Jaro budiž pochváleno

Ráno jsem pozoroval dva takové jedince, snad poštolky, jeho a ji (registrované partnerství tady nepřichází v úvahu), jak dovádí na obloze a nikdo a nic jiného než oni dva je nezajímalo. Jaro má zřejmě v arzenálu nějaké síly, které dosud nedocenili ani vojevůdci a stratégové.

S prvním dýchnutím jara se z našeho zápraží odlepil náš lenivý kocour Noblesní Dráp, který měl přes zimu přesně odkrokovaný svůj sebezáchovný režim: šest kroků z košíku od ústředního topení k miskám s mlékem a živočišnou bílkovinou: pak osm kroků k ledničce, kam rozmrzele škrábl drápem, že syrových jater byla sice norma, ale měli bychom vědět, že hlad i chuť je dnes větší, snad v důsledku úplňku. Pak dvaadvacet kroků na zápraží zjistit, zda zima trvá.

Trvala, takže pak ihned toutéž trasou zpět k topení a čekat trpělivě a čekat. Byl ten kocour neuvěřitelně prodejný, pro kousek jatýrek byl ochotný tančit na všech tlapkách latinskoamerické tance, lísat se, otírat, vrnět a příst. A teď, co jednoho dne potkal na zápraží jaro, zmizel a ani jatýrka ani jiná lákadla nezabírají.

Po pár dnech se zase Noblesní Dráp vrátil zpět domů. Tedy, dráp by možná ještě jakž takž sedělo, ale o noblese by se dalo s úspěchem pochybovat. Hubený jak tibetský skalár v postní době a s pomocí tří nohou za sebou vláčel levou zadní jak pirát John Silver. Celému světu tím nejspíš chtěl dát najevo, jak se má stát za dámou svého srdce. Napadlo mi, že to ale musela být kočka, když se pro ni nechal tak zřídit. Upadl do kočičího koše a nevstal ani k jídlu, i když byl hubený na smrt. Což u nás nikdo nepamatuje. Jakmile se, byť za devatero dveřmi, objevila jatýrka nebo ledvinka, stál neomylně v pozoru a nenechal se opít limonádou. Maso bylo jeho.

A teď tady voní uzené a on ani neotočí hlavu. Nejspíš je to jeho poslední hodina, říkal jsem si. A dojatý soucitem, obral jsem zbytek uzeného od kosti, dal do misky a kocourovi přistrčil až k hlavě do košíku. Nasál, vzal si pár kousků a lehl si zpátky. Ten už chudák nevstane, říkal jsem si. Navečer byl košík prázdný a na můj dotaz, jestli už kocour umřel, odpověděla Terezka, že odešel. Odešel navždy? Ne, odplazil se; na čas. A kam? „Ale tati, přece je jaro. Takže za kočičkama do vesnice, to nevíš?“ No jo. Jaro budiž pochváleno.

Když jsem druhý den ráno vycházel z domu, do poezie mých úvah o tom, zda Bětka až bude ohřívat oběd, nepřipálí tu sladkou kapustu s uherskou klobásou, kterou jsem pozdě v noci ještě oddaně vařil, se mísila realita vlahého rozednění a teplých paprsků ranního slunce. Přes zimu se mi prodíraly do tváře skrz krystalovou mřížku větví jabloní, třešní, višně a divoké švestky na východní straně zahrady. Což se teď nepozorovaně změnilo a světlo nějak změklo. Asi jako když fotograf nasvěcuje akt odrazem od bílého plátna, aby byla barva obrazu teplejší, měkká a hebká. Zaostřil jsem na příčinu změny a všiml si, že větvičky nejsou už tak zimomřivě nahé, jako byly v zimě. Oblékly se do drobných kvítků. Divoška švestka je v bílém, třešnička zrůžověla.

Do tohoto poetického rozpoložení mi fořt na lesní správě hned po ránu tvrdě oznámil, že dřevo (topíme dřevoplynem) letos nebude, protože proto a proto. Takže poezie stranou, bude se tvrdě shánět dřevo. Do léta musím mít na dvoře pořezaný nějaký ten kousek lesa, ber kde ber. Kamarád se naštěstí ustrnul a prodal mi jeden topol. Od něčeho se začít musí, i kdyby to bylo z mála. Ten drobeček měl ale třicet metrů na výšku, když stál, teď leží lenivě v poli, u paty má víc jak metr v průměru a váha toho drobečka, zatím mokrého, bude pěkných pár tun. Což je výzva pro naši mužskou část domu a motorovou pilu.

„A na topole podle skal, zelený mužík zatleskal“, praví klasik. Jenže mně topol padl na to pole ne podle skal, ale podle rozbahněné družstevní úvozové cesty. A samozřejmě aby bylo zaděláno ještě na větší průšvih, na poli nejsou naseté jařiny, ale krásný ozimý ječmen. Hezky vzrostlý. A čím krásněji byl vzrostlý, tím rozzuřenější byl majitel polnosti, do které tak nešikovně ten obrovský topol rubači složili. A mě za jejich faul proti sladu hodlal rozdivočený zemědělec nasadit psí hlavu a vidle na krk. Ať strom dám okamžitě z pole pryč.

Pravil jsem, že chvilku přece jen potrvá, než těch zhruba pět tun mokrého dřeva dobrovolně opustí jeho pole a podmínkou je, aby se vidle odklonily více na severo severo západ a nepřipravily tak lidstvo o jednoho středně zručného dřevorubce amatéra. Asertivita zase jednou slavila úspěch, vidle odešly i s pěstitelem do dáli a my se pustili do nerovného boje s fyzikálními zákony a tupou hmotou. Když topol stojí, je krásný a majestátní, urostlý a vysoký jako topol. Když leží, je hnusně dlouhý a svinsky těžký, když ho náhodou chcete překulit na pravý bok, aby se chudinka nepřeležel.

Topol, maje přes metr v průměru, drze se poškleboval naší motorové pile s lištou čtyřicítkou. Což v praxi znamenalo, že když jsem kmen ojel pilou za všech stran, součet délek řezu byl osmedesát čísel a na dvaceti ten špalek ještě visel a porazit ho na hlavu, aby padl na zadek do oranice, to byla nadlidská dřina s palicí a klíny. Ale pár metrů se přece jen podařilo zlikvidovat, takže v brčálové zeleni ječmene už nic neleží a tím pádem nehrozí ani brunátný obličej polnohospodáře a hod vidlemi na pohyblivý cíl. Sláva.

A na topole podle skal, zelený mužík zatleskal. Tomu se to, panečku, tleskalo. Měl nejspíš Stihlku MS 660W pokud ne rovnou MS 880 nebo Husquarnu 395XP s kovaným třídílným klikovým hřídelem a skříní z hořčíku. A to se mu to teda řezalo. Pokud ovšem neřezal porybný a vodník se u toho neřezal smíchy. Ale to už klasik cudně zamlčel, takže je to nejisté. Jedno ale jisté je: jaro budiž pochváleno.