Názory k článku Dejte mi pokoj! Vlastní a hezký

Přesně tak je u mne. Jsou to místnosti, ve kterých bych strávil nutnou dobu a pak se těšil na nějaký útulný pokojíček, na domov...

"Zbývá jen pohrát si s barvami a máme vyhráno."

Viz asi následující záběry...

Čím to je, že návrhy dětských pokojů jsou tak stereotypní, barvy nejlépe pastelové (tj. "veselé" - děti přece mají být veselé) plus sterilní bílá kvůli útulnosti, případně dozdobit dětinsky stylizovanými kytičkami, zvířátky, srdíčky a autíčky - to mají přece děti rády.

Napadá mne, co třeba jednoduché geometrické vzory, když už chceme bohatší barevnou výzdobu?

Nějak mi z těch záběrů na závěr přišly útulné tak dva, tři. A přitom si nemyslím, že by se můj vkus od dětství zásadně měnil, odmala jsem měl rád jednoduchost, dřevo, tlumenější odstíny. Bílou na stěnách, ale ne na podlaze nebo na nábytku. Barevné kombinace spíš s málo barvami, a to takovými, které k sobě mají blíž, jdou k sobě. Ále jděte, děti mají přece rády hodně barev a hlavně veselých, a taky zvířátka, hlavně taková ta polidštěná, to ví každý, že...

Tak nízký stropy zas v panelácích nejsou, aby se nevešla palanda.

Jé, to já bych věděla hned jak zařídit úžasný, barevný, krásný a levný pokojíček pro své děti, jaký koupit nábytek, doplňky a dekorace. Jen to má jediný háčíček: kdybych se na hlavu postavila, nic se do té pidikomůrky, kterou považovali soudruzi architekti komančové za dostatečný prostor pro rodinu, nevejde. Dvě dvoumetrové postele ani náhodou, palanda kvůli nízkému stropu taky ani náhodou. Asi budeme muset do budoucna dětem sekat nožičky, aby měli pořád do metru a půl