Re: Jeden pokojík

Myslím si, že je dost podstatný věk a věkový rozdíl dětí žijících v jednom pokoji. Malé děti předškolního věku by podle mě měly být pořád "ve smečce", ale u větších už je to složitější. Můj bratr je o sedm let mladší než já, rodiče mi ho dali do pokoje už jako kojence, když jsem chodila do první třídy. Pomáhat v péči o miminko mě bavilo, ale když byl bratr batole, pořád jsem si musela hlídat svoje věci, všechno si přesunout do výšky kam nedosáhl a klidu na učení jsem v pokoji také moc neměla. Měla jsem ho ráda, uspávala jsem ho hraním na kytaru, ale převážně jsme si lezli na nervy, protože naše zájmy vzhledem k věkovému rozdílu nikdy nebyly shodné. V tomto pokoji o cca 12 m čtverečních jsme se s bráchou mačkali a spali na palandě až do mých dvaceti a jeho třinácti let. Pokoj neměl dveře, byl průchozí mezi obývákem a kuchyní... Ve dvaceti letech jsem maturovala. Šest týdnů po maturitě jsem se vdala, za prvního člověka, který mě v životě požádal o ruku. Nebyl to ten pravý. Tak moc jsem chtěla pryč. Rodiče mám moc ráda, ale potřebovala jsem vlastní prostor, alespoň ty dveře a klíč. Bála jsem se, že tradičně smýšlející rodina by mi život na "na zkoušku" s někým nedovolila (můj manžel přespal u nás v domě popré až o svatební noci), předtím jsme pořád někde přespávali po kamarádech. To, že manžel není ten pravý, jsem zjistila po několika týdnech soužití, dalších pět let jsem se snažila manželství budovat, než definitivně ztroskotalo.