Re: Někdy mají babičky pravdu

Milá Lenko, vystihla jste úplně přesně co cítím. Ano, nejde mi tak o ta všude zmiňovaná vnoučata, i když děti miluji, ale přesně o ten strach z budoucnosti mého syna, o nepochopení ostatního okolí, atd. Samozřejmě, že jsem šťastná, že syna mám a miluji ho, jak nejvíc matka může, už jen proto, že je to moc hodný a citlivý člověk a vím, že stejně tak, mě má rád i on, protože si to dost často říkáme. A to, že je hodný si nemyslím jen já, slýchala jsem to z úst všech jeho učitelek, pedagogů, lékařů, kamarádů a dalších lidí,kteří s ním přišli a přicházejí do styku, a to si myslím, že je v dnešní době velký dar. Bohužel, ne vždy máme tolik dětí, kolik si samy přejeme, a já si těch vlastních dětí opravdu přála víc, ale osud mi je nedopřál. Toto dítě není totiž prvorozené a zcela zdravé, také ne. Ale musela bych Vám tady vypsat celý svůj osud, čím vším jsem musela projít, abych si své dítě zasloužila. A to se mi opravdu nechce, svlékat se tady téměř do naha. Jinak děkuji všem těm, které pochopily mou bolest, a těm které nechápou, nemám k tomu více už co říct. Samozřejmě, že jsem se s tím smířila, nebo se o to alespoň snažím, nic jiného mi totiž nezbývá. Ale v hloubi duše mě to trápit bude napořád. Nejdůležitější pro mě je, aby byl šťastný on a nic jiného si nepřeji. Díky za pochopení, Marie