Názory k článku Moje děti do školy nechodí

My Češi se všeobecně cukáme, když je něco nové, nebo to vybočuje z řady.

Já sama se pro domácí vzdělávání rozhodla. Zatím mám předškoláka, chci aby měl potřebu SVÉ realizace a aby ji taky uměl naplnit. Do klas. školky nechodí, bude od září navštěvovat školku lesní v kombinaci s MC, 1x týdně tenis a přislíbili i vzít ho na atletiku. Uvidíme, jak nás vezmou/nevezmou do výtvarného kroužku (tomu bych fandila moc, já jsem byla a dodneška jsem střevo, nepřeju mu stejný osud :) ).

U nás se o domácím vzdělávání hodně mluvilo. Mám výhodu, že můj otec byl různě po světě a zažil domvzděl. jako běžnou věc. Někde jsou myšlením jinde a neberou kde se dítě učilo, ale kolik toho umí. A rozhodně bych do toho nešla bez podpory mého manžela - měl mít časově náročnou práci, místo toho zvolil sice míň placenou, ale jezdí domů po půl 4. a je s námi. Být sama od rána do večera s dětmi bych upřímně nedala a nešla do toho. Domvzděl. je celkově o celém stylu rodiny - a každý si musí určit, co chce a nechce. Manžel chce být co nejvíc doma, dokud o to děti stojí. Přijde doba, kdy "fotr a matka" budou nudní.

Určitě nemůžu říct, že nejsem k dětem objektivní. Díky tomu, že sloužím jako hlídací teta pro jiné děti, mají moji potomci prostoru k řešení konfliktů ažaž. Možná si někdo představuje, že domvzděl. matka zametá cestičku a drží štít nad dítětem. To je fakt zkreslené. :) Mlčím, pozoruju, ale pomáhám až při totálním nezvládnutí situace - tak jako učitel či jiný rodič.

Líbí se mi možnost širšího vzdělání (které já neměla...), galerie, výstavy, muzea - po sobotách či jen v týdnu bych to po práci nezvládla, to přiznám. Proto jsem ráda, že tohle můžeme dělat dopoledne.
Nečekám, až bude dítěti 6 či 7 let, normálně navazujeme - naučili jsme chodit, mluvit, jíst, zákl. sebeobsluhu a pokračujeme plynule dál.
Máme stanovenou pevnu hodinu, kdy se scházíme u jeho prac. stolu - v 8 ráno nám vyhovuje oboum. Tam si řekneme, co by bylo potřeba dneska udělat, zařídit, co bude čekat konrétně na něj (např. vybarvit obrázek písmenek). Je jedno co, ale jde mi o to, aby věděl, co je za "úkol" - jestli ho udělá hned, nebo ho bude mastit večer místo večerdy nechávám na něm. Chci aby se naučil starat se o sebe sám, pamatovat si na svoje věci, ne abych ho naháněla já. Během dne mu ještě úkol připomenu, ale jinak nechť se jeho paměť rozvíjí sama...

Samozřejmě že chci, aby uměl ctít autoritu i jiného dospělého, proto jsou nutností kroužky. Za rok jsme domluveni dát na angličtinu, tam bude třeba učitelku taky poslouchat. Proč ne, vždyť to je potřeba, já taky musím v práci poslouchat svého šéfa, ať se mi líbí, nebo ne.
A upřímně, je někdy potřeba, aby mu i jiné dítě "ublížilo" - ve smyslu, aby z něj nebyla květinka. Aby pochopil, že někdo je takový a jiný makový. A přitom aby mě měl "na blízku" - čili nečekal celé dopoledne, kdy to se mnou bude moct probrat (a ještě se měl soustředit na vyuku), ale aby čekal plácnu jen dvě hodiny, než kroužek skončí. Díky tomu, že nežijeme na samotě u lesa, ale v lokalitě plné mladých rodin, má prostoru pro konfliktní situace s dětmi dost. :)

Tak nějak to je u nás. Každý to má asi jinak. Já jsem za tuhle možnost vděčná moc.

Fatale, to bylo v tom článku? Asi jsem četla špatně, nevšimla jsem si toho.
Ne, taky nemluvím o obětování. Pro mě je to součást mojí seberealizace.

ˇUžasný článek!! děkuji....

,,Matky samy vecne a bez patosu mluvi o obeti."

Tak s touto vetou nesouhlasim. Ucim sve deti, ale jako obet to ani malo necitim. Bavi me to, realizuju se v projektech, ktere stavim tak, aby to bavilo celou rodinu, nejenom skolacku.

Názory typu "je to patologie", "hrabe matkám i dětem" jsou dost odsuzující.