:-)

Sylvo, téměř jmenovkyně, ten článek je skvost. Souhlasím s názorem o kousek výš, s humorem jsme na tom jako národ asi špatně. Zato umí každý dobře poradit. Zdá se, že spousta lidí vůbec nic nepochopila. Chybí jim závěr? Nevědí, na co si stěžuješ? Taky mě pobavilo jejich dělení na "venkovský" a "městský". Ale dál to rozvádět nebudu, proč si kazit den.
Nikomu nemusíš nic vysvětlovat a obhajovat, proč je kočka v ložnici či proč si chce štěňátko hrát. Já mám doma jednoho staršího pejska a dvě skoro roční psí holky, rodné sestry. K tomu dvě želvy, manžela a nemocného tatínka. Děti do toho všeho ještě přibudou. Ale veselo je už i tak. Holky štěňata jsou cvičené, pravidelně chodíme k soukromému cvičiteli, žádný jen tak cvičák. Ale to neznamená, že se se mnou nemazlí, že občas neukradnou košili a rozverně jí nenosí po bytě, že nelezou do postele, že nepřesazují kytky, že nehrabou díry všude, kde je napadne, že se venku nevyválí ve všem, co smrdí, a podobně. Starší pejsek je epileptik. Přes veškerou péči veterináře i nás má celkem pravidelně záchvaty. Většinou ve chvíli, kdy se mi to vůbec nehodí. V pět ráno, zima jako v morně, venku prší. Kulíšek dostane záchvat. Doma se pokaká, počůrá, nemůže za to. Vyválí se v tom. Ale ukrutně a po obou stranách. Vynesu ho ven, do deště, v noční košili (já, ne pes). Držím ho, aby si neublížil, takže za chvíli smrdíme oba dva. Když ho záchvat přejde, jdu domů uklidit spoušť. Ale zjistím, že se mezitím probudil tatínek a do čehosi šlápl. Akční rádius úklidu se rozšiřuje. Když je dokonáno, jdu převléknout a vykoupat sebe. Pak donesu z venku pejska a taky ho osprchuju a ošamponuju. A tak bych mohla pokračovat dál a dál . Chci tím jen říct, že ti úplně rozumím, a hrozně se mi líbí, jakým způsobem umíš takové každodenní situace popsat. Piš víc, taky jsem měla v plánu chovat kozy a "ukrutně bohatnout" na jejich produktech. Asi si to rozmyslím. A když ti v hodině mezi kohoutem a psem zbyde minutka, přijď se podívat na nás, http://blog.psipelisek.cz. Měj se hezky a drž se!