Vždy mě strašně udiví...

...jak někdy dokáže rozum, myšlení a přemýšlení komplikovat tak jasné věci jako je třeba mateřství. Sama jsem se s tím po narození naší dcerky střetávala denně. Patřila jsem-a stále patřím-k šátkovým nadšencům a s názory, že dítě bude rozmazlené jsem se potkávala denně ze všech stran, bohužel i z nejbližší rodiny. Stejně tak jako s bludem, že se k plačícímu dítěti nemá vstávat, aby se nerozmazlilo. Vždy jsem na to odpovídala, že medvědice vždy přijde k medvíděti, když zapláče. Proč? Protože když nepřijde, tak medvídě ví, že maminku něco sežralo a že je problém. Stejně tak nošení: různé domorodé kmeny /a i naše "vyspělá západní" civilizace/ po tisíciletí své potomky jenom nosí a domoroďátka prostě nemohou být rozmazlená. Protože kdyby byla, nepřežila by. Ad spaní s maminkou v jedné posteli: dělají to tak všichni savci a bylo by dobré si vzpomenout, že žena není nic víc než savčí samice. Alespoň jsem se nikdy ve zvířecí říši nesetkala s tím, že by samice odkládala potomky do oddělené místnosti a nechala je kvičet, aby je nerozmazlila. Pokud matka nebere drogy, nekouří a nepije alkohol, nemůže dítě zalehnout.
Druhá věc je samozřejmě praxe, takže pokud Tě bolí záda z nošení, je dobré myslet na sebe a najít rozumný kompromis. Domorodky jsou na nošení lépe vybaveny. Mají lepší fyzičku, jsou více osvalené a nežijí tak pohodlný život jako my, takže vydrží dítě nosit do jeho poměrně vysoké váhy. Já sama jsem si intenzivním nošením mírně hejbla záda-nosila jsem v podstatě non stop do roku a půl /naše dcera jela poprvé v kočárku až krátce po svých prvních narozeninách/, poté příležitostně do tří let věku mé dcery-a dodnes musím cvičit, aby mě záda nebolela.
Ad společné spaní s dítětem v paxi: spali jsme dohromady tři roky, pak jsme se postupně vystěhovali do ložnice-ano, stěhovali jsme se my od dítěte, nikoli ono od nás, tak jsme předešli problematickému stěhování se dítěte z bezpečné ložnice do nového pokojíčku: z bezpečného pokojíčku jsme se do neznámé ložnice odstěhovali my a nebyl problém.
Mám-li to shrnout: je dobré naslouchat srdci a instinktu, alespoň co se týče tématu, o kterém se bavíme. Vím, že plno věcí se musí lidská matka naučit, ale přece si proboha nenecháme vzít tak základní věc, jako je pochování svého miminka! Pokud vaše dítě naříká - co cítíte? Jste-li normální matka, zřejmě to bude velký neklid a touha něco udělat. Tak to udělejte! Vezměte své dítě a pochovejte ho - je to jednoduché! Netřeba to komplikovat!! Takhle to příroda zařídila a dobře věděla proč. Pokud k vašemu miminku přijdete pokaždé, když vás volá, bude časem naříkat míň. Protože ví, že maminka vždycky příjde a ono nemusí být nejisté. Naopak - bude žít s jistotou své matky za zády, což v tomhle věku potřebuje nejvíc.
Čekání, až vaše dítě přestane plakat s nadějí, že z něj vyroste nerozmazlený hero, paradoxně způsobí úplný opak. Bude nejisté, plačtivé a bude mít potřebu si neustále ověřovat, že je matka nablízku. Proč? Protože mockrát, když ji volalo, nablízku nebyla. Nepřišla. Čekala totiž za dveřmi. Poslouchala řev svého dítěte a těšila se, jaký z něj bude šikulín.
A.