Dva světy

Patřím k té skupině jakoby veselé a spokojená mladé paní. Je mi 30, v práci jsem udělala kariéru, mám super muže. Už 5-tý rok se snažíme o miminko. Čím vším jsme prošli je zbytečné psát. Mám strašně hodně koníčků a jsem velice společenská, můj diář je nacpaný divadly, kiny, kurzy, sportem, kosmetikou a kadeřníkem, často sedávávám taky v takové kavárně a upřímně a nahlas se směju historkám, které mi vyprávějí mé kamarádky, co zase Honzík provedl, co řekl Vojtíšek a že Klárka má ve školce ženicha, a že si ony maminky uštvané nemají čas zajít ani na manikůru a že jak já se mám, pořád někde lítám, že ony se nikam nedostanou a výkřiky: jéžíš, kdy já naposled byla v divadle? nejsou žádnou výjimkou.Už nevidí to, že přijdu domů a probrečím celou noc, že přestávám mít sílu s nima chodit na kafe, protože na nich vidím, že pokukují po hodinkách a stejně jsou myšlenkama doma. Mě doma nečeká nikdo, jen uklizený byt. Všechno na světě bych vyměnila za poházené hračky po celém bytě, za otisk ručiček od čokolády po nábytku a za dětský křik a smích.
Nechci, aby můj příspěvek vyzněl tak negativně, jak asi vyzněl, ale máme podanou žádost o adopci a strááášně se těšíme.