Re: Vlastní zkušenost

"Možná působím trochu paranoidně, odmítám ho nechat volně pobíhat, když jdeme po chodníku těsně vedle silnice nebo na nástupišti vlaků."
Tak to jsem asi taky paranoidní, ovšem dosud jsem to považovala za běžný postup, a sama sobě vyčítám každou mezeru v bezpečném chování, na kterou přijdu až následně, i když k ničemu nedojde, prostě mi jen tak prolétne hlavou, co jsem nechtě podcenila.

Souhlas rovněž s ponecháním dvouletého dítěte samotného na dece (i kdyby to bylo absolutně klidné dítě), to je naprosto mimo mé chápání, před očima vidím asi tak tisíc katastrofických scénářů, a zdaleka se netýkají jen vody.

K vodě teda chodíme zásadně jeden dospělý na jednoho neplavce, když už nouzově a fakt na chvíli připadne více dětí na jednoho dospělého tak jsme zásadně v brouzdališti nebo dětském bazénku a děti poblíž u sebe. S dvojčatama je to vyšší level... Já teda dohlížím i na děti plavce, když to nemám jak jinak udělat, tak mám neplavající mrně u sebe ve vodě v náruči, ale jen tam, kde plavec dosáhne na dno. Pokud je tam hlubší voda, tak jsem i s mrnětem na břehu a sleduju to plavající dítě s připraveným krizovým plánem (napřed si vyhlédnu, kam nebo komu vrazím toho prcka abych se mohla okamžitě vrhnout do vody, na sobě tolik oblečení, abych byla schopná zasáhnout) a plavec nesmí příliš daleko.
Pokud nemůžu na plavce dohlížet, tak nesmí v žádném případě do vody sám, vždy s někým dalším, třeba i dalším dítětem plavcem, a pokaždé mi musí předtím odříkat, co by dělali, kdyby se ten druhý topil. To ale fakt nemám ráda, a musím mít jistotu, že oba umí dobře plavat.
I tak vím, že nemusím být dostatečně pohotová a rychlá, a nevím, jestli bych měla kapacitu zachraňovat někoho cizího, prostě bych ho asi přehlédla. Když bych ho viděla, tak se samozřejmě pokusím ho vytáhnout, ale mám obavy, že bych si ho nestačila všimnout, zaneprázdněna hlídáním svých dětí.

Asi tříletý syn mi taky vklouzl do velkého bazénu, když jsme šli po břehu, z mého pohledu dostatečně daleko od okraje ... No evidentně to nebylo dostatečně daleko, a byl pod vodou v mžiku, vůbec jsme to dva dospělí (!) nebyli schopni postřehnout, okamžitě ho vytáhla paní, která byla v bazéně hned u toho okraje.
Pak mi pětiletá dcera hupsla v zimě do rybníka, když jsme krmili kachny, NAŠTĚSTÍ tam bylo mělko, byl to neuvěřitelně rychlý okamžik, a nikdo dodnes netuší, jak se to stalo, prostě stála vedle nás na břehu, a najednou se vynořila z vody a pohoršeně vykládala, jak ji kapři ozobávali nohy
Taky jsem ještě za bezdětna tahala z přehrady asi devítiletou sestřenici, fakt dobrou plavkyni (chodila plavat závodně). Ze břehu jsme na děcka koukali tři dospělí (!) a hromada dalších koupajích se lidí, vypadalo to, že holka dovádí s ostatníma dětma, prostě tam tak sebou plácala, až mi jako první docvaklo, že se topí. Připadalo mi jako věčnost, než jsem se k ní dobrodila a doplavala, od té doby vím, že záchrana zabere až příliš času. Tehdy to dopadlo hodně dobře, ale stáli u holky všichni svatí.

Mám z vody velký respekt, i když ji miluju. Pobyt s dětmi u vody považuju za jednu z nejvíc vyčerpávajích záležitostí.