jizva zůstává

Po přečtení tohoto příspěvku, jsem si opět prožila to, co před 8 lety zasáhlo naší rodinu. Je to téměř stejný příběh. Tehdy byla odstávka teplé vody a na koupání se vždy muselo ohřívat pár litrů. Celý týden jsem vše dělala sama a vždy jsem koupelnu zavírala, protože dva čiprní kluci¨(1 a 5 let) se dostanou všude. Poslední den odstávky jsme s manželem koupání připravovali společně. Ten pocit jsem měla i já, ale stejně nic nebyl platný. Voda se ohřála, manžel jí nalil do hrnce a donesl jí do koupelny na pračku. Já jsem tam v tu chvíli byla, ale nevšimla jsem si, že manžel dal vodu na pračku, což on zase nepředpokládal. Odešel a já jen cítila, jak mi na nohu šplouchla horká voda. Náš roční capart se šel podívat, co to tatínek na tu pračku položil. Následoval, řev, šok, bílé pochýře se začali odlupovat, chvíli jsme sprchovali, pak jsme vyrazili na pohotovost. Naše řvucí dítě s oařeninami na hrudníčku řvalo asi 10 minut na ambulanci, než se nás někdo ujal. Pak ho polili ledovou vodou, byl úplně bledý a dali mu lék na uklidnění. Následoval převoz vrtulníkem do Prahy na Vinohrady. Klouček byl 3 dny na JIPce a pak 14 dní na oddělení. Pro mě tam místo neměli, a tak jsem si musela sehnat v Praze ubytování a dojíždět za malinkým každý den. Byl to pro malého hrozný stres, večer nechtěl usnout, protože věděl, že odcházím a ráno mě vždy vítalo řvoucí dítě. Opařenina se zhojila bez jizvy, ale ta na duši zůstala, jak u mě, tak i u syna. Od té doby byl úzkosný, v noci splal u nás v posteli. Mě se každý večer celá situace vracela. Nemluvila jsem o tom, ale púl roku jsem na to každý den myslelela. Dodnes tyto myšlenky okamžitě zaháním a vytěsňuji. Syn je již naprosto v pořádku, snad jen ta úskost u něho někde v podvědomí zůstává, ale je to s každým rokem lepší a lepší. Nedá se na to zapomenout, ale musí se tato těžká situace překonat a jít dál. Věřím, že se postupem času i vy vyrovnáte s úrazem vašeho syna. Nejsme lidi neomylní. Užívejte si syna a i miminka, které se má narodit. Držím Vám palce. Irena