to byla věčnost.Spal jen u mně v posteli(také přes velké protesty sester),u druhého syna nic, nevím jestli to bylo tím, že jsme chtěli holčičku, nebo 2,5dne na vyvolání a na hekárně a stále nic a nic,ale s ním jsem se musela sžívat. U dcery a dalšího syna jsem byla také v euforii,měla jsem je u sebe hned jak to bylo možné a to 4hod. po porodu a jen u sebe v posteli.Musím,ale podotknout,že jsem po příchodu z porodnice domů měla u všech čtyř stav závratného štěstí, kdy mi ani spánek moc nechyběl.Stačilo mi zdřímnout si vždy 10minut u kojení a to trvalo.5měs.
A to jsem měla děti, které normálně do 6.měs. v postýlce neusnuly,ale jen v náruči a při každém pohybu se probudily.A já se na ně dívala a dívala.
Všechny je moc miluji,ale stále ve mně hlodají výčitky,proč jsem druhého syna nezbož"novala hned na sále.Ale hormony si snámi hrají.
Odpovědět
 Lusika, Lucinka+Honzík 
  • 

já u druhého... 

(5.3.2009 19:03:18)
Ahoj,
první vyvolávaný porod mi přinesl pocit štěstí ihned - ovšem jen o tom ŽE UŽ KONEČNĚ TA HRŮZA SKONČILA. Miminko jsem si potulilla a nakojila, ale euforie/vztah nulový.
Druhý porod jsem měla FANTASTICKÝ, do poslední chvíle doma pod dohledem PA, v porodnici jen vstupní vyšetření a hůrá tlačit. Druhý porod pro mě byl posilující zážitek, vlna lásky mě přímo zavalila..

Nevím, z mého pohledu má na vznikající vztah vliv způsob porodu, článek mi to potvrzuje. Ale možná je to jen náhoda.

Vyvolávací tablety jsou fakt svinstvo, bolesti jak čert a dlouho. U druhého porodu jsem si myslela, že to ještě nemůže být porod, protože to přece bolí tak málo...

Lusika
Odpovědět
 Encarna 


Měla jsem to podobné... 

(4.3.2009 12:38:31)
Radost z toho, že je syn na světě a je zdravý jsem měla až 3 měsíce po porodu. Už jsem se chtěla regulérně objednat k psychologovi, připadalo mi, že nejsem normální. Všichni mi říkali, "to jsi šťastná, že máš miminko" a já nevěděla co mám odpovědět. Připadala jsem si maximálně vyčerpaná, unavená, vyřízená z toho že stále brečí, nespí, že nemám minutku pro sebe, že mě nikdo nepolituje a nezeptá se jak se cítím já, ale stále jak je na tom malý~;((. Byl to děs~;((
Dnes jsem přesvědčená, že to bylo naším špatným startem, kdy on byl díky nízké porodní váze týden v inkubátoru a já ležela úplně na jiném patře. Po porodu mi ho vůbec neukázali, měli strach že nebude ok, tak ho šupem transportovali na Jipku. Když jsme pak konečně leželi na odd. nedonošených spolu, tak chudáček stále plakal a plakal, nebyl k utišení. Sestry za námi ani nechodili, měly nás plné zuby - on stále ječel a já bulila nad ním, nevěděla jsem si s ním rady. Dnes už je to za námi, je to náš 16-ti měsiční miláček~s~. Každopádně na ten začátek nikdy nezapomenu a doufám, že u druhého mimi to bude lepší.
Odpovědět
 Katka,kluci 6 a 10 
  • 

Re: Měla jsem to podobné...neboj 

(4.3.2009 12:47:08)
Bude to lepší. U druhého už budeš minimálně ten pesimista, co může být překvapen jen příjemně.Já jsem měla při prvním to samé,co ty,úplně jsem nesnášela všechny ty řeči o šťastné mamince...já š´tastná rozhodně nebyla.
Já ani druhé nechtěla, pak jsem se rozhoupala a ejhle, najednou jsem byla mile překvapena, že to může být celkem fajn...
Odpovědět
 Encarna 


Re: Měla jsem to podobné...neboj 

(4.3.2009 13:06:01)
Katko díky, taky doufám, že to bude lepší:-) Je to pro mě tak příjemný, že mně potvrzuješ moje pocity, ten fakt, že to někdo cítil stejně. Mně spíš tenkrát připadalo, že moji nejbližší - třeba mamka - mě vůbec potvrdit nedokážou. Spíš to bylo naopak, pořád mluvila o tom jak musím být v pohodě a šťastná, že přeci brečí všechny děti a že mu musím stanovit režim atd. Jako že je nežádoucí, aby se maminka cítila blbě a ještě o tom mluvila. To mi tenkrát fakt nepomohlo~Rv, mamka to taky po ňáký době uznala.
Každopádně na druhý mimi už budu doufám obrněná a připravená, ale dám si ještě chvilku čas~:-D
Odpovědět
 Drahuška 
  • 

Přišlo to až při druhém 

(4.3.2009 13:42:12)
Neboj, taky jsem byla na tom stejně. Porod předlouhý, bolestivý, po porodu jsem omdlévala, protože jsem ztratila hodně krve a teď tady byl ten prcek. Byla to hrůza. Časem se vše spravilo, ale myslím, že syn to tehdy cítil, že jsem se s ním tak nemazlila a chovala jsem se k němu spíš zdrženlivě, protože dodnes(5let) se strašně rád mazlí a pusinkuje a pořád mi říká, že mne má moc rád, tak si myslím že si to teď vybírá. Ale když jsem porodila dceru, měla jsem rychlý, ikdyž bolestný porod, tak to byla euforie. Byla jsem šťastná a měla jsem enegrie na rozdávání. Fakt jsem si to vychutnala. Jenže dcera je zase opak. Mazlí se sice ráda, ale když nechce, tak nedá ani pusu. Možná to není tím, ale takovou zkušenost mám já.
Odpovědět
 Katka, dcera3,5 
  • 

Taky tak 

(4.3.2009 13:51:48)
Ahoj,
naprosto chápu, jak jste se cítila.Měla jsem akutní císařský řez v termínu, dcerka byla úplně šejdrem otočená a navíc cpala ruku ven, takže nic jiného nešlo dělat. Nevím, zda jsem nemohla mít alespoň třeba epidurál...na to nějak nebyl čas se ptát. Probudila jsem se do horeček, šoku ( třesavka, pláč, zmatek) a jediný pocit byl ten, že jestli mi někdo to dítě přinese, vyhodím ho pryč. Bylo mi tak zle, že mi stačilo vědět, že je v pořádku. Parkrát mi malou přinesli na JIP,v leže a s bolestí břicha a horečkou mi to bylo téměř jedno - což je děsný. První pocit lásky a štěstí bylpo týdnu od porodu, když jsme byly doma. Pořád to mám v sobě, jako takový vnitřní dluh vůči ní i sobě...i když rozumem vím, že nic jiného dělat nešlo. Závidím maminkám, které mají ten vstup do nového života spontánní. Ale dcera je zdravá a v pohodě, já též. Takže objektivně je vše v pohodě. Hodně štěstí!!!!
Odpovědět
 fisperanda 


V těhotenství 

(4.3.2009 14:34:08)
Moje těhotenství bylo mizerný. Ale pamatuju si, jak jsem mívala chvilky, vyloženě chvilky blaha, kdy mě zalilo štěstí. Takle nějak si představuju účinek drogy. Něco tak silnýho, z ničeho nic. Určitě nějaká síla hormonů. Ale bylo to pěkný.
Po porodu nic. Byla jsem tak nějak připravená na to, jak přijde "Velký Pocit" ale nic se někonalo. Přemýšlela sem, jestli náhodou není nechutný hladit po hlavě oslizlý dítě a co to po mě chtějí a jestli když jsem dcerku nakonec pohladila jenom symbolicky, a pak ji dala manželovi, nevypadám jako krkavec a pod. Tohle se mi těsně po porodu honilo hlavou, žádný extáze se nekonaly. Ale zase si přesně pamatuju, že jsem si uvědomila jak jsem z dcerky šťastná až když měla tak dva měsíce. To už jsme se spolu sžily. Ne že bych jí předtím neměla ráda, jenom jsem si připadala víc jak robot, ty pocity byly prostě vzadu.
Odpovědět
 petra 
  • 

nemyslím, že je to nepřirozené 

(4.3.2009 14:40:37)
Nevím, ty pocity absolutního štěstí.....nevim jestli je to skutečné. Lidé se často vžijí do pocitů, které by podle všeho měli mít. Já se po porodu 2X šťastná necítila. Byla jsem k smrti unavená, bolavá, anemická. Dívala jsem se na Tomáška šťastná, že to mám za sebou, ale ne šťastná, že jsem máma. Protože pak bylo nutné vyndat operativně placentu, dostala jsem celkovou narkozu a když jsem se probrala Tomášek i manžel byli pryč. Asi jsem měla cítit starost o své dítě, ale měla jsem nějak dost starostí sama se sebou. Když mi ho pak za tři hodiny přinesli na pokoj, s tím, že už mu jsou dva dny (bylo mu 8 hodin, ale narodil se před půlnocí :)) a musím se tedy o něj už starat sama - sestry se staraly o miminka jen první den - necítila jsem se připravená. Večer pak začal plakat hlady, začala mi tím třetí noc prakticky beze spánku ......... no a než jsem začala kojit (to bylo po příjezdu z nemocnice), probrečely jsme ještě dvě. Domů jsem přijela o 15 kilo lehčí než před odjezdem do porodnice. Od té chvíle se všechno upravilo jako mávnutím kouzelného proutku a já konečně pocítila ten skutečný mateřský pocit - najednou jsem věděla, že to zvládnu a budu dobrá máma. Kromě starosti a únavy jsem konečně cítila také lásku. Dnes už je to jinak - i polomrtvá bych asi myslela víc na své dítě, ale to všechno prostě přišlo časem. Nebylo to pro mě samozřejmé od prvního okamžiku.
Odpovědět
 paukyna 


Re: Já to chápu 

(10.3.2009 15:43:24)
I já jsem měla císeřě.Dnes je málému skoro rok a miluji ho nade vše,ale po operaci jsem byla ráda,že jsem ráda a žádené pocity štěstí a lásky jsem při prvním pohledu na malého také nepocítila.Měla jsem bolesti,nemohla se hýbat a že jsem malého u sebe neměla,mi v tu chvíli vůbec nevadilo.Taky jem lásku pořádně začala cítit a po příchodu domů a je u nás až do teď.Takže NEJSTE JEDINÁ a já to chápu.~;)
Odpovědět
 Ráchel, 3 děti 


123 

(4.3.2009 15:09:12)
1. dítě: 35tihodinový porod, totální depka, únava, kojení hrůza - ale nakonec jsme všechno zvládli
2. dítě: euforie obrovská, následující dny byly jedny z mých nejšťastnějších v životě - dokonce i ten protivnej personál mi byl ukradenej, kojení v pohodě
3. dítě: ačkoliv to byl nejjednodušší porod, depka nejvyšší... dva dny před tím manželovi zemřel otec... ten můj se na mimi nepřišel ani podívat... s malým jsem se sžívala asi 3/4 roku
Můj závěr: co dítě, to jiný hormony :-D
Odpovědět
 Jitka 
  • 

od autorky 

(4.3.2009 15:21:16)
Děkuji Vám všem za moc milé příspěvky!
Mám skutečně diabetes 1. typu od dětství. Císařský řez mi byl nabídnut a já hrdinsky odmítla, že chci přirozeně. Tak příště už vím a třeba i já zažiju ten nával štěstí.
Odpovědět
 Skapik,Ráďa93,Hanek97,Maty06 


Re: od autorky 

(4.3.2009 15:40:18)
jen se pridam :-) mam dve deti v mladi :-) prirozene tychle , vsecko Ok , pocit stesti :-) a pak na stara kolena :-) jeste jedno , vyvolavany porod v terminu , nepostupujici , 2 dny desnych bolesti , kdyz jsem tvrdila manzelovi ze zadne dite nechci uz :-) no a pak vysvobozujici cisar , neb jako tretimatka preci porodim :-) no a to co popisujete , mimino ktere je mooje ,ale chemie nejak nefunguje , ale matkou uz jsem byla ,tak mi to tak prislo , ze k tomu cisari chybi ty hormony co spousteji prirozeny porod a to co nasleduje po nem , proste ta chemie , takze myslim si ze tak 3 dne jsem si vyrobila uz tu svoji hladinu :-) a je to Ok:-) ale pro prvomatku to musi byt asi tezke to uznavam ~x~~x~
Odpovědět
 Lou+3 


Ani po normalnim porodu 

(4.3.2009 17:52:18)
Ahoj, ja jsem tedy rodila 2x prirozene, tedy jednou s oxytocinem v zaveru, podruhe bez uplne niceho, vzdy s milym a vstricnym personelem a ani jednou jsem nebyla z miminka hned od zacatku nadsena. Pamatuju si ten pocit znechuceni, kdyz mi dali pochovat jste zakrvacene dite a ja nevedela, jak to odmitnou ta rici jim, at ho nejdriv utrou a zabali. Nejen ty hodiny s nim na porodnim sale, ale i dalsi dny a tydny jsem si musela na obe deti zvyknout, ale pak to stalo za to.
Nekdy proste laska prichazi pomaleji, ale urcite prijde. Myslim, ze takovy opravdu nejlepsi pocit a vztah k detem jsem ziskala tak od 5-6 mesicu jejich veku. Lucka
Odpovědět
 Andrea 
  • 

Re: od autorky 

(4.3.2009 18:27:16)
Vas pribeh je velmi podobny tomu memu,s tim rozdilem,ze ja nemam cukrovku.Porod byl take vyvolavany,kontrakce hrozne silne a caste,presto se 23hodin nic nedelo.Cisare jsem take hrdinsky odmitala a moc toho lituji.Kdyz se narodil,necitila jsem zadne emoce,nezmenilo se to ani pri kojeni a trvalo mi to nekolik mesicu nez jsem zacala citit nehynouci lasku.Zaprisahla jsem se tenkrat,ze uz dalsi deti mit nebudu.Porod byl do te doby tim nejhorsim zazitkem v mem zivote a stale je.Nyni je tomu 5 let,se synem mam skvely vztah a jsem znova tehotna.Musim teda uznat,ze z porodu mam nahnano,ale snad to nejak zvladnu.
Odpovědět
 Margottka 


Re: od autorky 

(4.3.2009 19:17:01)
Po akutním porodu císařským řezem v 30TT, (praskla mi vcestná placenta), mi ještě oznámili, že syn má těžkou vrozenou vadu, na kterou se v těhotenství nepřišlo. Syn byl dlouhou dobu v inkubátoru a já když jsem ho navštěvovala na JIP, jsem jen plakala.Rozhodně jsem necítila to, co se říká, že se má cítit. To jsem ještě netušila, že nás čeká 1. rok jeho života strávený víceméně po nemocnicích. Nikdo si nedovede představit těch bezesných nocí, těch cest, toho pláče, nadějí, zklamámí, depresí a já nevím ještě čeho).Dnes jsme relativně v pohodě,jsem šťastná že klučíka mám, i když nás čeká ještě dlouhá cesta. Ale z tohoto období mám doslova husí kůži a nevzpomínám na něj moc ráda.
Odpovědět
 arsiela, 


Re: od autorky 

(5.3.2009 10:38:40)
Margotko tohle jsem měla u druhého,taky se narodil s vážnou vadou a rozhodně jsem místo euforie a štěstí cítila obrovský strach,strašnej strach o toho malého človíčka,vztek na sebe samu,že ho nemůžu uchránit od těch infůzí,léků a věčného vyšetřování.Kolikrát jsme asi byla i na doktory pěkně protivná.Dodneška si pamatuju tu strašnou touhu malého vzít a někam utéct,nevěděla jsem kam,ale prostě pryč,abych ho měla jen pro sebe.I ted brečím,když si na to vzpomenu.
U prvního porodu se taky žádná euforie nekonala,rodila jsem sekcí,sice plánovanou,ale pozdě provedenou,takže jsem se vzbudila za dva dny na JIP ,neschopná se pohnout a vnímat.Jediné co si pamatuju je,že mi malého přinesli ukázat a měl obrovské řasy.Pocity obrovského štěstí jsem měla až za pár dní,když nás dali na společný pokoj,měla jsem štěsti na konci roku 94 bylo fakt minimum porodů,takže jsem tam byla s malým sama.Tak to jsme teprve začala mít radost.
Odpovědět
 singera 
  • 

Jak u kterého dítěte 

(4.3.2009 21:20:43)
Já měla největší strach z toho, jak příjmu předčasně narozeného syna. 26tt,800g. Nikdy jsem o tak extrémně nezralých dětech nečetla. Kontrakce se bohužel "rozjely" tak brzo díky infekci a porod se´už nedal zastavit, ikdyž jsem 7 dní měla v žíle kapák na sklidnění.
Rodila jsem "normálně", porod byl pak rychlý, že lékařský personál stačil tak tak dorazit do pokoje za mnou. Po porodu jsem měla strach se na syna podívat, že je mrtvý...Až když jsem slyšela tiché kňourání, tak jsem se na něj podívala. Měla jsem strach se na něj citově vázat, hrozily mu infekce, krvácení do mozku a různé další komplikace.Měla jsem strach, že nebudu mít mat. mléko. Strach, že nám umře. Ten trval tak dva měsíce. Pak rok strach, aby byl v pořádku. Dojíždění za lékaři, na rehabilitaci...
Když jsem tak ležela v nemocnici, těch sedm dní na kapáků, slyšela něco v tom stylu: od jedné hodné starší sestřičky "maminko, pořídíte si další, jste mladá, ještě budete mít další dětičky, mě to taky potkalo" a od druhé "26 tt těhotenství? tak to je hodně brzo, to od toho nic nečekejte". Tak jsem rezignovala. Až pak mi maminka na pokoji, která čekala dvojčatky řekla, že zachraňují miminka už od 24 tt. Když jsem se pak jedné odměřené sestřičky zeptala, tak mi to popřela.
Štěstí jsem měla na optimistickou sestřičku, která mě oslovovala maminko, to určitě dobře dopadne, to zvládnem, tlačte jak Vám řeknu...
Nechtěla jsem se ták rozepsat. Jen jsem tím chtěla říct, že jsem měla taky určitý citový blok. U mých dalších dvou dětí jsem to už nezažila.
Odpovědět
 simona, 3děti 
  • 

Re: Jak u kterého dítěte 

(4.3.2009 21:30:51)
singero, nevím jak je to oficiálně s týdnem, od kterého nedonošená miminka zachraňují, dle mého o každé miminko, které po porodu projeví známky života, bojují. kamarádka má dvojčátka narozená v necelém 25.týdnu, dnes je jim 1,5roku a jsou v pořádku. moje dvojčata se narodila v 34.tt, v inkubátoru si pobyli pár dní na udržení těl.teploty, pak jsem je měla u sebe na pokoji. chápu jak se cítíš, trvalo mi taky chvíli než jsem si k nim vytvořila pouto. spíš to bylo ale strachem o ně. hodně mi pak i pomohlo, že jsem je měla u sebe na pokoji i když byly pod světlem se žloutenkou, sice jsem se moc nevyspala ale bylo to super. sice pro někoho hloupost, ale pro mě docela důležitá věc.
Odpovědět
 singera 
  • 

Re: Jak u kterého dítěte 

(4.3.2009 21:51:14)
Simon, já tehdy o tak extrémně nezralých dětech nic nečetla, nic nevěděla. S tím předčas.porodem jsem vůbec nepočítala. Celé těhotenství bylo v poho až pak se to tak rychle odehrálo. Doktor mi řekl:"snažte se vydržet aspoň do 30 tt, to by už dítě mohlo být za vodou" Teď už vím, že i tak malé miminka zachraňují. I ve 22tt, když je životaschopné a bojuje.
Jinak syn je taky zdravý a nikdo by nepoznal, že se narodil tak maličký. Ale když si vzpomenu na slova sestřičky, že nemá šanci...Po těch jejich slovech jsem se blokla.
Na JIP a neonatologii byli naštěstí všichni vstřícní, za synem jsem jezdila každý den (s MM), každý den jsem tam i ráno volala a řekli mi jeho stav...což přidá na psychice
Odpovědět
 simona, 3děti 
  • 

Re: Jak u kterého dítěte 

(4.3.2009 21:57:59)
rozumím, kdo tohle nezažije, těžko chápe. abych pravdu řekla, já si to taky úplně nedokážu představit, moji kluci měli každý přes 2kg, strach byl, ale ne tak veliký. rodila jsem oba přirozeně, a dodnes si pamatuju jak jsem toho prvního ani nechtěla vidět hned po porodu, ukazovali mi ho ale já je poslala s ním pryč aby byl ok. ještě měl přijít ten druhý, to už bylo ok. ale dotěd mě to mrzí, je to maličkost ale člověk na to myslí pořád.
Odpovědět
 Jita30 


Můj první porod 

(5.3.2009 20:37:07)
Děkuji děkuji děkuji za skvělý článek!!!Je to už 2,5 roku co se nám narodila naše holčička a já stále čekám na ten příval štěstí.Celé těhotenství jsem četla jak je porod krásný zážitek a jak na ten den rodička nezapomene.Je to pravda při představě,že bych měla zase někdy rodit mi běhá mráz po zádech.Domů jsem si přinesla miminko které mělo hrozné koliky(podle knížek holky na koliky přece netrpí)kojila jsem 6 měs. po 2 hod pořád křičela a do 2 let nespala.Měla jsem deprese a nenáviděla celý svět.Bylo mi líto,že jiné maminky jsou šťastné a miminko si úžívají.Já jsem šťastná až dnes.Malá je rozumná krásně mluví chodíme plavat a do hudební školy a já si až teď s klidným svědomím můžu říct,že i já se dočkala svého štěstí.Ještě jednou díky ............
Odpovědět
 panda, 3 dětičky 8, 5 a 4 m 


Rooming in 

(6.3.2009 8:37:14)
Rodila jsem třikrát, pokaždé "normálně", pokaždé to bylo jiné - máte jiné zkušenosti, jiná očekávání. Poprvé jsem měla podobné pocity jako autorka. Těžký porod, komplikace, šestinedělí děs. Žádné babičky, staral se o nás jen manžel, který kromě kojení dělal všechno. Já z nemocnice odcházela psychicky a fyzicky úplně na dně, strašně jsem chtěla domů. Tam jsem totiž vlezla do postele (v nemocnici se šitím a rozpíchanýma rukama to bylo utrpení), vyspala jsem se, stíhala jsem chodit do sprchy a jíst jídlo a postupně jsem se dala do kupy i "zamilovala" do syna.

Dodnes jsem přesvědčená, že na vině byl rooming in a jeho obrovská propagace jako jediného správného řešení. Pokud by se tak neprosazoval a dbalo se především na to, aby se dala maminka do pořádku, mohli jsme mít vše jednodušší. Zkuste se ve zbědovaném stavu, kdy nemůžete udělat bez bolesti ani krok, ale "jste přece po normálním porodu!" starat o svoji hygienu, obklady, prsa, chovat a krmit dítě atd. na pokoji se třemi spolubydlícími, tj celkem 4 uřvanými tvorečky. Navíc je vše poprvé a ani nevíte, jak to má být správně.

Kdyby v porodnici tolik neprosazovali rooming in (a já byla navíc zblblá ze všech těch Betynek), nedívali se na matku, která chce minimálně na noc dát dítě k sestrám s údivem, že to nejde a se slovy " A co budete dělat doma?" (jak píšu výše, doma to oproti nemocnici bylo mnohem snazší), tak bych se já osobně měla líp. Vím, že nejsem v souladu s většinovým názorem, ale taková je moje zkušenost.
Odpovědět
 adelaide k. 


Re: Rooming in 

(6.3.2009 9:29:58)
Pando, ale tady není na vidně rooming, ale přístup personálu, který si zase vybral "jediný správný postup" a toho se zuby nehty drží.
Je jedno, jestli je tím "jediným správným" rooming, kojení, odnášení miminek na prohřátí, vážení po každém kojení, nebo různé zásahy do porodu... vždycky tam, kde se ztratí ohled na individuální potřebu, je zaděláno na větší, nebo menší průser.
Odpovědět
 makina80 


Re: Rooming in 

(9.3.2009 13:54:50)
Ahoj,
možná nejsi ve většinovém souladu, ale já s tebou souhlasim na 100%. V porodnici mi malej pořád brečel, celé noci jsem prochodila na chodbě, abych nerušila ostatní 3 maminky jejichž děti vzorně spaly. Přes den se spát nedalo. Modlila jsem se ať si sestřičky prcka vemou alespoň na jednu noc, ale slyšela jsem stejnou odpověď, co budete dělat doma? Domu jsem přišla úplně vyřízená. Asi z toho, že jsem se celých 5 dní v porodnici vůbec nevyspala a neměla čas na regenaci jsem dostala zánět do šití.
Doma jsme to vyřešili, manžel si vzal dovolenou (dítě má milé sestřičky dva rodiče!!! takže nejen maminka musí být 24 hodin v pohotovosti) a malýho mi nosil jen na kojejí, Já se poprvé po 5-ti dnech vyspala!!! Ten božský pocit spát alespoň dvě hodiny v kuse byl k nezaplacení. Jeden den stačil a cítila jsem se mnohem lépe. Věřím tomu, že nebýt slavný rooming in, měli jsme s malým mnohem lepší start. Teď už jsme sžitá dvojka. Ale po pravdě vzpomínka na porodnici mě celkem odrazuje od toho mít další dítě. Stejný pocit beznaděje už v životě nechci zažít.
Odpovědět
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Rooming in 

(9.3.2009 14:04:07)
Makino, nikdo tě v porodnici nemůže držet násilím, s trochou úsilí lze odejít i pár hodin po porodu (s dítětem, pochopitelně). Bylo by smutné, kdyby tě zažitá praxe (nepodložená ani zákonem) měla ovlivnit ve volbě mít dítě :(
Odpovědět
 Petra 
  • 

Stává se to často 

(7.3.2009 16:16:05)
Mám 3 syny.U prvního jsem byla moc šťastná když se narodil,ale pak u mě propukla nějaká laktační psychoza a já 6 neděl probrečela že to nezvládnu.U druhého jsem měla dost komplikovaný porod KP a když se kluk narodil,tak jsem zjistila to samé co Vy.Brečela jsem asi 14 dní jak želva co jsem to za matku.Pak se to změnilo,já zjistila že ho miluju a zase brečela nad tím proč jsem ho neměla ráda když ho tolik miluju.Po tomto jsem si řekla že konec.Teď mám ve 42 letech 10ti měs.kloučka a poprvé jsem si prožila tu krásu porodit,milovat a být tou nejšťastnější ženskou pod sluncem.Celé 6ti nedělí bylo to nejkrásnější období kdy jsem si vychutnávala to jak o mě bylo pečováno a mohla jsem se jen rozněžňovávat nad našim broučkem.Takže až na potřetí mi bylo požehnáním mi prožít ten krásný a nepopsatelný pocit z porodu a hlavně 6ti nedělí.
Odpovědět
 Lenka 
  • 

Jak typické 

(7.3.2009 16:33:22)
Petro, vy jste typický případ toho, kdo si zkazil mateřství tím, že se styděl za své emoce.

Konečně by už měl někdo ženám říct, místo té masáže o záplavách mateřské lásky automaticky, místo těch nablblých fotek celebrit s miminky, které údajně "všechno stíhají a mateřství si užívají" - samozřejmě, za hojné pomocí příbuzných, i chův, které zvládají být i krásné a mít do tří měsíců původní postavu


že

takhle to prostě nechodí

ve většině případů je to jen fikce...i žena je jen člověk a má svoje pocity a neměla by být manipulována do toho, aby se za ně stydě. Tudíž, když jí nezaplavila žádná extáze mateřské lásky, když je zmatená, nebo jí dítě připadá zpočátku cizí i tím, jak jí vyčerpává, že řve atd....není špatná ženská a matka.
Pak by neměla spousta ženských ani pocity viny, protože by věděly, že je to přirozené.
A že mají právo se cítit třeba vyždímané , když jim na rozdíl od těch celebrit třeba okolí moc nepomůže.

Nebrat se kriticky, ale laskavě.
Odpovědět
 Kačka, Týna 2 r, Eliška 1 m 


Asi je to tím císařem 

(7.3.2009 16:51:35)
Svou první dceru jsem rodila přirozeně a musím říct, že to bylo těžké, ale stálo to zato. Po dlouhých hodinách bolestí je konečně na světě ten uzlík, který měl také mnoho práce dostat se ven a po porodu jsem se cítila fakt dobře, žádná únava. A pocit kdy se svým manželem držíte konečně svoje dítě je nádherný a pocity byly úžasné. Druhou dceru jsem rodila císařem byla zadečkem a měla čtyřikrát omotanou pupeční šňůru kolem hlavičky takže jinak to nešlo, i když jsem si zažila pár hodin kontrakcí bylo to něco úplně jiného. I když jsem byla při vědomí a viděla jí už krásně zabalenou a spokojenou pocit euforie prostě nepřišel. Měla jsem co dělat se sebou a dodnes mi to je líto, že to bylo takhle. Je to prostě trošku divné když vám přinesou miminko a řeknou maminko tohle je vaše holčička. Myslím si že císař je o hodně méně o emocích než normální porod. Kačka
Odpovědět
 danylka 


Nejste sama 

(7.3.2009 18:20:00)
Nebojte se, že jste sama! Přenášela jsem malého týden, tak jsem taky nastoupila do nemocnice, dostávala jsem tablety čtyři dny /jsou úplně na h.../ a až ten čtvrtý den se povedlo. Sice jsem porodila normálně a rychle / v 11.00 mi praskli vodu,v 11.30 se dostavily kontrakce-ihned po dvou minutách a ve 14.30 byl malý venku/ a jediné co mi běželo hlavou, když jsem ho viděla bylo, že holčičku si pořídíme psa!Sice jsem byla ráda, že ho mám, ale připadala jsem si divně- KDE JE TO ABSOLUTNÍ ŠTĚSTÍ co o něm všichni mluví?Neřekla jsem to nikomu a předstírala jak jsem HAPPY!
Potom jsem se dočetla, že jsem normální a to abolutní štěstí se dostavuje jen výjimečně a že láska se musí vypěstovat.A to je pravda! Pokud je to možné, tak miluji svůj poklad každý den o trohu víc a už to budou dva roky.
Odpovědět
 bleděmodrý vamp 


absolutní štěstí 

(7.3.2009 20:44:47)
Tak bych nazvala ten pocit, který jsem měla při prvních dvou porodech, a to již během porodu, i přes ty šílené bolesti.
Bohužel těsně před narozením třetího dítěte mi manžel hrozně vynadal, že máme tři děti, že on vlastně nikdy žádné děti nechtěl. Takže to mě nemile překvapilo, a bohužel trvalo pak asi dva měsíce po porodu, než jsem
pocítila normální lásku a štěstí z dítěte. Stydím se za to, že na mě měl manžel takový vliv. Od té doby se nepohoršuji nad matkami, které dají vlastní dítě k adopci nebo do babyboxu, umím si představit jak je mladé matce, když její okolí je proti narození dítěte. Zloba partnera nebo rodičů, pokud je žena mladá, mohou narušit přirozený vztah.
Odpovědět
 Renata,2 děti 
  • 

téma císař. řezu - Aperio _ Setkání maminek + debata - nárůst CŘ 20. 5. 2009 v 18,00, Kino Perštýn 

(8.3.2009 17:41:36)
http://www.aperio.cz/kurzy-seminare/pro-verejnost.shtml?x=2065215
téma císař. řezu - Aperio _ Setkání maminek


i taková je zkušenost a je dobré o ni psát, po osobní zkušenosti - teda ne s cř bych téma probrala s psychologem, dalšími ženami, kt. s tím mají zkušenost atd.

téma bude také diskutováno na letošním ročníku sv. týdne respektu k porodu
Nárůst císařských řezů – medicínské, společenské a psychologické souvislosti

Debata časopisu Proměny k Světovému týdnu respektu k porodu 2009

středa 20. 5. 2009 v 18,00
Kino Perštýn (Na Perštýně 6, Praha 1)

Hosté:
Zuzana Roithová, europoslankyně
Michal Koucký, gynekolog a porodník
Olga Riedlová, porodní asistentka
Eliška Kodyšová, psycholožka
Helena Máslová, praktická lékařka pro psychosomatickou medicínu

Moderuje:
Eva Labusová, nezávislá publicistka

hodně zdaru
přeje
Renata
Odpovědět
 SofieVojta 


císař 

(9.3.2009 11:06:18)
Taky si myslím, že Vaše pocity jsou normální a není na nich nic špatného.
Mně sice samotný porod přišel nádherný a brečela jsem pořád štěstím, ale myslím, že každý to prožije jinak a není na tom nic špatného.Ale myslím, že je to i tím, že Vám porod vyvolávali, že bolestivé stahy Vás neotvíraly a nakonec císař(nic moc a vyčerpávající zážitek).Nevím, ale po spontánním porodu mám pocit, že bych to po císaři asi taky vnímala jinak.Navíc jste z toho co píšete byla tak vyčerpaná, že jste ani na nějakou euforii nemohla mít sílu:-(Myslím, že spíš fungoval pud sebezáchovy:-)A to je dobře, protože mimi Vás teď mooooc potřebuje a máte před sebou spoustu šťasných let,během kterých mu můžete milionkrát říct, jak ho milujete a jak je úžasné:-)
Odpovědět
 Jitka Skalická (JTina) 


Je to uplne v klidu :-) 

(10.3.2009 22:23:39)
Taky jsem se nezblaznila stestim, kdyz jsem porodila :-) Mela jsem radost, ze to mam za sebou - chtela jsem vedet, kolik ten prcek vlastne vazi a divala jsem se na nej a rikala si: tak tohle si ty? :-) Takhle jsem na nej koukala nekolik dni, v noci jsem v porodnici nespala a prohlizela si ho...starala se o nej maximalne, delala vse, co jsem doufala, ze potrebuje, aby bylo udelano a aby mu bylo fajn...ale ta laska, ta silena laska tam proste nebyla.
Prvni noc kdy byl u sestricek jsem byla rada, ze se mohu trochu vyspat (trochu...na pokoji brecela jina miminka), ale mela jsem z toho spatny pocit, ze jsem jako spatna matka, kdyz nebojuju, abych ho mela u sebe.
Asi tak po dvou mesicich jsem si psala do denicku :-) ze ta zamilovanost, ta laska....se proste tak jako kazda jina rodi pomalu, sili se szivanim s tim druhy, s jeho poznavanim......ale s o to vetsi intenzitou :-) Ten pocit totalniho stesti, strachu o malickeho..tu lasku jsem proste citila pozdeji - bylo to presne v tu chvili, kdy jsem ho chovala, to male bezbranne stvoreni a umackala bych ho v tu chvili laskou :-) Ale ty prvni dny, natoz minuty po porodu to tam proste nebylo :-)
Odpovědět
 Yulinek 


Hurá 

(12.3.2009 0:26:53)
Tak přece nejsem sama. To se mi ale ulevilo. Náš syn už má víc než dva roky, ale stejně si naprosto přesně vybavuji, jak jsem 2dny před tím, než se narodil, hystericky brečela, že to dítě vlastně ani nechci a že by bylo lepší, aby si ho někdo vzal. Pak se narodil předčasně, ve 30.tt, přirozeně. Ležela jsem s vytřeštěnýma očima na sále, chlapeček už dávno na JIP, vůbec jsem ho neviděla. Bylo mi to fuk. Pak jsem ho viděla druhý den a dostala jsem hrozný strach, ale pořád to nebyla láska. Připadal mi cizí, i když byl tak maličký a ztracený. Milovat jsem ho začal mnohem později, teprve až jsme si na sebe zvykli a přišli na to, jak můžeme společně fungovat. Dnes si život bez něj neumím představit, ale na svůj "bezcitný" začátek nikdy nezapomenu. Po přečtění Vašich článků však vím, že nejsem úplný exot. Děkuji.
Odpovědět
 Martina, studentka, jedna dcera 
  • 

U mě to bylo naopak 

(15.3.2009 17:26:57)
Byla jsem víc, než týden před termínem porodu hospúitalizovaná na odd. rizikového těh. pro špatný monitor a proto, že jsem v těhu trpěla na vysoký tlak... Takj jsem byla nedobrovolně v nemocnici a bez svých blízkých. Bylo to pro mě moc těžký. Nakonec mi stejně porod vyvolávali. Kolem 7. a 8. hodiny mi zavedli tabletku. Cítila jsem, že začínají stahy, ale byly tak slabé... Po asi 3 hodinách mi píchli vak s plodovou vodou. Kontrakce zesílily, ale byly ještě slabé a nepravidelné, proto mě odpoledne dali infúze s oxytocinem. Celou dobu porodu jsem ležela na "koze". Bylo to moc těžký. Za celou dobu porodu jsem mohla jen 2krát na půl hodinky do sprchy... Jinak jsem musela ležet. Nechtěla jsem se otevřít, ačkoli jsem potom měla velmi silné kontrakce a každou chvilku. Otevírali mě i ručně. Martinka měla velmi slabé ozvy a mě klesl nebezpečně tlak. Hrozil císařský řez. Mno a nakonec se martinka narodila v 19:55, ikdyž se jí na svět vůbec nehctělo... Museli mi na břicho doktoři tlačit... Byl to můj první porod a opravdu těžký, ale Martinku jsem milovala od první chvíle, co jsem jí viděla. Prostě jsem ucítila velkou lásku, jakmilem jsem jí viděla... Po porodu to bylko moc těžký, protože jsme se na pokoji vůbec nevyspali... Pokud Martinka nebrečela, tak brrečelo jiné miminko... a opačně. Měla jsem velký problém s kojením... Unavená jsem byla, nervy na dranc... bolest po porodu hrozná, ale Martinka byla, je a bude pro mě vším...
Odpovědět
 Léňa 
  • 

Divná nejste, 

(4.4.2009 23:59:15)
každý prožívá těhotenství a porod jinak a to samé i pocity po porodu jsou u každého asi jiné.Alespoň co vím od kamarádek, které děti mají.Já čekám koncem dubna první mimi a mám taky obavy co a jak bude a jak budu reagovat.To nikdo nemůže předem tušit a plánovat.Mám taky těhotenskou cukrovku tak to se mám na co těšit.Nechci, aby mi porod vyvolávali, malej má zatím normální váhu tak se tomu budu bránit.Myslím si, že nechat tomu volný, přirozený průběh je nejlepší, ale někdy to holt nejde.Taky asi záleží na tom jaký porod kdo má, pokud je dlouhý a komplikovaný tak se nikdo nemůže divit, že pak neskáčete radostí a jediné po čem toužíte je odpočinek.A když by mě pak někdo budil každou hodinu, což mi připadá dost divný a nikdy jsem to neslyšela tak bych asi byla nepříčetná.Ale určitě se to srovná a budete v pohodě.
Odpovědět
 Jitka 
  • 

Re: Divná nejste, 

(24.5.2009 21:51:41)
Leňo,
mám 1. typ a měla jsem po porodu dlouhé a silné hypoglykémie. Proto to časté měření.
Odpovědět
Máme rádi miminka

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.