Povzbuzeni vsem, kdo cvici!

Ahoj. Jmenuji se Jana a od dubna 2005 cvicim se synem Vojtovu metodu. Narodil se ve 36.tydnu, byl vsak malicky, hypotrofni. Zpocatku jsem si myslela, ze cviceni nebude na dlouho, bylo mi to neprijemne, poradne jsem to neumela a po pravde receno, nikdo mi presne nevysvetlil PROČ. Soustredila jsem se hlavne na to, aby co nejdrive dohnal "normalni" hmotnost, na ostatni veci jsem prilis nemyslela. Po navratu z detske kliniky nam vsak detsky neurolog doporucil ve cviceni pokracovat, vypadalo to blede. Krystof mel ztuhle koncetiny, opozdoval se ve vyvoji, nepritahoval nohy k brisku, nehral si s nimi.... Museli jsme se do toho s manzelem poradne oprit a zacit cvicit intenzivne, bez ohledu na to, co si o tom mysli nase okoli. Diky vedeni a "tvrdemu" pristupu nasi rehabilitacni sestry, ktera nam opravdu nic neodpustila, jsme cvicili poctive, dusledne a nehledali jsme zadne vymluvy. Nepopiram, ze to bylo a stale je velmi narocne, hlavne fyzicky, protoze nas skoro 11 mesicni syn ma velikou silu. Obcas mame problem udrzet ho ve dvou. Stalo nas to uz hodne casu, energie a odrikani, ale chci vam rict, ze to fakt stoji za to! Kdyz si vzpomenu, jak nas syn jen lezel a koukal.....
Dnes uz se otaci ze zad na brisko na obe strany, plazi se jako partyzan po celem obyvaku, hraje si s hrackama, zvatla.... Mame za sebou kus tvrde prace, ale vysledky se dostavily. Jsme vdecni za to, ze nas k takovemu usili nekdo dokazal "vyhecovat" a vysvetlit nam, jak moc je cviceni dulezite.
Chtela bych povzbudit vsechny, kdo cvici: vydrzte, budte dusledni, nenechte se premoci falesnou litosti. Miminku se nic nedeje, nic ho neboli, jenom se vzteka. Nemam rozhodne pocit, ze by nas syn byl po 11 mesicich cviceni nejak traumatizovany. Je to usmevavy, urechtany kluk, sotva skoncime se cvicenim, uz je zase v pohode. A my s manzelem jsme zase o neco bohatsi, silnejsi (na tele i na duchu)a nase manzelstvi se posunulo zase o kousek dal. Je to pro nas takova zkouska charakteru, nekdy jsme sice unaveni, ale moc a moc vdecni. jana