withep |
|
(31.10.2014 10:50:15) Nemám vůbec ráda to pojmosloví "zlobení". Bohužel proniklo i k nám, protože já sice "být hodný" a "zlobit" nepoužívám, ale školka, škola, příbuzenstvo atd. ano. No budiž, tak si to pro sebe překládám jako "nechová se správně". No a to je co? Nechová se podle našich představ? Nebo podle pravidel? A my se podle nich chováme? Vždycky? A dále - proč se tak nechová? Děti často "zlobí", protože se necítí dobře. Nemají optimální podmínky (fyzické, psychické, sociální,...). Ale to by bylo na knihu, spousty knih (a mnoho jich už bylo napsáno, i přečteno, i pochopeno, a i tam praxe vázne, je to nadlidský úkol :)
Ale k tvému konkrétnímu příkladu. Já bych to, že dítě neodpoví na otázku, nebo záměrně odpoví nesmyslně, asi nenazývala nesprávným chováním, a už vůbec ne u dítěte s PAS. Nejdřív bych se zajímala, proč to dělá (nudí se, je to moc lehká nebo moc těžká otázka, nerozumí jí,...). Preferuje svůj zájem před výukou? To je u PAS celkem pochopitelné, a je na učitelce speciální školy, která by měla umět s těmito dětmi pracovat, aby zájmy a povinnosti propojila, využila onen zájem k motivaci, nebo vymezila domu pro jedno, aby zbyl čas i pro to druhé. Tím, že to nazve zlobením, které nesouvisí (!) s autismem, a postěžuje si rodiči, fakt nic nevyřeší (a rodič taky ne - když u toho v tu chvíli není).
Zkusila jsi mu někdy neříkat, aby si vzal boty? On asi ví, že si má vzít boty, když jde ven. Nebo myslíš, že by šel bos, kdybys mu to neřekla? Říkáme toho dětem až moc, a stěžujeme si, že nedělají věci sami od sebe. Ony ale pak už nemají příležitost. Jednou se zamyslí, místo aby si oblékly, ponožku, a pak už je popoháníme až do konce. Já jsem se taky mrkla na nějaké video od Katky Králové (jak psala zu), moc jsem si od toho neslibovala, protože teoreticky už toho vím až až, vázne praxe. Ale vždy je se čemu učit . Bylo to o pěti principech "nevýchovy", jeden z nich "výstup, ne postup". Měli jsme skoro každé ráno problém s vypravením se do školy, neskutečné loudání, a potom fofr, sem tam i křik, no nepříjemné to bylo pro všechny (mám kromě prvňáka ještě školkačku a batole, a škola u nás začíná v 7:30). Tak jsem to zkusila, zafungovalo geniálně . Takže syn má ráno hodinu na to, aby se vypravil. Má 4 základní úkoly: vstát, nasnídat se, provést hygienu a obléknout. Vesměs má na to čtyři čtvrthodiny, ale je na něm, když si to rozloží jinak, pokud to stihne. Já od něj očekávám, že bude v sedm připraven k odchodu. Světe div se, on stojí v sedm u branky a čeká na mě s batoletem . Jen to chce mu věřit, a skutečně nekontrolovat, nepopohánět, nesekýrovat, nechat to na něm. Teoreticky se může válet v posteli do 3/4 na sedm, a pak to fofrem stihne (třeba bez snídaně, ale to je jeho volba).
Že nefungují tresty, je dobře . Mnohem lepší a pro všechny důstojnější je pozitivní motivace, jak píše jentak.
Co se týče toho pocitu viny. Děti jsou takové emocionální hromosvody. Určitě jsi někdy slyšela o tom, že třeba v rodinách, kde se rodiče hádají a rozvádějí, vidí dítě vinu u sebe. Menší děti ještě nerozlišují sebe od okolního světa, jsou s ním spojeny, prostoupeny. U dětí s PAS to může být ještě mnohem silnější, i když je to určitě individuální, jiné se zase mohou od emocí druhých zcela izolovat. Myslíš, že tu vinu skutečně cítí, nebo to jen říká (jako by ptá se, říká to jako požadavek, abys mu to vyvrátila)? U nás je to přesně opačné - všechno je vina těch druhých. A když už (syn) neví, jak by to kauzálně propojil, vyhrkne "je to tvoje chyba, protože ty jsi mě porodila" . Mě zajímá spíš AS, tak nevím, jestli to platí pro PAS obecně, nicméně mohlo by - ty děti mají mylné, ehm... jak se tomu říká... no takové ty sebeobrazy. A nemají škálu, mají jen extrémy. A to se třeba dva protichůdné mylné sebeobrazy mohou projevovat tím stejným způsobem. Třeba neschopnost prohrát (záchvat vzteku) může být projevem sebeobrazu "jsem dokonalý" (bolestivě ho narušuje) stejně jako sebeobrazu "jsem k ničemu" (potvrzuje bolestný pocit, a tím je také bolestivý). Možná jsem odbočila víc, než jsem chtěla, omlouvám se.
K čistým duším, no. Dospívám teď k obtížnému zjištění, že děti nejsou čisté duše . Nejsou výsledkem kombinace genů a výchovy, je toho víc. Určitá evoluční nastavení. Určitá rodová historie. Nedědí se jen barva očí, ale také zkušenosti lidstva jako celku. Musím se smířit s tím, že agrese je přirozená a je třeba ji nějak usměrnit, že vymýtit nebo předejít jí tak docela nelze (i když kladu si otázku - moji potomci jsou agresivní především vůči sobě navzájem - jestli by třeba nebyli agresivní vůbec, kdyby byli jedináčci...).
|
Yanull & 2 |
|
(31.10.2014 11:23:36) Withep, a koľko má syn rokov? Môj sa napr. už od cca 4-5 rokov obhajuje tým, že na vine je dotyčný, ktorý na neho nedal dostatočný pozor, alebo: "Ja som nevedel, mala si mi to povedať" (pri tom to počul už x-krát) a pod.
|
|
Kalali |
|
(31.10.2014 11:27:13) Withep, já můžu očekávat jak chci, a prd. Typický příklad příprava do školy. Od počátku jsem to nastavila, že to je jejich starost. Po pátém zapomínáku v jednom měsíci a pětce za domácí přípravu jsem to vzdala a kontroluji (což jsem ve čtvrté třídě dítěte už dělat nechtěla). Možná mám teda specifické děti, ale já od nich samostatnost očekávám vždy, a s důvěrou a vysvětlováním vydržím dlouho, ale odměnou je mi aktovka na zemi, rozsypané učení pomíchané se svačinou a oblečením. Když dítěti na něčem nezáleží, tak můžeš očekávat, co chceš a ono to očekávání prostě nesplní. Vidím to na manželovi, taky jsem očekávala, že určité věci týkající se pořádku si navykne dělat, protože to prostě všem usnadňuje život, mě to systematicky neničí náladu a ono nic. Moje děti, když pohodí aktovku, tak se jim to nijak nepropojí s předchozími proslovy o tom, kam patří, co se udělá nejdříve apod. To se jim propojí až ve chvíli, kdy vidí můj rozčílený výraz a cítí závan vzduchu z mého mohutného nádechu na řev. Nebudu rezignovat jako u muže, který dodnes nechápe, co mě tak rozloží, když hodí své oblečení na psí boudu a postaví na ně pytel s granulema pro psa. A příští den přihodí na ty granule další vrstvu oblečení a věci, co posbíral cestou po domě, jako obsah schránky na dopisy, letáky...
|
zu | •
|
(31.10.2014 12:08:37) Tak dětem (i dosplělým ) je někdy dobré nějak pomoct. Whitep taky psala, že to synek má pro orientaci rozdělené do čtvrthodinek. Dětem by mohlo pomoct já nevím, třeba udělat obrázky, co kontrolovat při přípravě do školy. Nebo se s ním zkrátka pobavit, co si myslí, že by mu pomohlo. Hodně může pomoci, abyses ty sama zamyslela nad tím: představ si, že jsi tvoje dítě a nejde ti příprava do školy, stejně jako tvým dětem. A zkus si představit, co by ti od tvého rodiče pomohlo slyšet, abys dokázala společně přijít na to, jak to udělat, aby ses do školy dokázala připravit sama a dobře. Co by ti od rodiče pomohlo slyšet, abys měla pocit, že to zvládneš nějak vymyslet a že i zvládneš pak tu přípravu. No a to co vymyslíš, zkus tím způsobem probrat s dětmi....
|
|
jentak | •
|
(31.10.2014 12:36:58) Kalali - tak můj mladší syn potřebuje pomoci s přípravou do školy a s úkoly ještě teď - je v šestce. Tak to prostě je. Sice jsem si taky myslela, že by to už měl zvládat sám. Dle psycholožky prostě ne, je nastavený takhle, má přítomnost mu dává pocit klidu a jistoty. No jo, ale nemůžu to s ním dělat pořád. Takže to tedy dělám stylem - no dobře, co myslíš, zkusil bys ten úkol udělat sám, co myslíš? Připravíš si učení sám - pak se na to podíváme...... apod. A ještě vloni si nebyl schopen vůbec napsat sám úkol než jsem přišla domů - dneska už hlásí - já už ho mám - někdy řekne - a nekontroluj mi ho, už jsem velký, není to třeba. A někdy - raději se na to podívej, přece jen budu pak jistější. Prostě každý dozraje jindy a nemá smysl ho nutit dřív, než sám přijde na to, že už je ten správný čas.
|
|
withep |
|
(31.10.2014 14:49:24) Kalali, nepředkládám to jako univerzální návod na všechny děti a všechny možné situace. Jen říkám, že nám to pomáhá zvládat to ráno. Přípravu do školy trochu hlídám, někdy si syn udělá úkoly sám, někdy chce pomoct. Ale stále máme každodenní problém s logopedií, dokopat ho, aby si s námi k tomu sednul a čtvrt hodinky se na to soustředil. V tomto ohledu je to přesně, jak říkáš - pokud dítěti na dané věci nezáleží, je náročné ho k ní přimět. Náš syn nechce přijít pozdě do školy, nechce mít v nepořádku úkoly, ale že si šlape na jazyk a ráčkuje, je mu jedno.
|
|
|
Jarmilka. |
|
(31.10.2014 11:53:51) Withep, můj by bos nešel, ale seděl by na sedačce a brečel, že nemá boty
|
|
jentak | •
|
(31.10.2014 12:51:51) Jinak - můj starší syn je AS. Ale projevuje se jinak, než píšeš. On nikdy neodpoví tak, že by hádal - buď si je jistý a odpoví a když neví, mlčí - hádat nebude, nechápe, proč by to měl zkoušet, když neví. O test je pomalu schopen se s učitelem poprat - on tedy přesně ví a chápe, že je na to či ono časový rámec, takže když je test a učitel řekne - konec, položte tužky, disciplinovaně tužku položí a test odevzdá a rozhodně nebude zkoušet tam cokoli ještě narychlo dopsat. Ale pokud by mu učitel chtěl vzít test před koncem doby s tím, že vidí, že už má hotovo a že se podívá - ani náhodou, to nikdy, pokud si syn nebude 100% jistý, že má vše hotové. Nebo je schopen odevzat test s velkým předstihem, i když nebude mít vše hotové. Učitel ho nepřesvědčí, že si má test nechat. Ne, on mu řekne, že co věděl, tam je a co nevěděl, z hlavy nevydoluje - jednou odevzdaný test už si zpátky nikdy nevezme. Tak se rozhodl a tak je to správně - podle něj. Ad oblečení a boty - nikdy se neoblékl jen proto, že jsem to řekla a chtěla - musí znát přesný důvod a sám zhodnotit, že to není pitomost. Nikdy se na sebe nevzal určité oblečení, protože já to chci - pokud se rozhodl, že tyto kalhoty si nevezme, protože chce jiné, musela jsem přijít s pádným argumentem, proč zrovna tyhle, aby uznal oprávněnost mého požadavku a přizpůsobil se. Že by na jasnou otázku schválně odpověděl pitomost, to nikdy, dost často ale třeba v matematice přeskakoval postup výpočtů a pokud se ho učitel zeptal třeba na mezisoučet a zeptal se ho stylem - víš, kolik to je /a nepřesnil, co přesně chce/, syn odpověděl konečný výsledek. Pokud by ho nutil se vracet ve výpočtu, byl by syn velmi zpruzený a odmítal by odpovídat - bere to jako zbytečnost a že z něj učitel dělá pitomce. To je pak syn nepříčetný - pokud z něj někdo dělá blbce a nebo se tak k němu chová. Učitelka mat. mi říkala, že přišla na to, jak s ním mluvit a jak ho "donutit" k tomu, aby na tabuli nepřeskakoval výpočty a dělal celé postupy. Řekla mu, že by potřebovala, aby to psal komplet celé, protože ona ví, že on to ví, ale ostatní to mohou pochopit jen tak, že to napíše v nezkrácené verzi. Poprvé se prý zamyslel a pak řekl - hmmmm, to jo - a bylo. Kdykoli ho pak vyvolala, aby cosi psal na tabuli, tak prý říkal - chcete vědět, jestli já sám vím výsledek a nebo to je pro ostatní. Ale projevů AS je hodně, takže to není nic vypovídajícího.
|
|
|