I ja odesla s parzdnou naruci

Terezko, je mi moc lito, co prozivate a hlavne me nesmirne nadzvedava, ze pod tak smutny pribeh se nektere osoby s empatii domaci drubeze mohou dohadovat o vine ci nevine, jizde na koni v tehotenstvi nebo resit vyhody a nevyhody domacich porodu. Zajiste to neni to, co hledate a co by vam mohlo pomoci a to by ty pisatelky mely pochopit a najit si jinou diskusi.
Ja zazila neco podobneho, nikdo totiz nemuze napsat, ze zazil to same. Kazda to mame v necem snazsi a v necem horsi. To moje tezsi asi bylo, ze mi zemrelo me prvni dite a tak na me doma necekaly detske rucky, ketre by prekryly cast bolesti a povinnosti, ktere by daly trochu zapomenout, naopak, jsem ucitelka a byly prazdniny, nemohla jsem se ani vratit do prace, musela jsem stravit sestinedeli bez miminka v prazdnem byte plnem vzpominek a prazdnych mist po nachystane postylce a prebalovacim pultu, s kamaradkami na dovolenych a s rodici 300 km daleko. Manzel mel 14 dni dovolenou, pak uz musel zpatky do prace a ja byla ctyri tydny vetsinou sama. Moje snazsi bylo to, ze jsem asi od prirody znacne nezlomna natura a tak jsem to nejak zvladla bez medikace a odborne pomoci, jen prvni noc jeden lexaurin. Ale je mozne, ze kdybych nekoho vyhledala, zvladla bych to treba lepe, to nemuzu soudit, proste jsem to udelala, jak udelala.
Moje tehotenstvi bylo v poradku, jen mirne zmnozeni plodove vody bez nalezene priciny. Porod byl snesitelny, prirozeny, bez komplikaci a medikace. Syn se narodil trosku popelavejsi, ale dostala jsem ho na bricho, manzel strihal pupecni snuru, pak jsme si ho pomazlili a to bylo naposledy, co jsme ho meli v naruci ziveho. Jeho dychani se pediatrum nelibilo, pry ho radeji vezmou na podrobnejsi prohlidku, ale urcite se jedna jen o plodovou vodu v dychacich cestach, tak ho mame za chvili zpatky. My netuse nic hrozneho, jsme stastni davali do sveta vedet, ze jsme tri. Mezitimco nasemu stesti selhavaly plice, byl intubovan a napojen na dychaci pristroj a tim byl jeho stav stabilizovan. To jsme se vzapeti dozvedeli, ja opita endorfiny to ani nevnimala jako neco desiveho. Noc bez miminka a informaci o nem nebyla prijemna ale unavena jsem i tak usnula a stale si nic nepripoustela. Nasledujici den jsem za malym chodila na JIP, odstrikavala mlezivo. Byl v umelem spanku a lekari zjistovali, co se deje. Navecer prisla prvni dobra zprava, zacal lepe reagovat na lecbu, neni infekce, noc bude kriticka, ale je donoseny jinak zdravy. Za hodinu na to, ale prisla lekarka, jestli chci maleho jeste videt, ze lecba selhala, on umirá a jestli ho chce videt manzel, at hned prijede. Sama jsem pak stala nad inkubatorem s nasim malickym, hladila ho a cekala. Manzel to psychicky neunesl, jen co vstoupil do mistnosti, zhroutil se a ja se musela starat jeste o nej. Kdyz mi lekar rekl, ze malemu sice tluce srdicko, ale mozek uz nereaguje, nechala jsem ho odpojit od pristroju, aby neumrel s hadickami vsude v objeti inkubatoru, ale v mamine naruci. Chovala jsem ho, rikala, jak ho milujeme, vydrzela jsem to nez srdicko vynechalo, na to reaguje telo predsmrtnou kreci a to uz jsem psychicky neunesla, dala maleho do naruce sestre, polibila ho, popadla manzela a odesli jsme. Na sestinedeli jsem podepsala revers a o pulnoci jsem byli s dvema tabletami lexaurinu, ktere nam na cestu dali, doma. Njehorsi bylo rano, kdy jsem otevrela oci a vedle postele mela nacancanou postylku a pred ni prebalovaci pult s rozlozenym oblecenim, ktere mi mel manzel pro maleho privezt, az si ho nastrojeneho povezeme z porodnice. sedla jsem si na postel a kricela a kricela tou bolesti. MOje duse byla jeste prazdnejsi nez to povisle bricho, ve kterem se jeste pred dvema dny hybal nas syn, chtela jsem to zoufale vratit a byt tehotna treba az do konce zivota, jen aby zil. Ty dalsi dny byly jedna velka hruza, psat me to nuti jen to, ze vim, ze jsem tehdy take hledala podobne pribehy, nechtela jsem byt zoufale sama s takovou zkusenosti. V te dobe mi mozna i zvracene pomahalo, ze nekomu zemrelo i starsi dite, rikala jsem si, ze je to mnohem horsi a ze to ty maminky taky zvladly. Snazila jsem se o tom mluvit se svym okolim, citila jsem, jak nikdo nevi, jak se k nam chovat. Nejvic mi vyhovovalo, kdyz nekdo projevil ucast a nehrany zajem bez senzacechtivosti, vyslechl nas pribeh bez toho, ze by udilel rady ci se snazil srovnavat, jako nektere zeny kolem, co mi rikaly "vim, jak ti je, ve tretim mesici jsem potratila" a nebylo takovych spolutrpitelek malo. To me tehdy strasne vytacelo, nezpochybnuji jejich bolest, ale to prece ani necitily pohyby, vedely o diteti v sobe maximalne dva mesice, jak by mohly byť jen tusit, jak se citime my. Zadne jsem to ale nikdy nevycetla, proste jsem je objala, a ony mely pocit, ze mo pomohly.
Muj a tvuj pribeh si jsou podobnejsi, ale ani ja netusim, jak ti je a co mam napsat, abych ti pomohla. Mně nejvic pomohlo, o tom mluvit, práce, dvě blízké kamarádky, změna životního stylu směrem ke zdravějšímu (zila jsem ale celkem zdrave uz pred tim, kdyby chtel nekdo resit, ze v tom mohl byt zakopan pes meho nestesti). zacala jsem se ucit spanelsky a po doporucenem pulroce se snazit o dalsi mimi. Dlouho jsem se ale upinala k tomu, ze se mi tim vrati nas maly (nejsem buddhistka, ale nemohla jsem se vic nez rok smirit s tim, ze uz ho neuvidim), jen mimi neprichazelo a neprichazelo. Pak jsem cetla rozhovor s jednou zenou, co prozila obdobne i s tim neotehotnenim a ta tam psala, ze otehotnela, az kdyz si uvedomila, ze to je definitivni a ze to dalsi dite bude nekdo uplne jiny, ze se nevrati to , ketre pochovala. Za dva mesice po tom mi vysel tehotensky test.
Mame doma svehlavou nejmilovanejsi dceru, ktera me zamestnava na 100% a ted cekame nase treti, ale podle vsech kolem druhe dite, i tchyne o tom, tak mluvi, rychle zapomnela. Nejvic ze vseho mi pomohla mala, nez se narodila, nebyl den, abych nebrecela. Ted jsou to ctyri roky a ja na maleho myslim kazdy den, ale placu uz " jen " tak jednou tydne. I navstevu hrbitova zvladam bez potoka slz. Slz asi bude ubyvat i dal, ale ta rana a prazdne misto se podle me u normalne vnimajici bytosti proste nikdy nbzhoji, jen prekryjí dalsimi vrstvami. Psala jsi, ze hledas pribehy jinych, to je ten muj, jestli ti to v necem pomohlo, budu ze srdce rada. Pokud chces ty nebo nekdo jiny vedet neco blizsiho, nebudu se zlobit, rada odpovim. Jen prosim ty, ktere by se chtely z nedostatku jine seberealizace stourat v tom, zda jsem u porodu myslela dostatecne pozitivne, jakymi zpusoby jsem sportovala v tehotenstvi a zda v tom nemaji prsty Marťani, aby si sve rozumy nechaly do jinych diskusi. Na zaver se omlouvam, za mozne preklepy ci chyby, nemam silu to po sobe cist, vedle me lezi promaceny kapesnik a pali me oci.