| Lenka 41.tt | •
 |
(9.1.2006 13:51:53)
Ahojky,
udelala si mi velkou radost. Jednoho vzdycky potesi, kdyz v tom neni sam ;) Vyrustala jsem jako Ty, neustale odreny kolena, sama modrina a zarputily vyraz v obliceji, se kterym jsem zdolavala vsechny mozne prekazky. Nic mi neudelalo vetsi radost nez kdyz jsem byla v necem lepsi nez moji klucici kamaradi. Divci romanky byly naprosto nezajimavy, zato dobrodruzny knizky jsem primo hltala za pochodu. Zviratka jsem milovala a miluju nade vse a taky jsem si myslela, ze budu neco jako zootechnicka ci veterinarka. To mi maminka razne rozmluvila. Skoda. V puberte jsem mela neustale na krku 3 netere a veskere (zbytkove) materske pudy jsem si vyplacala na nich. Lepsi nez antikoncepce. Taky jsem se brzo vdavala a tak nak to rozdejchavala nekolik let. Moje predstava nezavisle zeny zijici na volne noze s kockou vzala zahy za sve. Nu coz, manzelstvi se vyvedlo tak proc si stezovat. Tak trochu me znervoznovalo jak se muj manzel opakovane rozplyva nad detickami ruznych velikosti. Me jen napadalo - no jo, ukvileny, usopleny a naprosto nezajimavi mrnousove. Chudaci matky! Asi jsem divna. Poridili jsme si Kocoura, zvire neuveritelne inteligentni, takovy kocici profesor, hned by mohl vyucovat kockologii na univerzite :) a ja byla maximalne spokojena. Deti jsme neresili, protoze jsme byli (tak trochu jsme) vecni studenti. Jenze, prisla tricitka, v dohlednu se rysovala zmena naseho studentskeho zivota v normalni (rozumej dospelacky, kdy si clovek odpracuje svych 8 a 1/2 hod) a nam prislo jako docela dobry napad poridit si mimco. Ja mela pochyby, manzel vubec. Kdyz se rok nic nedelo, rekla jsem si - nu coz, existujou jeste kliniky, kde nam muzou pomoct. A stejne je prima mit sex jen tak, bez prasku a okamzityho otehotneni. Ten pocit svobody! Pak jsme se prestehovali, nejak se nam nakupily zasadni zivotni zmeny, ktere doprovazela znacna davka stresu. A ejhle, byla jsem v tom ani nevim jak! (A pak ze musite bejt v maximalni pohode, to jsem byla vic nez rok co jsme se snazili o mimco, uprimne receno tolik srandy a pohody jsem nezazila za celej svuj zivot co za tenhle cas.) Moje prvni reakce byla takova, ze jsem nevericne cucela na druhej prouzek, klepala se jak ratlik a v hlave mela prazdno. Koncila jsem 8.tyden a test si delala jen tak pro formu. Ja blbon jsem jeste ten tyden delala shyby na tramu v obyvaku, protoze me ukazkove bricho se zacalo zakulacovat a ja to pricitala veku. Taky jsem na sebe byla nastvana, ze se nemuzu vzpamatovat po ty 70 km jizde na kole, unava byla neuveritelna, rozumej - jsem macka, kondicka je v tahu. Tady bych mela zminit, ze moooc rada sportuju (vala?) a jen malo co me vyladi tak dokonale jako vystaveni na bezkach nebo na kole. Hlavne tam musi bejt nakej adrenalinek. Manzel mel radost jako hrom, ja zpocatku taky a nase rodiny byly stestim bez sebe, protoze uz davno nad nama zlomily hul. Jenze pak zacala moje jizda horskou drahou. Hormony se mnou lomcovaly neuveritelne a ja se zmenila na nerudnou, vztahovacnou a sebelitostivou furii. Oblicej jsem mela horsi nez v 15 letech, proste bedar vedle bedara a asi tak do 5. mesice jsem trpela 3x nasobenym PMS. Moje telo zazivalo sok, do te doby jsem netusila co to je PMS a proc ty zensky u toho tak vyvadej. (Vzdycky si vzpomenu na vtip, co je horsi nez terorista - zenska s PMS.) Vubec nepomahalo to, ze moje okoli me chvalilo jak pekne vypadam (no bodejt ne, v praci jsem musela okamzite skoncit, protoze jsem pracovala na infekcnim, takze jsem se konecne mohla vyspat po nekolika letech, taky kilicka letela nahoru jak zbesila a ja jsem konecne ve svych triceti zacala pripominat misto pubertalniho vyrostka normalni zenskou), vsechno jsem prekroutila v tu horsi variantu. Na to jsem byla fakt kadr. A tech hysterickejch vzlyku! A do toho pocit provineni, ze moje dite bude zakonite raply a urvany po me, uplne jsem se zacyklila sama do sebe. Ted uz vim, ze mi vadilo zmenit svuj zivotni styl a hlavne, byla jsem nucena zvolnit tempo a mela strach z nudy. Zacatkem 6.mesice tohle obdobi minulo a prisla tehotenska demence. A poradna. Ranni musli koncilo pod linkou, caj jsem zasadne rozlivala pod mikrovlnku a vse jsem korunovala odbornym zapinknutim nausnic z bilyho zlata pod pevne pridelanou linku. Doted je manza nebyl schopen vylovit. Pri rizeni auta s manzelem na sedadle spolujezdce litaly chlupy, nak mu neslo do hlavy, ze jeho manzelka takhle zblbla a ten odhad proste nema a jezdit rychle nebude. Moje IQ se razem snizilo asi tak o 20-30 jednotek. Proste malo co jsem v ty hlave udrzela (ovsem kde v lednicce najit dobrutky jsem nikdy nezapomnela :) No a vrcholem pak bylo, kdyz jsem z navstevy odesla v cizich botach a vsimla si toho az v nastartovanym aute! To bylo jediny stesti, protoze ta navsteva se konala 300 km od naseho bydliste a nevim jak by mi prosla cesta zpatky za kozackama. Ale to ponizeni, kdyz musite zazvonit na dvere a vysvetlit situaci! Manzel me dlouho podeziral, ze ho provokuju, celou dobu me znal jako vice mene vyrovnanou a hlavne racionalne (vetsinou i logicky) uvazujici zenskou, proste svyho partaka a najednou je vsechno jinak! Nastesti nekdy zacatkem osmeho mesice pochopil, ze za to fakt nemuzu. Ted se to zacina lepsit. Mam pocit,ale jista si nejsem (!), ze mozkozrout se odstehoval, ale s hruzou ocekavam, co nastane v sestinedeli a po nem. Jediny co jsem neprozila, byl prehnany strach o mimco, tedy kdyz pominu konec 2. a zacatek 3.mesice, kdy to vypadalo na mozny potrat. Tak nak jsem necetla prirucky pro tehotny, domu jsem si poridila Knihu knih o materstvi a to z toho duvodu, ze je tam popsan vyvoj mimca tyden po tydnu a to me zaujalo po profesni strance. Mozna to je i mou tehotenskou demenci, ale tak nak spoleham na svuj organismus a prcinka, kdyz tohle vsechno se svou ujetou matkou pretrpel a za takovych okolnosti se u me uhnizdil, urcite vsechno dobre dopadne. Terminy jsme meli minuly tyden, prenasime a me dochazi trpelivost (to neni moje silna stranka). Ostatne komu by se libilo bejt ufunenej krizenec hrocha a velryby, veskerej sexappeal je v tahu, zbyl mi posledni kabat a ja s hruzou cekam kdy uz mi ten knoflik ustreli a ja budu nadobro uveznena doma, protoze nic jineho neoblecu a kolem me spousta spokojenych a krasne stihlych maminek s uzasnymi miminky v kocarcich! Prcka denne premlouvam at uz vyleze, ale zatim marne (otazky rodiny typu, tak kdy uz budes rodit me privadi k nepricetnosti, zvlaste od zen, ktere rodily, vzdyt ja ani nevim do ceho jdu natoz kdy!, minuly tyden jsem pobavila PA na monitoru, kdyz jsem se ptala jak poznam kontrakci). Chodime na dlouhe prochazky za kazdeho pocasi, cvicim na mici sec bricho dovoli, nakladam se do teple vany, ale nevypada to, ze by mrnousek chtel ven v nejblizsi dobe. No jeste porad mam v zaloze ten hruskovy dzus s ricinovym olejem a stamprli slivovice, ale to az v krajnim pripade ;)) A co se tyce materstvi? Tak to si radsi nepredstavuju. Stejne vsechno bude jinak. Jak rika muj kamarad - nejjistejsi je zmena, tak proc si neco malovat. I kdyz jako optimisticky pesimista mam v zaloze nachystany satek, knihu Nejstastnejsi miminko a pripravuji se na svehlave a ujecene dite, z ktereho se nakonec po letech vyklube silna osobnost (maminka a hlavne moje starsi sestricka mi vzdycky s oblibou pripomenou, jake jsem byla urvane miminko, takove to brecici, kolikove..., jsou to hodne holky, ale v skrytu duse je podeziram, ze mi to prejou a to sestra mela to ukazkove mimco co spi v kuse od zacatku 7-9 hod v noci).
Vsem maminkam preji zdrave deticky a pevne nervy!
Lenka a Matyasek, stale 2 v 1.
|
| Markéta, syn 4 r. | •
|
(9.1.2006 16:03:36)
Lenko, to byla výborná reakce na výborný článek. Já jsem těhotenství měla úplně bezproblémové, bez výkyvů nálady (a to jsem otěhotněla v ohromném stresu z práce), pracovala jsem do čtrnácti dnů před předpokládaným porodem. Zvracet jsem začala až poslední měsíc, a to vždy, když jsem se přežrala (tak jsem se aspoň moc nepřežírala), žádné strachy o miminko v břiše jsem neměla (možná taky proto, že jsem díky práci vůbec neměla čas na nějakou těhotenskou literaturu). Připadala jsem si dokonce moc krásná - krásná pleť, krásné vlasy, krásné bříško(no, myslím, že můj muž si o mém břichu myslel svoje). Mimino jsem přenášela, a těch deset dní bylo nekonečných. Jednak jsem zničehonic jednou ráno chtěla vstát, a zjistila, že to nejde, protože se mi něco skříplo někde v zádech, a já vlastně nemohla chodit. Bolest neuvěřitelná, ke konci už jsem snad obden jezdili na monitor, spát jsem skoro nemohla, protože při každém převalení mě ta bolest probudila. Rady doktora - tak už poroďte, už kvůli těm zádům, mě opravdu vytáčely. Na monitoru mě některé sestřičky nechaly ležet na zádech, to mi vyhovovalo, jiné mě nutily ležet "v úlevové pozici", (kvůli zádům), no v té jsem myslela že prostě chcípnu. Večer před plánovaným vyvoláváním porodu se prcek rozhodl vylézt sám (předtím jsme už jeli na kontrolu, necítila jsem pohyby - no bylo to OK)- nejdřív úžasná úleva, jak začaly kontrakce, skoro mě přestaly bolet záda, nádhera. Já mohla chodit. A hlavně zpočátku (kdy stahy byly tak po čtvrt hodině) pocit - no to je pohoda, sice nepříjemný, ale dá se vydržet. Když jsem do porodnice asi po pěti hodinách přijeli a stahy byly asi po třech minutách, myslela jsem, že je to můj poslední den. No porod jsem samozřejmě přežila, prcek nádhernej, velká radost. První den po porodu jsem byla v euforii, volala jsem na všechny strany, jaké úžasné mám miminko, od odpoledne byl se mnou (a dalšími dvěma matkami a dětmi) na pokoji. První noc proběhla jakž takž a druhé den začal řvát. A řval a řval, takže jsem z porodnice (po třech dnech) šla úplně zničená. A pořád jsem čekala, kdy dojde k tomu návalu mateřské lásky. Martínek se mi líbil , byl úplně v pořádku, mě po porodu celkem ani nic nebolelo, kojení se dařilo (až na rozkousané bradavky, ale když jsme úspěšně zvládli techniku, bylo to OK)a přesto mi přišel doma jako vetřelec. Neměla jsem čas přes den na sebe, večer energii na to popovídat si s mužem (ač tedy jsem spolu byli už dvanáct let, přišlo mi to hrozně líto), vypadala jsem hnusně - obrovská nafouklá prsa, pod tím vak ze splasklého břicha, nečesaná, nemytá, no hrůza. Několik večerů jsem probrečela muži na rameni (jak nic nestíhám, jak je všechno jinak atd.)- a navíc jsem si vyčítala, že jsem hnusný sobec, když toho bezbranného tvorečka nemám ráda. A pak se to najednou zlomilo, tak asi desátý den doma, možná to mělo i něco společného s tím, že jsme konečně mohli ven (já si doma připadala jak ve vězení)a mě zalil takový příval lásky, jakou jsem si vůbec nedovedla představit.
Musím přiznat, že jsem miminkem řešila spíše krizovou situaci v práci (chtěla jsem odejít, ale nějak jsem neměla odvahu to udělat, tak jsem radši otěhotněla) než nějakou citovou potřebu či uspokojení mateřského pudu. Dneska jsem si jistá, že to bylo absolutně nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala, a není nic, co by se rovnalo lásce, kterou k Martínkovi cítím.
Tak ať už brzy porodíte a máte se všichni dobře.
|
| Lenka 41.tt | •
|
(10.1.2006 13:43:45)
Marketo, diky. Aspon vim o dalsi alternative, ktera muze nastat. A hadej co, vecer mi nak ruplo v zadech a ted pajdam jak Quasimodo. Poprve za cely tehotenstvi jsem se na ulici belhala jak matka v pokrocile nadeji (celou dobu si zakladam na tom, jak svizne a netehotne kracim s tim svym bubnem). Ach jo, clovek musi furt slevovat! A mam s Tebou jeste jednu spolecnou vec, s manzou jsme dohromady 12 let a prekvapive, stale si mame co rict, nekdy az moc :) A na ty obrovsky prsa se mooooc tesim ;)) ( prsa jsem mela hodne mala, zadna krec, uklidnovala jsem se, je to kvalita na ukor kvantity, po otehotneni se mi zacly rychle zvetsovat, samozrejme jsou furt mensi, ale ja jsem spokojena a manzel je z toho v tranzu... ;), no a s tim brisnim vakem - ten se postupne zatahne nebo ne? A v nejhorsim, od ceho mame plastickou chirurgii? (To je samozrejme legrace.) A taky jsem nebyla v praci spokojena, byly tam ohromne stresy a ja zacala hledat jine misto. Vsechno vypadalo slibne, meli o me zajem, jenze misto osobniho pohovoru jsem jim telefonicky oznamila, ze nastupuju na materskou...:( Ted je mi jasne, ze Matysek mel "vic rozumu" nez ja, donutil me zpomalit, jinak bych se uplne upiglovala a skoncila na krovkach. Moooc se tesim az odroste a budeme moct spolu lumpacit.
Preji Ti pekny den a spoustu nadhernych zazitku s Martinkem!
Lenka + Matyasek, 2v1.
|
|
|
| Lenina | •
|
(9.1.2006 22:22:23)
Kniha knih o m. byla také moje hlavní čtení, jen jsem zanedbala kapitolu kojení, protože to mi připadalo tak nějak samozřejmé a byla to chyba. Knihu Nejšťastnější miminko /jde-li o tu od H. Karpa/ bych dala každé těhuli jako povinné čtení, mně se dostala do ruky, až když bylo synovi 8 týdnů, ale i za to děkuji. L.
|
|
| Blanka, 4 děti | 
|
(10.1.2006 23:36:45)
Zkoušeli jste pomoci miminku ven milováním?
|
| Lenka 41.tt | •
|
(11.1.2006 7:39:14)
Jo, a vysledekem byly protivne brisni a krizove bolesti zhruba po 10 min, ja konecne dobalila tasku do porodnice a uz se tesila na prcina... Jenze to preslo po 4 hod, rano jsem mazala na prohlidku a p. doktor rikal, ze mrnous je stale vysoko... Vypada to, ze ma svoji hlavicku a sve predstavy a nehodla z nich slevovat, proste silna osobnost uz od zacatku ;))) Takze to nechavame vice mene na nem.
Lenka
|
|
|
|
+
+
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)