Může to být i porucha!

Na ten strach ze zubaře pozor, ono se může jednat i o poruchu, která se prakticky nedá léčit.
Jako malá jsem absolvovala první plombu někdy v 8 letech naprosto bez problémů, nicméně v pubertě se u mě objevil naprostý odpor k čemukoliv cizímu v puse, respektive v čemukoliv, co má jen náznak samostatného stroje (samostatný pohyb, zvuk). Čili druhý kaz mi paní zubařka musela velice úmorně dolovat pouze takovým tím bodlem, na konci zahnutým, kterým se věšinou kazy jen zkouší. Sama se divila, že to musí bolet tisíckrát víc než vrtačka, ale to mi bylo jedno.
Mamka mě nahnala i k psycholožce na hypnózu (dodnes jeden z nejzábavnějších zážitků mého života), výsledek veškerý žádný, vedla mě k jakési zubařce do Motola, která se specializovala na "problematické děti", tato paní doktorka se na mě taky vytasila s tím kovovým nástavcem, nicméně mě fakt fyzicky nezvládly (naštěstí). Teprve po tomhle martýriu mi mamka svěřila, že naprosto stejným problémem trpí i táta, já o tom do té doby vůbec nevěděla.
Takže třetí plombu už jsme řešili naprosto jinak, dopředu jsme se domluvili se soukromým zubařem. Nedal mi klasickou plnou narkózu, prý není ze zdravotního hlediska nejvhodnější, ale něco na způsob velmi silné oblbovačky, vůbec nic si z toho nepamatuju, ale byla jsem při vědomí a reagovala, takže jsem klidně otevřela pusu a dělala přesně to, co pan doktor potřeboval. Z ordinace jsem odešla normálně po svých a již naprosto v pohodě (zhruba po 20 minutách po plombě si už normálně pamatuju), jen jsem měla poněkud ztuhlý jazyk.
I když člověk za tuto zvláštní péči samozřejmě doplatí, rozhodně je to pro mě nejlepší řešení. Nevím, co to mamku napdadlo, ale před 2 lety jsem od ní dostala pod stromeček rotační kartáček na baterky, do pusy bych ho nedala ani za nic, takže se asi s další plombou rozhodně zařídím stejně, jako posledně.