6.2.2009 15:51:22 MM, 2 kluci
Ino, přesně tak...
... - zrovna jsem si to při čtení říkala taky!
Když svému dítěti (v tom případě už dospělému) chci něco dát, tak dobře zvážím co je v mých možnostech, proč, kdy a jak to chci udělat - ale pak mu to holt prostě dám a musím se spolehnout, že to bude k jeho dobru, že o to nepřijde ani to nepoužije nějak "špatně".
Ale to riziko je přece do jisté míry vždycky!
Když někomu dám peníze, může je prošustrovat, nebo ztratit, nebo mu je někdo ukradne... Totéž s čímkoliv jiným, autem, bytem... S tím vědomím se ale přece musím smířit vždy když něco daruju. Ale pokud člověka, kterému ten dar dávám, dobře znám, máme spolu blízký vztah, tak ty negativní možnosti, že by s tím naložil špatně a to schválně, jsou přeci jen menší, řekla bych...
A to že když mladý člověk dostane byt, že ho chce sdílet s partnerem/manželem i po právní stránce, mi přijde celkem normální - s tím se musí počítat, ne?
My jsme kromě stavebního spoření nic neměli, naši nám pak částečně pomohli dlouhodobou půjčkou, ale bylo naprosto jasné že byt pořizujeme jako manželé SPOLU, je psaný na nás oba. A buď nám naši chtěli pomoct, jak to i udělali, pak ale NÁM jako páru a RODINĚ (ten pojem se v této diskusi používá hodně zúženě jenom na tu tzv. "krev") - nebo kdyby ne, bývali bychom to museli holt řešit jinak, bez jejich pomoci. Naštěstí našintakto scestně neuvažují... (aspoň v tomhle ohledu)
Jinak mně taky příjde odstrašující, jak autorka líčí tu věčnou dřinu rodičů a to, jak na děti neměli čas atd. Nám přijde důležitější trávit s dětmi čas, jezdit na dovolené, výlety, sdílet společné zážitky, dát jim lásku, porozumění a vzdělání. Myslím že je pak větší šance na hezký vztah i v dospělosti, než kdychom se snažili je k sobě připoutat budováním "rodinného majetku". Nedokážu si takové počínání vůbec představit, přijde mi to - jak tu někdo psal - fakt jak z předminulého století...
Odpovědět