Re: To je sice hezký...

Lenko, děkuji, žes to napsala! Konečně to někdo někde zmínil! Jsem totiž přesně tento případ, od dětství jsem trpěla na záněty močových cest, ty hrůzy, který jsem jako malá zažívala v nemocnicích, ty bych opravdu nikomu nepřála. Neustále jsem někde musela dávat nohy od sebe, teď čůrej, teď nečůrej, ono to nejde, tak mi mačkali břicho, dělali mi různé výtěry, často to bolelo, bylo to strašně nepříjemný psychicky i fyzicky, někdy u těch ambulantních vyšetřeních byla i máma, ale nějak to neřešila, nevím, asi to brala jako nutnost a mojí psychiku nikdo neřešil, jednou v nemocnici dokonce doktor při jednom vyšetření ani nepočkal, až zabere injekce, abych usnula (pořád se mne chodil ptát, jestli už se mi chce spát, nechtělo se mi, tak rozhodl, že nevadí, že to udělá při mém vědomí a ať mě sestry připraví) a pak mi tam strkal nějakou hadičku, řvala jsem, tekla krev, on mi ještě vynadal a že doufá, že nebudu žalovat mámě (nežalovala jsem), pamatuju si ten vyděšenej výraz sestřiček... jako fakt strašný. Máma směla na návštěvy 2x týdně a když nestihla návštěvní hodiny, tak smůla. Bylo mi šest a trvalo to do puberty. Dodneška (35 let) jsem měla jen 2 pohlavní styky, neoslovily mě, prázdno, sex mne vůbec neláká atd. atd. Dlouho jsem nechápala proč, všude se mluvilo jen o sex. zneužívání doma a mne by vůbec nenapadlo, že i tohle, co se mi v dětství dělo, vlastně nebylo v pořádku a byl to pořádnej průser. Takže i taková může být realita...