Re: Ano, je to důležité

Agnesko, taky jsem si toho musela vyslechnout...
"To tvoje blbý psaní ti nikdy k ničemu nebude!" "Co si myslíš, že tím dokážeš?" "Na tebe tak někde čekají s těma tvýma žvástama..." atd. Naštěstí mi konkrétně tohle bylo úplně jedno. Odjakživa jsem věděla, že moje máti má úplně jiný vkus (nejen literární) než já, takže jsem naopak byla docela ráda, že to nechápe. :o)
Spíš mi vadily poznámky o tom, jak vypadám, proč jí pánbůh tak potrestal, kam mýho tátu tehdy čert přinesl atd. To mi přišlo nefér... a někdy kolem puberty už jsem jí na tyhle invektivy standardně odpovídala: "Mě nenadávej, měla jsi brát Antigest." :o)

K té výchově - je fakt, že moje matka byla vždycky strašně submisivní a nechala si od rodičů všechno líbit, babička ji taky vychovávala tak, aby neměla žádné sebevědomí, dodnes na ní nenechá nit suchou; ale u mne to bylo spíš dáno tím, že jsem byla nechtěný a hodně odlišný dítě, se kterým si matka nevěděla rady a který "nechtěla". Sestru vychovávala úplně jinak, tu naopak pořád vychvalovala a rozmazlovala.