| Procentka |
 |
(6.10.2011 13:39:40)
K založení tohoto tématu mě inspirovala diskuse od uživatelky Bilynick, která (stručně řečeno, dle mé interpretace) toleruje manželovi kontakt s exmilenkou (se kterou jí nejprve podváděl a pak k ní odešel, a rok s ní žil), prý přátelský. Ten kontakt toleruje, přestože jí to trápí a žárlí. Je to ze strachu, aby manžel neodešel, aby se rodina nerozpadla. (Moje interpretace, zjedodušená, ale tak to vnímám.)
Diskuse zde: http://www.rodina.cz/nazor15665907.htm
Kde máte vy meze své sebeúcty, své lásky k sobě (v dobrém slova smyslu)? Co byste si nechaly líbit od partnera, jak dlouho? Ač by vám třeba situace ubližovala, zraňovala by vás, co byste byly schopny odpustit ze strachu?
Můj názor je, že ustupování ze své sebeúcty může být velice plíživé a pomalé. Tzv. "salámová metoda". Vydržím ještě tohle, pak tohle, pak tohle... Práh sebeúcty se snižuje.
Kdy jste se ke své sebeúctě dopracovaly? V dospívání, až v dospělosti, nebo nikdy?
Já například to mám tak, že moje "sebeúcta" stále roste, tj. co jsem si nechala líbit před 5, 10 lety, teď už by u mně narazilo na odpor.
Někdy je člověk v určité situaci tak "zacyklený", že už leccos nevidí, co je zřejmé zvenku...
|
| Dalalmánek |
|
(6.10.2011 13:44:25)
Myslím, že tu probíhá ještě víc diskuzí, kde by zakladatelky potřebovaly víc sebeúcty.
Taky je to moje slabina. Resp. já vím, co bych si líbít něchtěla nechat, ale bojím se postavit, bojovat, vymezit si prostor.
|
| Procentka |
|
(6.10.2011 13:46:11)
Jasně, souvisí to se sebevědomím.
Podle mně je to taky hodně o výchově. Hodně holek má výchovu ve stylu "Moudřejší ustoupí", což není vždy nejvhodnější pravidlo.
Já např. byla starší sestra a slýchala jsem jen: "ty jsi starší, tak musíš být rozumnější". 
|
|
|
| Feliz |
|
(6.10.2011 13:48:46)
Mám hodně velkou hrdost 
|
|
| fisperanda | 
|
(6.10.2011 13:50:34)
Já sem byla dycky takový otloukánek blbeček, po kterým se ostatní vozili a nezmohla sem se na žádný vzdor. Vztahy taky tak vypadaly... Dycky sem se tahala s těma největšíma grázlama, protože mi imponovali tím, že sou grázli. Co na to říct...
Teď mám zase přemrštěnou sebeúctu, v podstatě nesnesu vedle sebe nikoho komu musím ustupovat, su to jenom já a já, což vypadá ve finále tak, že když se mi nějaký člověk svým chováním nehodí, nebo udělá něco, co se mi nelíbí, tak to ani nechcu spravovat, prostě se urazím a s dotyčným se přestanu vídat. Protože se stala křivda Královně Já První.
I přes to ale mám dost kamarádů. Ovšem vztah nemožný. Nechci, protože bych musela dělat ústupky a toho nejsu schopná. Se o sebe nebudu s nikým dělit 
|
| Procentka |
|
(6.10.2011 13:51:53)
A máš chuť na sobě v tomto ohledu něco měnit?
Možná by se to změnilo, kdyby ses opravdu zamilovala...
|
| fisperanda |
|
(6.10.2011 13:54:18)
Přijít může cokoliv, to je těžko říct...  Já osobně to měnit nechci, mně je tak dobře. Kdyby to dobrý nebylo, něco bych s tím dělala, ale nemám důvod
|
| Procentka |
|
(6.10.2011 13:56:40)
Takže je ti dobře samotné?
Neodsuzuju, jen se ptám...
|
| fisperanda |
|
(6.10.2011 14:01:11)
Sama nejsem. Ale bez chlapa, bez toho vztahu, jo. Je mi tak dobře.
|
|
|
|
|
| Katka | •
|
(6.10.2011 21:10:15)
Fisperando, ty si opožděně kompenzuješ věci, které jsi měla prožít v dětství a ničís si tím vztahy.
To je to samý, jako když je plaché dítě doma držené zkrátka a pak se najednou třeba v dospělosti urve ze řetězu a zahájí opožděnou pubertu s cílem kompenzovat si všechno, co jsem v dětství nesměl/neměl
To je přesně důvod, proč nás naše vlastní minulost pořád dohání, chováme se ode zdi ke zdi.
K té sebeúctě obecně - ono hodně záleží, jak moc člověka semele život. Co na své cestě potká a jakou má sílu, jestli ho to nakopne výš, nebo zlomí.
Někdo se k sebeúctě nedopracuje za celý život, ne že by třeba nechtěl, ale hodně to bývá, že když jí nemá, tak ho osud ješě just staví do situací, které ho sešlapávají ještě níž.
Např. žena bez sebeúcty si pořídí děti s partnerem, který jí začne ušlapávat. Ona to může i časem pochopit, že by měla ten destruktivní vztah překopat nebo opustit, jenže teď má ještě navíc svázané ruce existenční nejistotou.
Takže - začarovaný kruh. Zůstane. Ale sebeúcta padá ještě níž, protože ona si i je toho vědoma, ale nedokáže s tím nic udělat.
|
| Katka | •
|
(6.10.2011 21:14:05)
a s prací je to to samé. Nesebevědomí lidé často přitahují práci, kde se k nim chovají špatně.
Ono svým způsobem tohle jsou asi zkoušky, které člověka staví pořád to té samé situace, kde má Achilovu patu. A když to nějakým zázrakem nepřekoná, tak to jede tak dál celý život.
Casto z toho není cesta pryč, protože jak má někdo sebevědomě odejít z práce, když jí nutně potřebuje, nebo ze vztahu, když je na partnerovi závislý.
Někdy se to dá v reálném životě změnit ty podmínky, ale často bohužel ne.
Pak se z toho ani psychicky ten člověk za celý život nevyhrabe.
|
| Kudla2 | 
|
(6.10.2011 21:17:49)
Katko,
ono to vymanění se z toho spočívá tak trochu i v přehodnocení toho, co opravdu nutně potřebuješ...
|
|
|
|
|
| Roya | 
|
(6.10.2011 13:53:34)
Taky stoupá, taky stoupá .
V manželství jsem už dvakrát udělala "průvan", protože jinak by se z partnerovy strany nic nezměnilo (on byl spokojený). Vztah je stále bližší a moje sebeúcta nemusí trpět. Ale ty dva průvany se odehrály teprve v posledních třech letech devítiletého manželství, takže mi to trvalo taky dost dlouho... Ale vyplatilo se.
|
|
| *Niki* | 
|
(6.10.2011 13:56:44)
Nemám problém se sebeúctou, sebevědomím, a mám svou hrdost.
Současně umím odpustit, a netrpím.
Já mám naopak z některých diskusí pocit, že hrdost je definována jako schopnost odvrhnout co nejvíce věcí, se kterými nechci mít nic společného, a neschopnost skutečně milovat, tudíž nesoudit.
Paní z vedlejší diskuse bude mít problém najít hranici a odlišit, co je práce na sobě, a co je sebeznásilňování. Jinak si myslím, že postupuje správně. A hrdosti nemá méně, než někdo, kdo by reagoval jinak.
|
| Natascha | 
|
(6.10.2011 14:04:27)
Schopnost odvrhnout… tak to si nemyslím. Spíš má každý jinou hranici tolerance. Tu původní diskusi jsem nečetla, ale pokud to zakladatelce skutečně dlouhodobě ubližuje, tak myslím o hrdosti nemůže být řeč.
|
| Natascha |
|
(6.10.2011 14:05:44)
Leda že by byla hrdá na to, že si nechá ubližovat… to pak jo, ale to je mimo mé chápání a mimo normu.
|
| *Niki* |
|
(6.10.2011 14:11:26)
Natascho, jí ubližuje JEJÍ žárlivost. Ne že si nechá ubližovat.
A proto téma založila, jak se zbavit pocitů, které si vytváří ONA.
|
| Natascha |
|
(6.10.2011 14:15:55)
Aha, já myslela, že partner je jí skutečně nevěrný a že jí to ubližuje.
|
| Procentka |
|
(6.10.2011 14:20:53)
Nevěrný jí přímo není, ale udržuje dál přátelství se ženou, se kterou jí nevěrný byl a dokonce s ní rok žil. Nechce se vzdát kontaktů s tou ženou, i když manželce to ubližuje. (Což se nedovím, taky bych to nezkousla a imho to od něj ani není normální. Normální člověk. který by se po neveře chtěl vrátit domů, by byl šťastněj jak blecha, že ho partner/ka vzala zpět, a neprovokoval by tím, že se exmilence/exmilenky nechce vzdát - byť jako kamaráda/ky  )
|
|
| Jenda00 | 
|
(6.10.2011 14:22:10)
Natasho, pochopila jsi to správně. jeji partner jí je skutečně nevěrný. A ubližuje jí tím, že se dál s tou onou stýká, po tom co se po roce odluky vrátil domů, s tím že milenku bolí často a sex skoro neměl a nedalo se s ní žít. Ale je to pro něj drahý člověk, tak se sním chce stýkat dál a s manželkou bydlet. Takže za mě ano, nechá si ubližovat a je tolerantní až na půdu. Já bych to nenazvala tolerantností. A k tomu všemu je s člověkem který si jí neváží a nemájí jí nijak zvlášť rád.
Kolik si fakt ženský nechají líbit je pro mě pořád neuvěřitelné !!
K otázce Koníčka, ano mám sebeúctu i dost vysoký sebevědomí, mám se dost ráda 
|
| Jenda00 |
|
(6.10.2011 14:23:50)
No možná jsem to napsala tak že je to zavádějící, on už jí prý teď nevěrný není, tu druhou má jenom jako kamarádku na kafe s frekvencí x do měsíce.
|
| Jenda00 |
|
(6.10.2011 14:24:50)
Eeko:tady jde o to, ze ona se tak desne boji, ze on zase vezme kramle, ze potira sebe sama.
přesně, přesně.
Mmj, čekám na mejla :) :)
|
|
|
|
|
| *Niki* |
|
(6.10.2011 14:24:06)
Natascho, nevěrný jí byl a dlouhodobě. Momentálně není, resp. to tvrdí (a jak víme, věrnost se dokázat nedá, buď partnerovi věříme, nebo ne).
Ona žárlí na jakýkoliv kontakt s bývalou milenkou.
Každopádně, ať žárlí či nežárlí, to, zda ten kontakt muž mít bude či nebude, to neovlivní. To je jeho rozhodnutí. Takže ona pracuje se svou žárlivostí.
A taky s hledáním hranice, co ještě akceptuje, a o už ne.
|
| Jenda00 |
|
(6.10.2011 14:26:48)
Niki, jenže s tou prací na žárlivosti jí to pude hodně těžko,když má doma pi....e, kterej k ní jako ke své ženě nemá úctu vůbec žádnou.
|
|
| Jenda00 |
|
(6.10.2011 14:34:14)
Ano přesně, ona na něj nemá žádné přehnané požadavky, ni nemožného.
|
|
| *Niki* |
|
(6.10.2011 14:37:09)
Eeko, ale to je tvoje interpretace celé situace. Vztahu. A možná ji mám i podobnou. Ale to je úplně jedno, protože nejde ani o tebe, ani o mě, ale o onu zakladatelku. Ona to vidí jinak. Jsi si tak jistá, že její pohled je méně správný než tvůj?
To, co bys udělala ty, či já, či kdokoliv, je nepodstatné, dokud nebudeme v totožné situaci, a že klidně být můžeme.
Já ani nevím, zda bych po opuštění vzala muže zpět domů. PO nevěře ano, po takovémto opuštění možná ani ne. Konfrontace se nebojím, protože se nebojím opuštění. Ne že bych nemohla být, ale že bych to myslím zvládla.
Ale to je o mě, o tobě... o zakladatelce je její téma a její pocity. Nejeví se mi jako onuce, která sebou nechá orat...
|
|
| *Dorka* | 
|
(6.10.2011 14:44:14)
Niki, já s Tebou v hodně věcech souhlasím.
Ale - Bilynick se v diskuzi často zmiňuje o tom, že se snaží nahlížet na situaci z pohledu jejího muže. A já bych si v tom případě kladla otázku:"Chovám se za těchto okolností tak, aby si mě mohl můj muž vážit?"
|
|
|
|
| Natascha |
|
(6.10.2011 14:34:42)
Niki, to je pravda, že věrnost se nedá dokázat. Ale podle všeho jí manžel nevychází vstříc v tom, aby mu mohla důvěřovat.
|
| Natascha |
|
(6.10.2011 14:36:37)
Chtěla jsem tím říct, že vztah je vždy o interakci dvou lidí - čili nemůžeš úplně oddělit práci na své žárlivosi a hledání hranic od toho, co do toho vztahu vkládá partner.
|
| *Niki* |
|
(6.10.2011 14:57:38)
Natascho, to souhlasím. Vztah je obousměrný proces, interakce dvou lidí, dvou postojů a individualit, o propojení, hledání toho, co je společné... ale i práce na sobě. Obé ruku v ruce, to je jasné.
Ale myslím, že tohle zakladatelka ví a i to psala. Že dělá obojí.
Její muž to ale vidí jinak a v tom je ten rozpor...
Otázkou je, co a jak dělat, co s tím rozporem, s dvěma odlišnými pohledy na stejnou situaci... takových v manželském životě je... jejich situace je ale vážná, není to žádná banalita (jako je třeba odlišný pohled na pořádek a uklizenost
Nevím, co jí poradit, krom toho, co jsem už psala. Pracovat na sobě ano, ale nepřekročit hranici - u sebe. Aby se z toho nestalo sebeznásilňování ze strachu před opuštěním...
|
|
|
| Kudla2 |
|
(6.10.2011 14:39:02)
přesně tak... navíc vidím zásadní chybu v tom, že - jestli to dobře chápu - tak ona se bojí i toho promluvit si s ním o tom a dát mu jasně najevo své stanovisko - že jí to velmi vadí. A to promluvení si klasifikuje jako své prudění, kvůli kterému by se on mohl rozhodnout, že ho moc otravuje, a odejít.
A to je podle mě špatně. Partneři se mohou dohodnout na čemkoli, myslím, že i na nápravě uklouznutí, ale nikdy se nedohodnou, pokud jeden se bude k pouhému předestření vlastních pocitů stavět stylem "se svýma pocitama mě nevysírej, nebo zas odejdu".
|
| *Niki* |
|
(6.10.2011 14:44:28)
Kudlo, souhlasím s tebou. Ve vztahu se prostě nesmím bát. Mluvit, jednat, žít, cítit... měla bych mít OHLEDY a nemlátit protějšek každým svým myšlenkovým pochodem, ale nesmím mít STRACH, že když to udělám, on -uteče/půjde za jinou/nebude mě mít rád... atd.
|
|
|
|
|
|
| Procentka |
|
(6.10.2011 14:16:32)
Niki, ale to je o vnitřním nastavení, kde má každý práh žárlivosti.
Pokud mi prostě u partnerů všeobecně vadí určité jednání, na které žárlím, těžko nějak "obalamutím" svoje emoce, aby mi to jako nevadilo.
To už je pak to sebeznásilňování.
|
|
| Kudla2 |
|
(6.10.2011 14:24:54)
Eeko, přesně tak... mezi tímto a patologickou žárlivostí je rozdíl jako.. jako... no prostě děsně velkej a zásadní.
|
|
| *Niki* |
|
(6.10.2011 14:27:30)
Eeko, v toto nejsme v rozporu. Odpustit a tolerovat proto, že to tak chci, je jedna věc, ale rádobytolerovat, protože se bojím opuštění, je věc jiná. A neudržitelná. A zakladatelka to dle mě ví...
Musí se zbavit toho strachu z opuštění.
|
|
|
|
V její náručí
Za Babičkou Boženy Němcové do RatibořicNáchod 
Ondrášova valaškaVsetín 
Il canto del SudHodonín 
Řezbářské sympoziumSemily 
Závody dračích lodíTábor 
Za Babičkou Boženy Němcové do Ratibořic
Ondrášova valaška
Il canto del Sud
Řezbářské sympozium
Závody dračích lodí
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)