Re: Nejde jen o těhotenství
Vidíš, Lído, tady jde asi o pohled na to, co je to "plně zajištěná rodina" ;o) Jinak tvoje teorie o pohodářích zajištěných čtyřicátnících má jednu chybku na kráse - jak u koho :o) Osobně co znám lidi, kteří se v mládí v práci honili, tak se v práci honí i v pozdějším věku. Manžel - čytřicátník - rozhodně na děti nemá kdovíjak času. A nejsou v tom peníze, ale prostě jenom to, že se mu konečně po několika letech podařilo vybudovat firmu, kterou nechce nechat krachnout, má zaměstnance, takže jim musí zajišťovat dostatek práce... Z tohoto pohledu to bývalo lepší, když začínal jako živnostník a dělal jenom sám na sebe. Manželovi rodiče - důchodci. Pracují k důchodu, jednak proto, že je to baví, jednak jim to zajišťuje takový "luxus" jako je údržba chaty, bytu a provoz auta... Oproti tomu co v mládí tchyně v klidu zůstala několik let z práce doma, aby se mohla plně věnovat dětem, teď se jí s přivýdělky moc přestat nechce právě kvůli těm finančním injekcím. Moji rodiče - čerství padesátníci. Klepou se, kdy přijdou o práci (v jejich podniku reálná šance), protože si moc dobře uvědomujou, že jejich sitace na trhu práce je hodně omezená, pro jejich věkovou kategorii se práce nezískává nejlíp a do důchodu ještě daleko... Samozřejmě, mně je třicet, v případě potřeby jsem ochotná a schopná je finančně podpořit. Být mi deset, asi by to tak jednoduché nebylo...
Ještě z jiného soudku než finančního - opět moje máma. Před deseti lety (ve 40) se u nás doma starala o dědu - svého otce. Potřeboval péči (doslova) čtyřiadvacet hodin denně. Já jako dvacetiletá jsem se mohla podílet jak na péči o něj, tak na přísunu peněz do rodiny. Když si představím, že bych se měla sama čtyřiadvacet hodin denně plně postarat o svého rodiče a zároveň plně o své novorozené miminko a aby nás všechny finančně zajišťoval jenom manžel... to by asi nebyl med. Ta situace u nás netrvala dlouho, děda poměrně brzy zemřel :o( U mojí kamarádky tatáž situace (maminka cca čtyřicátnice musela nechat zaměstnání a celodenně se starat o vlastní matku) trvala několik let. Kamarádce v té době bylo asi patnáct, krom toho měla staršího sourozence. Vlastně i můj manžel - od svých cca patnácti let bydlel u babičky, o kterou se pomáhal starat. Podle toho, co o ní říká, tak ona byla sice aktivní a při fyzické síle až do (pozdní) smrti, pracovat přestala asi rok před tím, než umřela... ale jinak byla mírně mimo. Unikaly jí takové detaily, jako jestli chodí čůrat na záchod nebo do rohu pokoje, jestli jí nebo nejí, kolem sebe dělala binec... ne, vím že za to nemohla. Přesně takhle se choval i můj děda, akorát že ten byl mimo realitu ještě víc a byl klidně schopný opouštět byt (ve druhém patře paneláku) oknem... Mít manžela rodiče ve čtyřiceti, tak by mu bylo čtyři-pět let a péče o babičku by (opět) byla na jeho rodičích - s malými dětmi, které přeci jenom tu osobní péči potřebují víc, než "děti" patnáctileté... O mojí babičku se teď stará teta (její dcera, mého otce sestra). Rozhodně s ní není tolik práce, jako měla moje máma s dědou, i je plně při smyslech, ale přeci jenom i tak - navařit, nakoupit, vozit po lékařích... taky toho není málo.
Neříkám, že čtyřicetiletá matka je něco strašného, určitě není. "Přihodit" se mi dítě ve čtyřicítce, asi bych na potrat nešla (tvrdím dneska :o) ). Na druhou stranu nesouhlasím s tím, že děti starších rodičů jsou na tom psychicky líp. Nejsou - každý věk má své výhody a nevýhody. A mně osobně přijde, že postarat se nejdřív "jenom" o dítě (v ideálním případě s pomocí rodičů), a když jsou děti odrostlé, tak "jenom" o rodiče (a případně při tom pomoct i s vnoučetem), je přeci jenom méně psychicky i fyzicky náročné (a to nejen pro poskytovatle péče, ale i pro celou jeho rodinu, tedy včetně dětí), než zvládat obojí najednou. Podotýkám, že pomoc prarodičů s vnoučetem si rozhodně nepředstavuju tak, že prarodiče víceméně plně nahradí péči rodičů.
S.
Odpovědět