to je ale debilní e-mail

Chápu, že to měla být nadsázka, ale e-mail mi přijde dost pitomý.

"Gratuluji! Nám všem, kterým je mezi 20 až 55 lety. Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70. a 80. letech, neměli vůbec šanci přežít..."

Ony také existovaly děti, které nepřežily, a to z různých důvodů. Právě kvůli absenci těch vymožeností, které e-mail tak ostentativně shazuje.

Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna,"

A skutečně nikdy žádné dítě nezabil elektrický proud? Nikdy žádné dítě nevypadlo z okna? Takovou hovadinu ať mi nikdo netvrdí.

Já sama jsem jako dítě jen o vlásek dvakrát unikla průšvihu - jednou když jsem se pokoušela vypít z nebezpečné flaštičky medicínu a jednou, když jsem si oči místo borovou vodou chtěla vymýt lihem. (Neuměla jsem v té době číst.)

" když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy."

Kvůli chybějící helmě vím ve svém okolí o třech úrazech hlavy, z nichž dva skončily smrtí dítěte. Ke dvěma případům došlo v generaci mých rodičů, to další dítě (moje vrstevnice) bohudík přežilo, ale jeho život visel na vlásku.

sme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví.

Během doby, kdy jsem chodila na ZŠ, jsme dvakrát měli ve škole žloutenku.

"Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s opravdovým cukrem a a ne s náhražkami, ale nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik, ale všichni jsme to ve zdraví přežili..."

Viz má reakce na minulý odstavec. Já jsem třeba díky pití ze sdílené skleničky měla opary nebo afty a nebyla jsem sama.

Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu.

Tímto způsobem můj děda kdysi málem přišel o pětiletého bratránka, musel pak ležet několik týdnu v nemocnici. To ale musela být sranda k popukání.

"Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji demontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy."

Nesmysl. Některé děti lítaly venku hodně, některé méně a některé skoro vůbec.

"Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat..."

A možná kdyby bylo kam volat, tak by bylo možné přivolat včas pomoc dětem, kterým se něco stalo.

"Školní vyučování bylo pouze dopoledne a na oběd jsme byli doma."

Blbost, vždycky bylo vyučování i odpoledne, aspoň jeden den, jak u nás, tak v generaci našich rodičů a prarodičů.

"Měli jsme modřiny a odřená kolena, zlámané kosti, a někdy taky vyražené zuby ale nikdy, NIKDY nebyl kvůli tomu NĚKDO obviněn – i když došlo k neshodám a rvačkám."

Co je zase tohle za hovadinu? U nás ve škole se takovéhle problémy řešily opakovaně a občas z toho byly i veliké nepříjemnosti.

Hráli jsme si na dvorku s ostatními dětmi, ráno jsme šli ven, večer domů, když byla žízeň napili jsme se ze studánky a zase hurá do různých her, na stromy, na louku chytat kobylky, míč a švihadlo, kuličky… Co her jsme hráli! A gumu tu jsme skákali pořád! Na vodníka, na sochy, krvavý koleno, no bylo toho spoustu!! A lezli jsme do seniku, kradli jablka a hrušky, a hráli si na schovovanou po ulicích, a šipkovanou.... Hráli jsme fotbal na jednu bránu a když někdo nevyhrál, neměl z toho psychické trauma a nezbořil se proto svět! To byly časy.....

A copak děti dneska nic takového nehrají?

Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box – vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet.

No a co? To, že něco takového existuje, snad neznamená, že to všichni používají, ne?

Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!

A dneska snad děti kamarády nemají?

"Směli jsme ven, pěšky nebo na kole, navštívit kamarády, i když bydleli několik kilometrů daleko, zaklepat na dveře anebo i jednoduše bez zaklepání vejít do domu a hrát si s nimi. Ano, venku, v tom nebezpečném světě!"

Jak to, že často vidím venku hrající si děti, dokonce i ve velkoměstě?

"Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu – jen my!"

Ano, při úrazech s trvalými následky nebo těmi, co skončily smrtí, nesmírně potěší konstatování, že si za to dítě mohlo samo.

"Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisáky, klacky a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko."

A jak je tedy možné, že já jsem kdysi znala pána, který tímto způsobem o oko přišel?

"Auta neměla bezpečnostní pásy, opěrky hlavy a ŽÁDNÝ airbag. Na zadním sedadle bylo VESELO a ne nebezpečno!"

To je ale debilní výlev. Doporučuji dát si tu námahu a zkusit si zjistit, kolik bylo kdy v minulých desetiletích dopravních nehod, při kterých lidé přišli o život právě kvůli tomu, že neměli ty pitomé pásy a ještě pitomnější autosedačky pro děti. Na zadním sedadle bylo pro malé děti bez sedaček ***** bezpečno.

"Někteří žáci nebyli možná tak dobří jako jiní, a když zůstali sedět, tak prostě opakovali jeden rok."

Ve všech generacích byly sebevraždy dětí kvůli špatnému prospěchu.

NIKDO nebyl proto poslán k psychiatrům nebo psychologům. NIKDO neměl dislexii, problémy s koncentrací, nikdo nebyl hyperaktivní...

S tímhle ať jde autor e-mailu taky do p****e. Tyhle problémy EXISTOVALY, jen se toho o nich nevědělo tolik jako dnes a neumělo se dětem správně pomoci. Znám paní (vrstevnice mých rodičů), která z tohoto důvodu úplně zbytečně skončila ve zvláštní škole. A znám děti, kterým byly výše zmíněné "výmysly" diagnostikovány, rodiče se jim na základě toho začali po poradě s odborníky odpovídajícím způsobem věnovat... A ejhle, co se nestalo? Chování i prospěch dítka se začal časem lepšit! Jedna moje kamarádka z útlého dětství před pár lety úspěšně vystudovala v zahraničí, třebaže jí kvůli několika dysfunkcím hrozila zvláštní škola. Před 50 lety by ji každý považoval za debila a cvoka - úplně zbytečně.

"Prostě si jenom zopakoval jeden rok.KAŽDÝ DOSTAL SVOJI ŠANCI."


"Měli jsme volnost a čas na hraní, úspěchy, neúspěchy, úkoly ...A UČILI JSME SE S TÍM ŽÍT
Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost – naučili jsme se chovat a poradit si..."

A to už snad dneska neplatí?

Zůstává nezodpovězená otázka. Jak jsme tohle všechno mohli PŘEŽÍT? A především, jak jsme přitom mohli rozvíjet naši OSOBNOST? Co říkáte? NEBYLI JSME ŠŤASTNÍ ???"

Jak už vyplývá z mých reakcí výše, tak ne každý to přežil, ne každý z toho vyvázl ze zdravou kůží, ne každý byl šťastný.

Ať jdou autoři takovýchto debilních klišoidních výlevů opěvující idylickou a bezchybnou minulost a hanící otřesnou současnost do háje.