Jen tu nudli si už neutírám do rukávu

Čaroval ve hvězdách hvězdicových leteckých motorů, mazal táhla a kontroloval budíky v kokpitu. Dloubal něžně dlaní do vrtule v době své mechanické zamilovanosti, aby po letech jednoho dne kopl do vrtule a šel do civilního sektoru. Ale to už je zase na jiné povídání.

Někdy v době tátových námluv a sžívání se s milovanou vrtulí zřejmě došlo k zásahu do mé genetické výbavy. Snad tatova láska k letadlům nebo možná můj pozdější styk s nimi, kdy jsem jako malý kluk osahával jejich půvabný trup, čichal vůni leteckého benzínu, zkoumal viskozitu oleje, patlal se ve vazelíně a rukama od šmíru si otíral věčnou nudli u nosu, zapříčinilo, že se do mého genofondu nepozorovaně vloudila příchylnost k letadlům. Jinak si totiž neumím vysvětlit, že moji oblíbenou povinnou četbou bylo Letadlélko Káně, ač to povinná školní četba nebyla a raději než na čoudící pekařský Robur na silnici jsem se díval na bachratý dvojplošník, ze kterého vysoko na nebi vypadávaly špendlíkové hlavičky parašutistů. A taky tam brázdily nebe tůčka a migy a antonovy a iljušiny a další báječná letecká havěť, která tvořila nedílnou výbavu mého klukovského života.

Jak šel čas, postupně jsem Letadélko Káně vyměnil za Rychlé šípy, verneovky, knížky Karla Maye, Čapka, Ferlinghetiho a šekové knížky, ale nostalgie zůstala a vracela se, kdykoliv jsem viděl pelášit oblohou báječné muže na létajících strojích. Kdybych tak mohl i já... Pravda, několikrát jsem už letěl dopravním letadlem někam do ciziny, jenže to je přece jen trochu jiné, skoro jako byste ani neletěli. Vejdete do letadla, tam je několik řad plyšových sedadel jako v kině nebo v divadle, sednete si, připoutáte se, zašumí proudové motory, cosi vás zatlačí hluboko do sedadla a když si smíte rozepnout pás a vrhnete se k okýnku, pod vámi jsou mraky, nahoře modré nebe, bulvárem mezi sedadly korzují pasažéři, letušky se usmívají a občerstvují obecenstvo skotskou, koráb se lehce kolébá a člověk si není jistý jestli letí nebo jede autobusem po dálnici v mlze anebo je dvacet tisíc mil pod mořem. Zkrátka a dobře, letadélko Káně je něco úplně jiného.

Pod kopcem, na kterém žijeme, je malé letiště pro sportovní letadla, rogala, práškovací čmeláky a vrtulníky. A tak, když se o víkendu objevila u cesty cedule VYHLÍDKOVÉ LETY, probudil se ve mně dřímající kluk, který mávl rukou nad hloupou námitkou o nutnosti vyrovnaného rodinného rozpočtu. Vzal jsem manželku, malé děti a velké peníze a vyrazil k letišti, kde rolovalo Káně v převleku Z 142. Aby to bylo ještě dobrodružnější, nedočkavé děti zabouchly auto i s klíči, peněženkou a digitálem uvnitř. Takže vidina dokumentace a vypnuté hrudi před přáteli (přišel jsem, viděl jsem, letěl jsem) vzala za své hned zkraje. Navíc jsme museli pokorně škemrat o let na dluh se splátkovým kalendářem až po přistání. Ale nakonec jsme přece jen seděli v těsném kokpitu, pilot zmáčkl startér, motor otráveně zavrčel a vrtule se párkrát líně zavrtěla. Pak si hvězdicový bohatýr pořádně lokl nízkooktanového benzínu, zaržál, vrtule rozčísla vzduch a stříbrný krasavec se pohnul ze stojánky ke startovací dráze, jakoby ho někdo táhl za neviditelnou uzdu.

Startovací dráha je ovšem dost vznešený název pro to, po čem se měl rozběhnout k nebi ten nebohý létající stroj. Byl to totiž asi kilometrový pruh poněkud zanedbané louky, na které si nejspíš udělali krtci v nestřežené chvíli mistrovství světa smíšených družstev o nekrásnější patrový krtičinec. Pilot byl ovšem hluboce nad věcí a přízemními malichernostmi podobného druhu, dal plný plyn, nasadil ostruhy a vyrazili jsme tryskem kupředu. Letadlo se vzpínalo jako závodní kůň na pardubické oranici, výmoly bily palicemi podvozku do nebohého těla letadla a skrze něj pak i do našich těl, ale pilot jen se širokým úsměvem přitáhl před koncem starovací dráhy (kde už na nás číhala řepka a silážní jáma) knipl, země se odlepila od našeho podvozku a klesala stále níž a níž a můj klukovský sen kráčel ke mně s otevřenou náručí jako Kristus po hladině Genezaretského jezera. Aby pilot ukázal, ža má situaci pevně pod kontrolou a můžeme mu věřit v každé situaci, rozhodl se pro obrat čelem vzad. Přitáhl opratě, postavil letadlo do stoje spatného levým křídlem kolmo k zemi a provedl prudkou otáčku. Zatímco stroj a naše těla poslechla pokynů gravitace, některé naše svéhlavé vnitřnosti si umínily chovat se po svém. My jsme sice seděli pevně na sedadlech, ale srdce některým padalo níž a níž, zatímco žaludek se naopak zvedal a byl místy až v krku, jako by si chtěl i on za ty peníze přijít na své a kouknout se na chvíli ven.

Pilot zvolnil tempo a letadlo se rozběhlo mírným poklusem nad okolními vesničkami, lány polí a proužky záhumenek a my mohli pozorovat důvěrně známou krajinu z místa, odkud jsme si ji ještě nikdy neprohlíželi. Byla to nádhera, udělat mírumilovný nálet na naše stavení a zamávat překvapeným synům, kteří před domem hráli fotbal. Pak se letadlo stočilo směrem nad město, kde jsem jako malý hoch spřádal své sny a které znám za ta desetiletí nazpaměť a poslepu můžu vyjmenovat ulici za ulicí. Jenže pouze z polohy ležícího střelce a blátošlapa. Při pohledu shora je to najednou úplně jiné město. Ač se jde pěšky z jednoho konce na druhý víc jak hodinu, shora jsou to jen kapesní puzzle trpasličí prolézačky. A mohutný kostel a radnici bych, mít o jednu dioptrii víc, bez brýlí ani nenašel. Co bylo ale úžasné, byla nová tvář města a vesnic okolo. Člověk viděl vždycky jen honosný vývěsní štít a nóbl fasádu. A najednou tady byly za tou vypulírovanou nádherou také dvorky s všelijakým harampádím, skryté zahrady a neznámá stínadla, schovaná mezi činžáky.

Svět z výšky jeví se úplně jinak. I spory a problémy dole zdají se jaksi malichernější. Museli jsme se ženou pospíchat od oběda, abychom stihli odlet a tak zůstalo nádobí doma na stole neuklizené, hrnce od omáčky na sporáku a na lince nepořádek. Jsou okamžiky, kdy hrozí, že pro tyto neodpustitelné zločiny vypukne třetí světová válka, ale tentokrát byla manželka kupodivu klidná a s neskrývanou láskou a pýchou se dívala shora na náš domov. Je krásný. A uklizený.

Pilot ještě několikrát zakroužil, pak prudce poslal letadlo dolů a naše žaludky opět nahoru. Opakoval se nálet a průnik krtičincy na přistávací ploše a pak už jen Káně mírně unaveně rolovalo ke stojánce, kde čekal náš automobil a v něm zamčené klíče, digitál a peněženka. Sebral jsem opodál ležící tenký drát, udělal smyčku a za pár vteřin otvíral peněženku, abych zaplatil pilotovi vzdušné. Podíval se na bleskové otevření auta a pravil: „Vy ale máte zkušenosti“. Usmál jsem se. Jak by ne, říkal jsem si v duchu. Můj tata byl letecký mechanik a já mu přece kdysi pomáhal. Některé věci už má člověk v sobě holt napořád. Snad. Jen tu nudli si už neutírám do rukávu, ale do papírového kapesníčku.