ideál?

Ideál neexistuje, a mluvit o sobectví matky je hodně ošemetné. Záleží na tom, jaké ty děti jsou. Pokud jako moje holka, která 20 hodin probrečela, ba prořvala, a mohli jsme "po uších chodit", nejedla a nejedla (vč. kojení a pití z lahve), tak těžko soudit matku, že další dítě vůbec nemá nebo s větším odstupem, až zregeneruje nervovou soustavu. Já mohu soudit pouze jako starší sourozenec - tedy z pohledu starší sestry. Zkraje mi to nepřišlo, mimino mi nevadilo. Problémy začaly (pro mě) až byl větší, kdy já zase byla větší (ne že by rodiče byli nespravedliví, byli ale relativně přiměřeně, asi jako s každým mladším, který se "veze" s tím starším) ... ale z mého pohledu byl takový bratr na nic. Malý, nic neuměl, jen zdržoval, pořád nějaké omezení ... viděla jsem nároky na mě kladené anebo hlášky "to on nemůže, je ještě na to malý a hloupý". Ano, samozřejmě měli rodiče pravdu, ale vysvětlujte to 8-leté holce, že tříletý bratr, kterého musí hlídat, nedejbože si hrát, je nějaké terno. Není a nebylo. Pokud starší sourozenec nemá chůvičkovské sklony, tak to bohužel nenese nejlíp. A popravdě? dodnes mi to leží v žaludku, a našli jsme k sobě lepší cestu až v dospělosti. Samozřejmě že jsem to chápala, on opravdu byl malý, ale pro mě jen na problémy. Pexeso si s ním nezhrajete ... A rozhodně jsem nebyla zanedbávaná na úkor mladšího bratra, takhle jsem to necítila. Jenom prostě brzdil, protože byl malý a pro mě ke hrám nepoužitelný. Ale každé dítě je jiné a je to mojí povahou, kdy i dnes mám raději děti trošku větší, aspoň těch 5-6 let.