Moje maminka, čilý a pracovitý přírodní tvor, tráví od března do listopadu ve svých jedenaosmdesáti letech život na chatě u lesa.
Slunko vytahuje z předzahrádek krokusy jako pan učitel uši nezbedného žactva v obecné škole a ptáci beznadějně propadli opojení jara.
Od jihozápadu se modrá obloha s nevelkým stádečkem šlehačkovité oblačnosti a jedním zbloudilým Blaníkem začala lehce potahovat šedivým závěsem jak oči leghornek po klekání nebo pohled roztržitého houbaře po závojence olovové.
Můj tata byl voják. Tedy voják byl v určitém období a to v šerém dávnověku mého dětství. Nebyl ale ani tankista, ani ženista, ani artista v Armádním Uměleckém Souboru. Byl u letců leteckým mechanikem.
Když jsme se s Pavlem vzali, oboje rodiče se nemohli dočkat na zprávu o prvním vnoučeti.
Tak jsem se dneska hned po ránu zasnil. Přišlo to naráz a nečekaně. A k tomu na místě ke snění poměrně neobvyklém. Na předsíni.
Prožívám smrt syna, který zahynul při sportovní aktivitě a více i méně úspěšně komunikuji s okolím i sama se sebou.
Jestli si děti lámaly hlavu, co nám dají letos na Ježíška pod stromeček, lepší dárek by stejně ani nevymyslely.
Děti cestou k autu natrhly krabici s ořechy a vyjímečně se nehádaly, kdo za to může.
Nedávno jsme oslavili se ženou výročí svatby. Při té příležitosti nám děti vždycky připraví nějaké překvapení.
Těhotenství |
Dítě |