Ještě, že ty ženy mají takový cit pro realitu

Tato prostora je veskrze praktická, střízlivá a určená spíše k námezdným činnostem. Otevřu vchodové dveře, vrhne se na mě stádo vyhladovělých koček a já se musím vykoupit putýnkou mléka, ošatkou granulí a občas ještě i kolečkem uheráku. Zadní dveře zase vedou k nevábným pracem kotelnickým. A u botníku vždy čeká igelitka s odpadky a výhružným pohledem. Zde se nesní, zde obvykle probíhá všední domácí tortura. Ale dneska jsem tam uslyšel hlas Egypťana Sinuheta a větu, kterou mu do úst vložil Mika Waltari: "Tvá slova jsou jen bzučením mouchy v mých uších".

Nechtělo se mi věřit. Venku teploměr ukazoval jen tři čárky na skleněné trubičce, kam se s vypětím všech sil dochoulila rtuť, ale nade mnou vesele brebentila moucha. Nevím, jestli to byla jen obyčejná mladá moucha, na kterou přišlo jaro a touhy a poohlížela se po nějakém mladém muším krasavci, který by si s ní zabzučel na společné téma. Nebo jestli to byla moucha domovnice, která se rozhodla čelit všeobecnému chaosu a řekla si, že je nejvyšší čas, pustit se do jarního úklidu. Nebo to ještě mohla být moucha pavlačovka, co pocítila nutkavou a neodbytnou potřebu, sdělit celému světu a pavlači své hluboké ranní dojmy.

Nevím, ale byl to zvláštní, příjemný pocit. Zaposlouchal jsem se do toho celou dlouhou zimu neslyšeného mušího témbru s přivřenýma očima. A byl bych možná poslouchal ještě dlouho, kdyby mě ze snění neprobudil Terezčin sametový hlásek a lakonická poznámka: "Tati, už musíme jet. Nebo zase přijdu pozdě do školy".

Ještě, že ty ženy mají takový cit pro realitu.