Malý vetřelec v šestinedělí

Lenko, to byla výborná reakce na výborný článek. Já jsem těhotenství měla úplně bezproblémové, bez výkyvů nálady (a to jsem otěhotněla v ohromném stresu z práce), pracovala jsem do čtrnácti dnů před předpokládaným porodem. Zvracet jsem začala až poslední měsíc, a to vždy, když jsem se přežrala (tak jsem se aspoň moc nepřežírala), žádné strachy o miminko v břiše jsem neměla (možná taky proto, že jsem díky práci vůbec neměla čas na nějakou těhotenskou literaturu). Připadala jsem si dokonce moc krásná - krásná pleť, krásné vlasy, krásné bříško(no, myslím, že můj muž si o mém břichu myslel svoje). Mimino jsem přenášela, a těch deset dní bylo nekonečných. Jednak jsem zničehonic jednou ráno chtěla vstát, a zjistila, že to nejde, protože se mi něco skříplo někde v zádech, a já vlastně nemohla chodit. Bolest neuvěřitelná, ke konci už jsem snad obden jezdili na monitor, spát jsem skoro nemohla, protože při každém převalení mě ta bolest probudila. Rady doktora - tak už poroďte, už kvůli těm zádům, mě opravdu vytáčely. Na monitoru mě některé sestřičky nechaly ležet na zádech, to mi vyhovovalo, jiné mě nutily ležet "v úlevové pozici", (kvůli zádům), no v té jsem myslela že prostě chcípnu. Večer před plánovaným vyvoláváním porodu se prcek rozhodl vylézt sám (předtím jsme už jeli na kontrolu, necítila jsem pohyby - no bylo to OK)- nejdřív úžasná úleva, jak začaly kontrakce, skoro mě přestaly bolet záda, nádhera. Já mohla chodit. A hlavně zpočátku (kdy stahy byly tak po čtvrt hodině) pocit - no to je pohoda, sice nepříjemný, ale dá se vydržet. Když jsem do porodnice asi po pěti hodinách přijeli a stahy byly asi po třech minutách, myslela jsem, že je to můj poslední den. No porod jsem samozřejmě přežila, prcek nádhernej, velká radost. První den po porodu jsem byla v euforii, volala jsem na všechny strany, jaké úžasné mám miminko, od odpoledne byl se mnou (a dalšími dvěma matkami a dětmi) na pokoji. První noc proběhla jakž takž a druhé den začal řvát. A řval a řval, takže jsem z porodnice (po třech dnech) šla úplně zničená. A pořád jsem čekala, kdy dojde k tomu návalu mateřské lásky. Martínek se mi líbil , byl úplně v pořádku, mě po porodu celkem ani nic nebolelo, kojení se dařilo (až na rozkousané bradavky, ale když jsme úspěšně zvládli techniku, bylo to OK)a přesto mi přišel doma jako vetřelec. Neměla jsem čas přes den na sebe, večer energii na to popovídat si s mužem (ač tedy jsem spolu byli už dvanáct let, přišlo mi to hrozně líto), vypadala jsem hnusně - obrovská nafouklá prsa, pod tím vak ze splasklého břicha, nečesaná, nemytá, no hrůza. Několik večerů jsem probrečela muži na rameni (jak nic nestíhám, jak je všechno jinak atd.)- a navíc jsem si vyčítala, že jsem hnusný sobec, když toho bezbranného tvorečka nemám ráda. A pak se to najednou zlomilo, tak asi desátý den doma, možná to mělo i něco společného s tím, že jsme konečně mohli ven (já si doma připadala jak ve vězení)a mě zalil takový příval lásky, jakou jsem si vůbec nedovedla představit.

Musím přiznat, že jsem miminkem řešila spíše krizovou situaci v práci (chtěla jsem odejít, ale nějak jsem neměla odvahu to udělat, tak jsem radši otěhotněla) než nějakou citovou potřebu či uspokojení mateřského pudu. Dneska jsem si jistá, že to bylo absolutně nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala, a není nic, co by se rovnalo lásce, kterou k Martínkovi cítím.

Tak ať už brzy porodíte a máte se všichni dobře.